literární časopis založený v roce 1964

František Dostál

UŽ JE NÁM 97 LET

Někdo samozřejmě může namítnout, cože je to za blbost postavená v titulku, když jemu je teprve 35 let. Jiný dokonce ještě bývá jedním z rodičů doprovázen do mateřské školy a teprve později dojde k jeho seznámení s novým počítačovým programem. Na každého něco čeká, jenže já mám na mysli jen 97. výročí vzniku naší první samostatné Československé republiky. Na kalendáři tehdy stálo datum 28. října 1918. Pravda, sestra mé babičky se těch 97 let dožila a babička jen pouhých 95 let.
V čase připomínky tohoto výročí se jeden slavný a historický sál Pražského hradu naplnil mnoha lidmi, z nichž někteří dosud žijící obdrželi z rukou prezidenta státní vyznamenání. Jak už tomu někdy díky politickým proměnám bývá, někdo obdržel vyznamenání in memoriam. Těžko odhadnout, zdali prezidentův kancléř a tiskový mluvčí, sdělili našemu prezidentovi naprosto vše o jednom z vyznamenaných. Ludvíku Hessovi, který obdržel metál za zřízení babyboxů a záchranu životů víc jak stovky novorozenců.
Zmíněný L. Hess již totiž mnohem dříve měl velké zásluhy o podporu mnoha našich začínajících literátů, neboť v roce 1964 stál u zrodu literárního časopisu Divoké víno a pomohl tak ke slávě básníkům, spisovatelům a dokonce i několika dnes známým fotografům. Někteří z více jak 300 literátů zajisté upadlo v zapomnění, jiní jsou však pořád ještě námi přítomni a jeden z nich byl současně s L. Hessem prezidentem rovněž vyznamenán. Jinému básnícímu člověku zase na pomyslném hrbu leží zásluha na čtyřech stránkách tiskoviny, kterou právě čtete. Ne, není třeba vůbec nikoho jmenovat. Názory na vyznamenání bývají někdy všelijaké i nepřející. Takový už bývá života běh.
Časopis Divoké víno spatřil světlo světa v pražské čtvrti Libeň, kde na kopečku stojí koule kulatá, naproti které měl řeznictví pan Hulata… Zanedlouho se v Libni v jedné ulici objevil i transparent s neobvyklým nápisem – Klub poezie. Ve starém domě se recitovaly čerstvě vzniklé básně a předčítalo se mnoho dalších literárních pokusů. Běžel čas a tiskárna byla přemístěna do Londýnské ulice a nakonec se usadila ve Vršovicích na Francouzské ulici č. 106. Jako člověk žijící hodně ve Vršovicích, ale jedno jméno již zesnulého básníka jmenovat musím. Měl totiž rád alkohol jako Jack London a doma to navíc neměl jednoduché, a tak často navštívil restauraci U ječmene nedaleko jeho bydliště, v níž jsem já sám pořídil hodně fotografií. Jmenoval se Pepa Svoboda a L. Hess ho dokonce v blízké tiskárně zaměstnal! A ještě něco, Pepa také prožíval společnou dovolenou s přáteli z trampské party BONAKO na břehu řeky Sázavy. No a tam se staral o náplň her pro děti ostatních, kteří zase posedávali u sklenice piva…
Přišel ale doba sovětské okupace v roce 1968 a následná normalizace. V tiskárně na Francouzské se vedle Divokého vína tiskly také protisovětské letáky a nebylo divu, že tiskárna byla nakonec zapečetěna lidmi z komanda Bezpečnosti, které si dokonce pro Hesse přijelo do jedné samoty nedaleko Hrusic. Ze zapečetěné tiskárny ale Hess dokázal v noci přemístit jeden malý ofsetový stroj, na němž se ještě leccos vytisklo. Cela předběžného zadržení byla tehdy v Konviktské ulici a veškerý písemný i fotografický materiál byl zabaven. Mnohé se lze o tom dočíst v rozsáhlé Antologii Divoké víno 1964 – 2007 (Univerzitní knihovna Praha a Slovart 2007). To jen aby se vědělo, že nejsou a neslouží jen babyboxy…