literární časopis založený v roce 1964

Alžběta Bublanová

BLÍZKO K DIVADLU

Čumím tady na tu výlohu už pět minut. Zatímco vy ostatní mě míjíte, já tu tak stojím jak pětiletej harant, co chodí očumovat stánek se zmrzlinou. Pravděpodobně si chodíte sednout támhle do tý hospody na obědy. Na hotovky. Vyrážíte tam v těch vašich slušivých hadrech na dietní coca-coly a těstoviny s lososem. Ále co, mně je to jedno, co jíte, nebo nejíte. Jo, abych se představil. Jsem Dabi. Tedy jmenuji se Daniel Bílý. Tak proto ten Dabi. Berte to, jak chcete. Třeba jako pseudonym. Ono to vlastně takový umělecký jméno. Tedy alespoň se za umělce považuji. Tvořím a odmítám tady šaškovat v těch slušivých hadrech a chodit na polední pauzy poté, co si odsedím čtyři hodiny v nějakým kanclu, kde budu makat na nějakým ušlechtilým, důležitým projektu a přitom mi půjde hlavně o to, abych si správně načasoval dovolenou. Možná to tak není, ale nehodlám to zjišťovat. To fakt ne. Tak tady raději čumím na výlohu, ani nevím čeho, nejspíš nějakejch těch domácích potřeb.
Peněz jsem nikdy moc neměl, ale zato jsem se snažil, abych je nepotřeboval. Nějaký dluhy jsem si nadělal, to jo. I exekucí mi hrozili. Přece jen někde bydlet musím. Taky nějaký to jídlo, oblečení a tady si rád zajdu někam do baru. To často. Když zrovna netvořím. Zkoušel jsem leccos. Hrál jsem i divadlo. Teda jako amatérský, ale pár lidí přišlo a bylo to docela fajn. No, hlavně se živím překlady. Knihy, propagační materiály, návody a tak. Z angličtiny i němčiny. Sem tam si napíši nějakou báseň. Mám celou básnickou sbírku. Vydanou před deseti lety. Ale od tý doby ani ťuk. Docela by mě bavilo recitovat. Cokoli. Nemusely by to být zrovna ty moje básně. Jenže kde a jak, že? To se tak poštěstí jednou za pár měsíců a dají mi za to tři čtyři stovky nebo to dělám za útratu. Měl jsem spousty plánů. Napsal jsem hru jen ve verších. Prostě jsem napsal báseň a pak jsem to chtěl zdivadelnit. Začal jsem to zkoušet s Jardou. S ním jsem už jednou divadlo dělal, je na tom víceméně podobně jako já. No ale pak někam odjel do ciziny. A já už nikoho nenašel. Navíc, co z toho. Kde to hrát, že? Já to tedy měl domluvený, že to představíme na jednom divadelním festivalu. Jenže když pak Jarda odjel, tak bych to nestihl dát tak rychle dohromady s někým jiným. Já fakt nevím, jak to dělají ostatní. Že jsou vysmátí a vybírají si. Jo, taky zkouším různý castingy. Sem tam mi vyjde nějaká reklama, to je pak super. To dostanu třeba dvacet tisíc. I víc. Podle dní. Ale pak jsem zase zavřenej doma a hledám, co by kde bylo. Vymýšlím, co bych stvořil, aby to byl trhák, píšu. Všechno možný. Ale fakt mě nejvíc rajcují básně. Básně, které by se přetavily v divadelní hru. Aby byly živý, aby byly na jevišti.

Je mi 42 let. To je dost. Žiji si v garsonce. Docela blízko centra. Na to si nemohu stěžovat. Jako že mám fakt štěstí, protože i když jde o malej pokoj s titěrnou koupelnou, tak je celej můj. Když mi bylo 25 a já se nemohl dokopat k tomu, abych zvládl alespoň na druhý pokus třetí ročník na DAMU, kde jsem studoval scenáristiku, tak jsem odjel. Na dva roky. Makat do Anglie. Tak různě. A fakt si i něco vydělal, a když jsem se vrátil, rodiče mi darovali docela slušnou finanční částku, prej si mám koupit byt. Jako asi si mysleli, že si koupím něco většího, klidně někde na okraji, ale já si postavil hlavu, že buď budu bydlet v centru, nebo nic nechci. Chtěl jsem to mít blízko k těm všem barům. No ale i tak musím každej měsíc shánět prachy na všechny ty poplatky za vodu, fond oprav a podobně. Ale jak říkám, umím žít s málem. Jenže vím, že tak málokdo žije. Už jen proto, že zakládáte rodiny. No a já ještě žádnou rodinu nezaložil. Někdy jsem měl namále.
No nic, už tu nebudu vejrat. Chtěl bych si utřídit myšlenky. Jo, není nad to proplítat se mezi vámi, nasávat ten váš život, bejt jako toho součástí, a přitom tak trochu mimo. Cítit ten vzduch, podívat se nahoru, do mraků, cítit ten spěch, radost, žal, slyšet rozhovory do telefonů, volání, troubení klaksonů, cítit z lidí teplo, mráz, chlad, prostě to všechno, když to jde tak trochu mimo mě, intenzivně vnímat. Je mi to jedno, kam půjdu. Třeba támhle, po mostě, někam přes park a pak po nějaký tý hlavní, kde to dýchá, žije a kde mám radost, že to všechno se děje tak nějak beze mě, že já k vám nepatřím. No, ale vrátím se k tomu, jak jsem měl namále. Jitka byla frí a nic ji nezajímalo, ale pak oslavila třicet a ona začala toužit po rodině. Chtěla dítě a zázemí. No, já nebyl proti. Jenže než jsme se k něčemu rozhoupali, ona odešla za jiným, který se už k ničemu houpat nemusel, protože měl třípokojovej byt a dělal programátora v jedný firmě, takže plat měl asi taky slušnej. A bylo vymalováno. A já se tehdy pustil do toho svýho představení s těmi básničkami, než mi tedy Jarda utekl do ciziny. A řekl si, že jako kašlu na ten jejich život, a začal fakt hodně tvořit, a bylo mi jedno, jestli za prachy nebo jen tak. Ale ono to stejně bylo spíše jen tak. A většina z toho končila v mým šuplíku. Já si dokonce sám zinscenoval divadelní představení, o jednom herci, zkoušel jsem to v tý svý garsonce, a pak to ukázal kamarádovi, kterej dělal v jednom divadle scénografa, a ten říkal, že to je fakt dobrý, že to musí ven, že to nesmí usnout, ale usnulo to, protože se to nijak nikde neudalo. A já pak půl roku psal jen básně. A pak jsem už neměl ani floka, a chodil po těch castingách a říkal si, že beru jen role do reklamy nebo nějaké větší do filmu, ale nic nevycházelo a já pak bral i komparsové role za pár stovek na den. No, ale pak jsem se dostal k těm překladům a alespoň jsem nemusel jak blbec někam chodit a někoho poslouchat. A do toho furt tvořil jak divej, tedy jak říkám, když jsem nebyl někde v baru nebo tak. No a po druhý jsem měl namále, když mi Veronika oznámila, že je v tom a že musím totálně změnit život, najít si práci a začít se chovat zodpovědně, ale pak přišla s tím, že to byl falešnej poplach a že se jí vlastně ulevilo, protože je na to moc mladá. Byla se mnou ještě tři měsíce a pak mě nechala, nebo já ji, to už nevím, protože jsem měl stejně pocit, že jsme se tak nějak nechávali navzájem, jak to mezi námi nebylo nijak zvlášť vážný.
Přejdu most a dostanu se na tu hlavní. Tady to fakt žije. Zastavím se a koukám na to všechno. Možná bych teď měl sedět někde v přírodě a rozmýšlet, co se životem pod nějakým tím stromem, ale mě tento městský mumraj vyhovuje víc. Protože tady žiji a tady budu žít i dál, jen záleží na tom, jak. Dívám se na vchod jednoho baru, otevírá až v šest, a je to fakt dobrej bar, co já se tam nachodil. S tím by asi teď byl konec, kdybych si našel práci. Jako tím nechci říct, že vy zaměstnaní nechodíte pařit, nebo že já nedělám nic jinýho, než vysedávám někde v baru. Jenže, co vás znám, už prostě žijete jinak. Paří se hlavně v pátek a v sobotu a to se chodí do nějakej těch velkej podniků, a ne sem, kde je jeden maličkej bar s barmanem, a kde vám sice udělají fakt dobrý drinky, ale bez těch opičáren se šejkrem. Ale o to tady ani nejde, o to, jestli půjdu do hospody v pátek nebo ve středu, jde o to, že jsem prostě chtěl být na volný noze, být svobodný, tvořit a dělat něco, co mě baví. Nechci vás nějak urážet, protože vím, že třeba svý práce máte rádi, ale taky znám hodně těch, co je rádi nemají, co si myslej, že jsou ty jejich úkoly na nic, slyšel jsem o pár šéfech, co nic nedělaj, jen vám dokáží pěkně znepříjemnit život, nebo aspoň těch osm hodin denně. Osm hodin denně…proboha. Dalších osm hodin spíš a zbytek probendíš cestami do práce a z práce a nákupy a tak.
Přejdu na druhou stranu a koupím si ve stánku noviny a plechovku piva. Já nechci dělat mezi těma dvěma věcma tlustou neprůstřelnou čáru. Možná bych se mohl nechat zaměstnat někde v divadle, nebo v reklamce, někde, kde to žije kreativitou, jenže to je blbost. Otevřel jsem si pivo a zahnul doleva do klidnější ulice. To jsem přeci zkoušel. Taky jsem byl zaměstnaný. V novinách, psal jsem kulturní rubriku, ale pak jsem odešel s tím, že by mi přeci jen vyhovovalo, kdybych přispíval externě recenzemi, za pár stovek. Jo, jasně prachy nic moc, ale ta volnost! Já tam byl čtyři měsíce a bylo to fakt šílený. Za kulturu oni považovali kdejakou společenskou událost, ale to vem čert, blbý bylo, že jsem se toho musel zúčastnit několikrát do týdne, podat o tom krátkej report a jet hned dál, střípky o tom, že bude festival, že někdo točí opět nějaký sci-fi, že zemřel ten a ten, a někdo zase jinej dostal cenu za celoživotní dílo a tak dále. Kdy dostanu nějakou cenu já? Sedl jsem si na lavičku, dopil pivo a koukl do novin. Projel jsem inzerci. Ta možnost, že bych oběhl pár pohovorů a nechal se zaměstnat, mi přišla nevím proč od dnešního rána zcela reálná, ba dokonce nevyhnutelná.
Minulý týden to byl fakt mejdan. Slavil jsem těch 42 let. No ale musím říct, že už to není jako dřív. Skoro jsem si říkal, že já vůl nezůstal doma v posteli. No, fakt. Ono už takový řádění není pro takovýho dědka, jako jsem já. No, já vím, že ve 42 letech žádnej dědek nejsem, ale mladík už taky ne. Tady nejde o to, že jsem měl kocovinu, houpal se mi žaludek a bolela mě hlava. Kecá ten, kdo říká, že dříve to nemíval. Mě po každý pořádný pařbě bolela hlava, ať mě bylo dvacet, třicet nebo čtyřicet. Jenže dřív mě to za to stálo a v tom to je. Dřív jsem všechny ty kocoviny bral jako nutný zlo. Blbost kvůli tomu přestat pít. No ale před tím týdnem jsem si přeci jen řekl, že možná by fakt bylo lepší zůstat v tý posteli, pěkně se vyspat, přečíst si nějakou knihu a hlavně se před spaním vysprchovat, vyčistit zuby a trochu si zacvičit, protáhnout tělo. To já teď dělávám. No, každý večer si dopřeji čtvrt hodinku jógy, co jsem odkoukal na internetu. Zkoušel jsem to i ráno, ale na to jsem příšerně línej patron. Ale večer je to fajn, po celým tom dni se protáhnout. Já si pak klidně dopřeji plechovku piva nebo si naliji dvě decky vína. A rozjímám. Co bylo a co bude. Sedím si v tý svý garsonce a přemýšlím, co je to za svět, co jsem já, co asi dělá máma a co táta, a že bych taky možná měl do toho praštit a mít rodinu. Jenže copak takový rozháraný člověk jako já může mít rodinu?
Žádný pořádný inzerát jsem nenašel, tak jsem hodil plechovku i noviny do koše a pokračoval v procházce. Boční ulice byla o dost klidnější a mně přišlo, že mě napadají i klidnější myšlenky. Tak třeba mě napadlo, že možná zase tak rozháraný umělec nejsem. Že už možná pár let zase tak umělecky nežiji. S tvorbou to jde od desíti k pěti, a co se týče nějakýho toho životního stylu, tak asi úplně prototyp volnomyšlenkáře už taky nejsem. Vždyť si v tom svým hnízdečku poslední dobou jen pěkně hniji, pravidelně snídám i večeřím a večer se odvážu jedním pivem a jdu spát. No a to není všechno. Já si za tu dobu, co tam tak sám žiji, vypěstoval řádku rituálů. Fakt jak starej dědek. Budíka mám natřikrát a potřetí mi začne hrát píseň Perfect day. To mě pak vyburcuje vstát. A žádný vajíčka jakože snídaňo-oběd si nedělám. To už několik let jím cereálie a k obědu většinou salát s bagetou. Pořádně se najím až večer. Občas zajdu na steak. A k tomu si dám vždy dvojku červenýho. Jo a pak si taky zakládám na procházkách. Třeba jen na čtvrt hodiny, aspoň dojít na nějaký to náměstíčko, kde se shromažďují lidi a očumovat je. Mě dříve na to napadaly různé básně, ale mám pocit, že už jsem napsal vše, co by mě tak mohlo napadnout a stejně z toho nic nebylo. Dřív jsem překládal třeba tři dny v tahu. Nekecám. Já celej tejden někde lítal, a když se blížil termín, tak jsem sedl a tři dny nevylezl z bytu. Třeba jsem i nespal. Teď si, když je práce, překládám hezky dopoledne, pak si udělám salát a jdu ven. Ale i to je přeci nádherná svoboda a to bych v zaměstnání neměl. To bych ven vylezl až v pět odpoledne. Nebo na nějakou tu polední pauzu ještě. Ale vsadím se, že takový to poklidný posedávání na lavičkách už by to nebylo.
Zabočil jsem doleva a došel do malýho parčíku. Sedl si a jen se díval. Na ty baráky, co tu stojí naproti tomu parku, na ty balkony, kde nyní nikdo není, ale kde budou večer vysedávat chlapíci a pokuřovat a ženy věšet prádlo. Rád sem večer chodívám je sledovat. Kdysi jsem napsal takovou báseň, o ženách, co věší prádlo, co mají děti a domácnost a někde před deseti lety nechaly své divočejší já, které vlastně pod tím vším pohřbily.
Zvedl jsem se a šel dál. Došel jsem do jednoho divadla, jeden čas jsem tam býval dost často, jednou jsem tam i něco hrál, ale spíše jsem očumoval a spřádal plány. Dnes tu nikdo nic nezkoušel. Bylo zamčeno. Sedl jsem si na schody a zíral do země. Naproti mně byl obchod s pečivem. S cedulí, že hledají prodavače. Zvedl jsem se a šel se podívat. Tak nevím. Aspoň bych to měl blízko k divadlu.