Denis Šafařík

***

Posaď se támhle na postel.
Nesnáším prázdný lichotky!
Vtisknu tvou něžnost do veršů.
A teď si sundej kalhotky.

***

Před pikolou za pikolou nikdo nesmí stát!
Spěchej, hledej v pustých lesích, kolem dokola.
V keřích, v trní najdeš mládí krví nasáklé,
za pikolou ale visí tvoje mrtvola.

***

Smilnil jsem v klášteře s červeným ďáblem,
s jeptiškou zaháněl nedělní nudu.
Za trest mám v myšlenkách Písmo Svaté
a malý krucifix místo údu.

JABLÍČKA

Sousedova jablíčka
chroupal bych dny celé.
Nic se ovšem nevyrovná
plodům na tvém těle.

TULÁK

Starý tulák na cestě
prochladlý a bosý
v loterii štěstěny
zapaluje losy.

DOŠEL?

Došel jsi už na místo, kde vlny pláčou u vody?
Kde hladíš svěží vítr z hor a cítíš teplo svobody?
Kde orosené kapradí tak hrdě zmizí do šera?
Já už tam došel, příteli. Jen čistá nádhera.

K LÁSCE

Ach moře vzpurné, moře čiré.
Tu čekáš na nás, pošetilé?
Co v srdci s láskou z širé dáli
vzkaz v lahvi mrští z prudké skály.

AMFOTERNÍ JEDINEC

Hned po narození se má duše roztříštila na dvě části.
Jedna rostla z ženské krásy a druhá byla plna mužské zášti.
Možná v otci, nebo v matce, nastala ta chyba,
že se ze mě vyklubala dvoupohlavní ryba.
Pocit když jsem dívce hladil vonnou růži,
vzápětí vystřídali nedočkaví muži.
Nejspíš jsem se narodil zcela černobílý
a na pokraji zhroucení měl jsem nejvíc síly.
A tak jsem vlastně odsouzen, být jen mužem v ženě.
Nebo je to všecičko přesně obráceně?

SONET 1

Loučím se z okna vagónu
vlaku, co míří v pestrý svět.
A cítím tu bolest v podtónu
hynoucí volání: “Vrať se zpět!“

Mizí tvá krása v povzdálí
tlukot mé vášně mizí s ní.
To s láskou jsme válku prohráli,
to v poli jsou torza poslední.

Jen nezoufej, bílá orchidej,
osuš si květy, pro léto hřej
pak ulehni v zimní oáze.

Jaro ti zláká tajemně
toho, co vyrve tě ze země
a ty mu pokveteš ve váze.

SONET 2

Jaké měla oči, pane?
Modré, strachem rámované,
břehy bouří milované.
Avšak mrtvé. Hořce slané.

A co vlasy? Vlasy pouhé?
Jako prázdné roky dlouhé,
kapky zlata v lesní mlze.
Oprýskané. Směšně drzé.

Ústa po mé chuti dravá,
s jarem příliš stěhovavá.
A co duše? Duši měla?

Ňadra ostrá, vášní vzteklá,
bledá pleť jak ryba leklá.
Duši jsem jí vyrval z těla.

LEVANDULE

Kdy se mi vrátíš, vzácná slečno?
Ve žlutém listí nahý, bosý
rána jsou chladná, z mlhy cosi
vyplouvá trpce v nekonečno!

Brzy mě spatříš, něžná dámo -
na dveřích pálí černá páska,
mlží se okna, v kamnech praská.
Pod nebem už je odestláno.

Pospěš, když větru je do pláče.
Přečkal jsem léto, horko bolí.
se sněhem vejdi do údolí.
S láskou mi pocukruj koláče.

Škrobené sukýnky v almaře.
Prosím tě za léto utonulé -
na stole voní levandule,
nové ti natrhám na jaře.

POSLEDNÍ PONDĚLÍ

Poslední pondělí, fantaskní letní den
poslední teplý vzduch podzimně otráven.
Slunce, ten svěží déšť po krajce své
stékalo k hladinám Heiliger See.

Psaly se veršíky vesele na řádky
psaly se na lásky, na ploty zahrádky.
Na žluté listí v trávě u vody
na příchuť rybízu, na svobody.

Nahořkle až voněla jablka v sadech
ach voněla s varovným mrazením v zádech.
Vosy, včely u sladkého stolu
přeli se jako mí bratři spolu.

Leskli se pradávní starci nad oborou
leskly se slzy zmrzlé nad Černou horou.
Nad plátnem toulek, kde život splétá
poslední pondělí, konec léta.

SLADKÁ MŮRA

Našel jsem v jezeře tvé mrtvé tělo.
Bůh mi to odpusť,
mně tančit se chtělo!
Šedivý odstín tvých zapadlých očí,
představa světa,
co znovu točí.
Kdyby to nebyl sen,
co by se se mnou dělo!?

VEČERNÍ DIALOG

víš že seš dneska opravdu nádherná?
přijde mi to jako včera…
vždyť víš
po každý když nemůžu spát
po každý začnu bejt sentimentální
hlavně si nic nenalhávej!
proteklo nám to mezi prstama
na rozdíl ode mě vypadáš pořád skvěle
seš fakt nádhernej kus lidský formy
víš to vůbec?
uvědomuješ si jak strašně důležitá seš?
nemyslím ani tak pro mě jako pro celej svět
stříká to z tebe
energie
a má takovou modrou barvu
jako orgasmickej výstřik bělásků
pamatuju si jak jsme vyždímali každou sekundu
v posteli s nebesy
v parku na lavičce
v knihovně pod policema
jen abychom prožili naše mládí do posledního chloupku na těle
a mezitím
co sme naposled šukali na lince
si to mládí sbalilo kufr
nechalo neoznačenou obálku s extra účtováním za prodloužení pobytu
na botníku
a táhlo ničit jiný ideály ztracenýho mládí
ty seš nedoceněnej úkaz
primitivní kousíček nádhery.
nechápu, jak můžeš bejt tak klidná
pod peřinou a tak klidná
mezitím co svět chcípá z nedostatku kyslíku.
pláče!
tvoje oči jsou jediná omluva Boha -
máš je takový smutně vyzývavý
promiň.
ztrácím se v nostalgickejch momentech
sem trapnej a stárnu
nenapadaj mě dobrý básně
povídky ani omluvy
mozek mi upadnul do hrnce s kuřecím vývarem
poslední dobou
vlastně už je to pěkná řádka let
si s tebou nelíp pokecám v noci
o mý bolesti a strachu z marnosti kterou máme násaklou v pórech
vždycky v noci mi pozorně nasloucháš
v noční košili a celá sexy
v noci když tvrdě spíš

PRO MOTÝLÍ KŘÍDLA

Chytal jsem motýly do horkých dlaní
u jarní vody v Polabí.
Lhal jsem jim z lítosti
z touhy k psaní
s myšlenkou na lásku
ano, na ni
že si je jiný polapí.

Poprvé slyšel jsem tichý pláč bělásků,
přicházel z blatouchů zkropených rosou.
Krutě ho pošlapal,
myslel jsem na lásku -
na zrádnou chiméru s proutěnou kosou.

Chytal jsem motýly do chladných dlaní,
do dlaní snových jak říjnové spaní
a marně sliboval
návrat svůj, tupý žal
přerušil spěšné milování.

Odjel jsem daleko od stolu rodného
v náručí ambice, přítele hodného.
Sklidil jsem pouhé pohrdání.

Tmavá a sladká chuť smířených toků
přežila nářky staletí.
Chytal jsem motýly do starých dlaní,
do těch, co myšlenky na lásku haní
dřív, než mi znovu uletí.

Tmavá a hořká chuť smířených toků
smyla mou krásnou tvář řečištěm roků.
Mé dávné blatouchy, motýli v nich
s prázdným mým srdcem ve dlaních
mizeli navždy v peřejích.

***

Sedl ptáček na obláček
nad loukou, kam vplétala
Matka země kapky rosy,
čekal, až mu pírka zrosí,
tím ho k ránu vítala.

***

Kdy jsem poznal, že je podzim?
Konec letní parády?
Když má milá odletěla
za sluncem, kde vždycky chtěla
podvádět mě za zády.

BABÍ LÉTO

Babí léto, vůně a jeho sluneční šat,
zdvořilá rána, jež do zahrad
vlévají poslední záchvěvy léta.
Tráva melancholicky prosí a usíná
ve stínu myšlenky.
Modlitba začíná
na kvítku, který neodkvétá.

Vzduchem voní pečené brambory
šeptají do vlasů vzpomínku na hory
vzdálenou rodinu, která v koutku bolí.
Rozlité barvičky malíře po lese
střevíčky pro víly -
královny ticha na plese
v mechu. Jen zahrajte na cokoli.

Pálí se listí, oheň se s výškou lomí
a můj strach třísní plamen mladou krví.
Tichne kraj, slábne dech, bude zima
s ní přijde smrt -
křik co započíná
dlouhé období vnitřního nevědomí.
Babí léto, vůně listí, moje vina.