literární časopis založený v roce 1964

Mirek Pijáček

KRÁSNÁ PANÍ GÁBI A PRASATA (BRATŘÍČEK) – DRUHÁ ČÁST

Několik dnů na to přišla bachařka a odvedla Gábi do sprch. Má se pořádně osprchovat a upravit, vše potřebné má v balíku na židli u dveří. Spěchat nemusí, přijde si pro ni za hodinu. Překvapená Gábi rozbalila balík. Byl v něm její nejlepší kostýmek, prádlo a veškeré toaletní potřeby, včetně kosmetického kufříku.
Přivedli ji do luxusně vybavené kanceláře s intarzovaným nábytkem a fotely z tmavé kůže. Za mohutným psacím stolem menší růžolící pán v luxusním světlešedém obleku. Zdvořile pokynul, aby se posadila proti němu.
„Vyšetřování proti vám je zastaveno, poněvadž se neprokázalo nic z toho, z čeho jste byla podezřelá. Vědomě jste se nedopustila ničeho proti naší lidově demokratické republice. Takže jste propuštěna.“
Roztřásla se a začala plakat. Růžolící ji mlčky pozoroval. Když se vzpamatovala a kapesníčkem si utřela uslzené oči, rozevřel složku, ležící na stole.
„Než odejdete, musíme vyřídit nezbytné formality vašeho propuštění.“
Tak Gábi podepsala, že bere na vědomí, že se musí každý týden hlásit na bezpečnosti u konkrétního soudruha referenta. Pokud by chtěla odjet z Brna, byť jenom na krátký čas, musí si vyžádat svolení. Kdyby se chtěla přestěhovat, zvláště mimo Brno, potřebuje k tomu rovněž souhlas. Růžolící ji ubezpečil, že to není nedůvěra vůči ní, ale že je to v zájmu její ochrany, protože se k ní můžou hlásit lidé, kteří to s naší lidovou republikou nemyslí dobře. Proto také musí okamžitě ohlásit, kdyby se někdo takový pokusil navázat s ní kontakt. Rovněž musela podepsat, že všechno, co by se dověděla, že by někdo něco konal nebo snad jen něco říkal proti naší zemi, vyjadřoval nespokojenost s poměry či dokonce nadával na lidově demokratické zřízení, musí okamžitě nahlásit. Pochopila, že má dělat špicla. Docela obyčejného, poslušného špicla. Jenže v té chvíli jí to bylo jedno. Ano, i toho sprostého špicla bude dělat, jen když se odsud dostane. A tak aniž to četla, podepsala vše, co ji růžolící podstrčil. Nakonec jí růžolící podal k podpisu poslední papír. Užuž jej chtěla podepsat, když se z ničeho nic zarazila a začala číst.
„To je vaše prohlášení,“ suše pronesl růžolící, „že s vámi bylo slušně zacházeno, že vůči vám nebyla použita žádná forma násilí či nátlaku a že nikomu neposkytnete žádnou informaci o průběhu či obsahu vyšetřování.“
Gábi přestala číst a udiveně se podívala na růžolícího.
„To řvaní a bití, to nebylo nic?“
Růžolící se na ni s údivem podíval. To přece není možné. Vždyť každý vyšetřovaný je pro ně především člověk. Byť člověk bloudící a nepřátelský vůči společnosti. Oni při výslechu nepoužívají brutální metody západních imperialistů či dokonce nacistů. Paní by měla dobře zvážit svá slova. A pokud jí přece jenom někdo nějakým způsobem ublížil, tak on je na její straně. Ihned ji nechá prohlédnout lékařem, zda má na těle nějaké stopy násilí. Gábi se málem rozesmála. Ten růžolící šašek v perfektním světlešedém obleku dobře ví, že od posledního výslechu, kdy ji zmlátili, uběhla doba dost dlouhá na to, aby se všechna zranění zhojila, aby modřiny zmizely.
„Ano, asi jsem se zmýlila. Nikdo se mne ani nedotkl. Stejně, jako před několika dny mne tři vyšetřovatelé neznásilnili. To že mám podepsat?“
Růžolící vážně pokýval hlavou a přiznal, že to je velmi závažné obvinění. Avšak než se to vyšetří, zůstane vážená paní zde, nemůže být propuštěna. Samozřejmě, musí především dokázat a svědecky prokázat, kdo a kdy ji znásilnil. Během řeči růžolící vstal a pomalu kráčel ke dveřím, kterých si Gábi doposud nevšimla. Položil ruku na kliku a prst druhé ruky zvedl k ústům na znamení Gábi, že má být zticha. Pak tichounce otevřel dveře. Gábi ztuhla. V sousední místnosti seděl za stolem Mireček s nějakou mladou esenbačkou a něco kreslil. Růžolící zavřel dveře dřív, než Gábi stačila vykřiknout.
„Tak poslyšte, milá paní,“ ozval se opět růžolící, „jestliže neprokážete svá tvrzení, je to křivé nařčení vůči příslušníkům sboru národní bezpečnosti. Za to je zhruba deset let. Deset let se nedostanete ven a synáčka už nikdy neuvidíte, protože ho předáme k adopci.“
V tom okamžení se jí zhroutil celý svět. Všechno bití, ponížení, dokonce i to znásilnění by ráda podstoupila znovu, jenom když ji pustí, když jí nechají Mirečka.
Růžolící se opět posadil za stůl, vzal dosud nepodepsané prohlášení a přistrčil je před Gábi.
„Tak, ještě jeden podpis, vedle uchopíte synka za ruku a můžete pelášit domů,“ pronesl tiše.
Pochopila, že zdvořilý, elegantní růžolící pán je daleko větší zrůda než ti, co jí při výslechu bili, horší zrůda než ti, co ji znásilnili. Beze slova podepsala. Růžolící jí připomněl, že jednou týdně se musí hlásit na bezpečnosti u přiděleného soudruha referenta a zodpovědět případné otázky.
Dveře, vykopnuté oné noci byly opatřeny petlicí s visacím zámkem, ke kterému dostala klíček od růžolícího. Skutečnost předčila obavy. Prádlo vyházené ze skříní, knihy naházeny na hromadě, potrhané, poničené. Postele rozebrány, skříně odsunuty od stěn, ani Michalova chlouba, zánovní vídeňské křídlo, neušlo slídění státní bezpečnosti. Mechanika křídla, jak se Gábi přesvědčila, ta to přestála bez větší úhony. Ostatní se dá opravit. Toaletní zrcadlo se širokým, masivním, postříbřeným rámem, jediná památka na Mutti a vlastně i na Papiho, bylo rozbito. Střepiny zrcadla rozesety po koberci, byly i na posteli. Lepenka, tvořící podklad zrcadla, vytržena. Rám na jedné straně naprasklý, ale jinak v pořádku. Oddechla si, po dlouhé době se zase usmála a přivinula vystrašeného Mirečka k sobě:
„Neboj se, maličký, neboj. Zase bude dobře, uvidíš.“
Mutti už nestačila Gábi říct, proč má zrcadlo schovat a proč má chránit především rám. Revoluční gardy ji vyslídily příliš brzy a tak sdílela osud nešťastníků v brněnském pochodu smrti. Gábi se nikdy nedověděla, zda Mutti přežila, či skončila v některém z hrobů, tento pochod věrně provázejících. Stejně tak už nikdy neslyšela o milovaném Papi, kterého naposledy viděla v létě roku osmatřicátého. Přesto se oba rodiče ozvali, oba ve stejném okamžiku, když s Michalem objevila tajemství rodinného zrcadla, které bylo v majetku Filgasových už v době, kdy adoptovali osiřelého Jozéfka. Objevili mechanismus, který rám rozdělil na jednotlivé části. V dutinách našli doklad o adopci Jozéfka i s jeho křestním listem, oddací list a také notářem sepsanou závěť, ve které pan veterinární doktor Josef Filgas odkázal dům na náměstí a kus lesa k němu náležejícího, své dceři Gabriele. To byl také pravý důvod, proč na podzim v pětačtyřicátém chtěli po předsedovi emenvé v městečku vyřízení dokladů pro Gabrielu Filgasovou. S doklady na pravé jméno mohla Gábi majetek po otci získat daleko snadněji. S nárokováním dědictví příliš nespěchala. Raději počká, až se poměry poněkud zklidní. To že válku přežila jako Němka, by jí ku prospěchu nebylo. Jenže přišel osmačtyřicátý a veškeré naděje na dědictví definitivně vzaly za své. V rámu zrcadla bylo také malé válcové pouzdro s drobnými třpytivými kamínky. Jozéfek tenkrát po návratu ze Švýcarska proměnil veškerou hotovost a vklady v bance, které nebyly zrovna malé, za brilianty. Několik si ponechal a zbytek uložil do dutiny rámu jako věno pro Gábi. Pověděl o tom pouze ženě a ta zrcadlo vzala do Kénigu.
Gábi odstranila z rámu zbytky skla. Listiny i pouzdro s kamínky byly na svém místě. Oddechla si. Posadila se za stůl, na kterém ležely listiny a třpytivé brilianty jí pomalu padaly z dlaně na desku stolu. Rozplakala se. K čemu jí to všechno je? Dům ani les jí nikdo nevrátí. Je to majetek buržousta a ona je buržoustova dcera. K tomu ještě Michal zavřený a ona tuší, že se jen tak brzy nevrátí. A třpytivé kamínky? Co s nimi? Nikdo je nekoupí. Gábi ani netuší, jakou v mladé proletářské republice mají hodnotu. Snad velkou, určitě velkou. Tak velkou, že stěží by našla kupce s dostatečnou hotovostí na koupi byť jediného z nich. Jak je prodat? Komu? Každý má strach. Neviditelný přízrak státní bezpečnosti je všude, ve fabrikách, úřadech, obchodech, na ulici, ba, i doma v rodinách. Velmi rychle by se vrátila tam, odkud před malou chvilkou přišla. Tam, odkud by se vrátila až za mnoho let, pokud vůbec. Mirečka by vychovávali cizí lidé, už nikdy by jí neřekl „maminko“. Všechno bití, utrpení, odloučení od dítěte a manžela, všechno by bylo nadarmo. Po chvíli zvedla hlavu a uslzenýma očima spatřila Mirečka. Přitulila jej k sobě.
„Tvoje to jednou bude, tvoje. Pro tebe to všechno schovám.“
Druhý den ji nepustili do divadla a rovnou poslali na kádrové oddělení v budově ředitelství. Ještě ani nestačila pozdravit a soudruh kádrový referent jí oznámil, že pro neomluvenou absenci, trvající téměř tři měsíce, je propuštěna. Rovněž manželovi má vyřídit, aby se okamžitě dostavil na kádrové oddělení pro vyřízení formalit, protože je rovněž propuštěn ze stejného důvodu. Gábi se rozhořčeně bránila. Za absenci ani ona, ani manžel nemůže. Byla přece ve vězení a manžel je v něm stále.
„Tak to by stačilo, vážená! Tady nejste na jevišti, tak mi tu nehrajte žádný tyátr!“ rázně ji přerušil soudruh kádrový referent. „Vaše důvody tak dlouhé absence mne nezajímají, ani jsem se na ně neptal. Navíc, vážená paní, měla byste lépe vážit slova, poněvadž naše lidově demokratická společnost do vězení nikoho bez důvodu nezavírá. To se děje na západě, ale ne u nás. Kromě toho jste ztratili nárok na přidělený byt, který musíte nejpozději do dvou týdnů vyklidit!“
Když soudruh referent esenbé povolil Gábi odcestovat do rodného města, neváhala ani minutu. Mirečka zavezla k Michalovým rodičům a druhý den stála před soudruhem předsedou emenvé. Byl to týž slizký a úlisný pomocníček jejího Papi a místní miškéř, jako tenkrát v pětačtyřicátém. Národní výbor už nesídlil v jejich domě na náměstí, ani soudruh předseda už tam nebydlel. Národní výbor přestěhovali do zámku a sotva se začaly ozývat hlasy, že soudruh předseda si dům na náměstí přivlastnil pro sebe, protřele navrhl, aby dům sloužil kulturnímu rozvoji města. Mohla by se tam zřídit místní lidová knihovna a hudební škola. Tak se také stalo. Aby soudruh předseda, který celý dům tak nezištně uvolnil, měl kde bydlet, nechal si přidělit služební byt v zámku, aby o pár let později za levný peníz koupil výpravné stavení, zabavené jednomu kulakovi.
Soudruh předseda Gábi očekával. Dálnopis je rychlejší než vlak. Informace z brněnské správy esenbé stejně jako instrukce z okresu měl na stole dřív, než Gábi nesměle zaklepala na dveře kanceláře. Byl rozesmátý, ochota sama. Ano, milerád jí pomůže, něco by i pro ni měl, ale musí to ještě projednat v radě emenvé a nechat schválit na okrese. Ale to by měla být pouhá formalita. On se za Gábi zaručí a soudruzi určitě nebudou proti. Koncem příštího týdne určitě bude vědět, co a jak. Dokonce slíbil, že přes kulturního tajemníka na okrese zařídí, aby jí posečkali s vyklizením bytu. Gábi tímto slizákem z hloubi duše pohrdala. Ale také byla tomuto slizákovi neskonale vděčná, že před ní nezabouchl dveře, že jí podal pomocnou ruku. Pranic netušila, že místnímu mocipánovi přišla právě vhod. Před pár dny zavřeli místního regenschoriho a jediného učitele v hudební škole. Prý skládal a rozšiřoval kostelní písničky. Když mu udělali domovní prohlídku, našli cyklostyl, na kterém je tiskl. Tak jej odvezli i s cyklostylem. Nejmíň na pět let, jak se proslýchalo.
Tři týdny na to začala Gábi učit v místní hudební škole. Když ji soudruh předseda přivedl do měšťanského domu na náměstí, zhrozila se. Fasáda jakž takž opravená, ale uvnitř! V přízemí, kde Papi míval ordinaci a kde v prvních poválečných měsících byla úřadovna emenvé, byla zřízena místní lidová knihovna. Ve Filgasovic velkém bytě v patře byla hudební škola a byt pro učitele. Velké pokoje přepaženy a nadělány kamrlíky, sloužící jako učebny. Učebna klavíru se starým rozladěným pianinem, učebna houslí, učebna dechových nástrojů, učebna zpěvu. A také nelze zapomenout na učebnu největší, učebnu tanečního oboru. Přitom tam donedávna působil pouze jeden učitel, který stejně všechno učil v jediném kamrlíku s rozladěným pianinem. Byt pro učitele byl dosud neobývaný, poněvadž dosavadní učitel bydlel u rodičů. Velký parádní pokoj, kde se Filgasovi scházívali pouze o nedělích a svátcích anebo když přišla nějaká významnější návštěva, byl rozdělen na dvě menší místnosti, ložnici a obývací pokoj. Kuchyň, větší než kterýkoliv z obou pokojíků, zůstala nedotčená, rovněž koupelna. Záchod se vstupem z předsíně byl společný jak pro žáky a učitele, tak pro obyvatele bytu. Za své vzaly bohatě štukované stropy, na kterých si zakládal starý pan Filgas stejně jako Jozéfek. Pečlivě udržované kazetové vídeňské parkety, pamatující ještě c. a k. mocnářství, zakryty linoleem.
Gábi se roztesknila. Mlčela však a byla ráda, že mlčela. Měla práci, měla kde bydlet, navíc v rodném domě, byť už jí nepatřil. Co si mohla přát víc? Kromě vyučování v místní hudebce se také ujala osiřelých varhan v kostele a rozpadajícího se kostelního sboru.
Paní Gábi, tak jí místní začali říkat, byla krasavice, které v městečku ani v okolí nebylo rovno. Každý mužský se za ní ohlížel, každý by ji rád dostal. Každá ženská v městečku ji proto nenáviděla. Jenže paní Gábi si hleděla pouze svého a mlsní kocouři z městečka i okolí ostrouhali. Sama měla svých starostí dost. Na práci v hudebce byla sama, k tomu varhany a sbor v kostele, to bylo skoro grátis, každý týden jezdila na okresní správu SNB, aby se vyzpovídala příslušnému soudruhovi referentovi. Ten ji vždy vřele přivítal, uvařil silnou kávu, dokonce nabídl sklenku pravého koňáčku, který paní Gábi vždy s díky odmítla. Odpovídala na otázky soudruha referenta, který ke konci rozhovoru býval očividně rozmrzelý, protože od paní Gábi neslyšel nikdy nic nového, nic, co by už dávno nevěděl. Zato jednou, když byl obzvláště naštvaný, vypálil na paní Gábi novinu. Její manžel dostal podle zákona na ochranu lidově demokratické republiky za účast při vyzvědačství patnáct roků nepodmíněně.
„Buďte ráda, že to tak dopadlo. Ještě před pár roky za to byla šibenice. A vy jste z toho také venku. A jaký vděk od vás? Žádný. Nic nepovíte, nic nevíte nebo nechcete vědět! A já s vámi tak hezky …“
Paní Gábi se zhroutila. Ano, byla ráda, že se konečně po dlouhých měsících dověděla, co je s jejím mužem. Byla ráda, že žije a že se jednou vrátí. Byla ráda, že ho bude smět navštěvovat, jak jí slíbil soudruh referent. Proč to všechno, Gábi nechápala. Papi zmizel z jejího života už dávno. Snad jej chytili nacisté a zabili, kdoví? Großmama ubili vlastenci a Mutti odvlekly revoluční gardy, aby o ní Gábi už nikdy neslyšela. A nakonec na dlouhých patnáct roků jí zavřeli muže jenom proto, že poskytl nocleh bývalému spolužákovi.
Paní Gábi se ještě víc uzavřela do sebe a ještě důsledněji odolávala narážkám rozkohoutěných mužských z městečka i okolí, kteří by si to s ní rádi rozdali. Téměř každý večer v hospodě při pivu či v kavárně při kartách, byla hlavním tématem paní Gábi. Nejdříve se uzavíraly sázky, kdo ji dostane první. Potom se nacházely důvody, proč je paní Gábi tak nedobytná.
„Není na chlapy, ale na ženské.“
„To jako že je teplá?“¨
„Jo, rozdává si to se ženskýma, šak proč myslíte, že každý týdeň jezdí do města?“
„Préj tam jezdí na esenbé.“
„Čerta starého, na esenbé. Scházá sa tam buzerantkama.“
„Také sem to slyšél. Říkajú si préj lesby.“
„No, já nevím, chlapi, ale myslím, že ju má ovčí.“
Piv se pilo, karty se hrály, o paní Gábi řeči se vedly, až nakonec mužské obyvatelstvo městečka i okolí rezignovalo a ženské začaly na paní Gábi pohlížet přívětivěji. Časem se už ani nemusela každý týden hlásit u soudruha referenta na okresní správě SNB. Žádné důležité informace od paní Gábi stejně nezískal, zato o ní jich měl dostatek. Lidiček ochotných donášet nejenom na paní Gábi, bylo stále víc než dost. Mireček mezitím začal chodit do školy a nosil domů samé jedničky. Hudebka se pěkně rozrůstala a po čase tam kromě paní Gábi učili další tři mladí učitelé, paní Gábi se stala ředitelkou hudebky a nakonec váženou paní Gábi. Ta vždycky, když dostala povolení, jezdila za Michalem a nakonec za ním mohla jezdit každý měsíc. Když bylo Mirečkovi čtrnáct, Michala pustili. Brzy nato se celá rodina odstěhovala někam na Slovensko. Prý tam pan Michal i paní Gábi dostali místo učitelů v tamní hudební škole a také nový byt. Po pár měsících si na ně v městečku nikdo ani nevzpomněl.
Počátkem prázdnin roku osmašedesátého se paní Gábi objevila v městečku i s manželem Michalem. Neustále je doprovázel uhlazený pán v bezvadném obleku, uznávaný brněnský advokát, syn notáře, u kterého Jozéfek těsně před okupací sepsal závěť ve prospěch milované dcery Gabriely. Několikrát byli na národním výboru a za doprovodu nového proreformního předsedy emenvé si prohlédli Filgasův dům. Okamžitě se rozneslo, že se paní Gábi přihlásila o dědictví po otci a že trvá na tom, aby se barák uvedl do původního stavu. A také chce, jen považte, aby za celou dobu, co obec barák užívala, jí bylo vyplaceno nájemné. Ta nenažraná, nestoudná Židovka by chtěla nájemné za celých třiadvacet roků! Málokdo se paní Gábi zastal, málokdo jí přiznal nárok na dědictví otcovo. Mnozí však paní Gábi za zlodějku považovali. Ostatně, co dobrého čekat od Židákovy céry! To mají za to, že se nad ní v městečku slitovali, že jí dovolili dělat učitelku v hudebce. A navíc, sama v tom baráku bydlela! A nájem neplatila žádný! Zapomněli, a vlastně ani si nechtěli vzpomenout, že paní Gábi sebou přivezla Michalovo vídeňské křídlo, mistrovský nástroj, a věnovala je hudební škole. Že škola by si takový drahý nástroj nikdy nedovolila a že tím zaplatila za právo bydlet ve vlastním, zdevastovaném domě na mnoho let dopředu. Jenže to nebylo všechno. Proslýchalo se, že pan Michal se chce soudit, že chce odškodné za dobu, co byl zavřený. To pro mnohé spořádané občany už bylo příliš. Starý kriminálník, kdoví jak to tenkrát vlastně bylo, najednou chce, aby ho někdo odškodnil! No, jo, v poslední době se tato móda velice rozmáhá a advokáti mají žně. Říkají tomu rehabilitace nebo tak nějak. To jsme to dopracovali! Svoloč jedna, nenažraná, židácká!
Předseda emenvé zařídil, že se v zámku začaly upravovat místnosti pro hudební školu, když vtom přišel jednadvacátý srpen a v radě emenvé předsedu přibrzdili. Pan Michal a paní Gábi se v městečku objevili ještě o dušičkách, když přijeli na hřbitov na Filgasovic hrob a potom se po nich slehla zem.
Až po letech se jeden místní chmaták vrátil z lapáku a městečkem proletěla nová zvěst o panu Michalovi a paní Gábi. Dotyčný zlodějíček prý v kriminále seděl s panem Michalem, kterého zavřeli, že podepsal jakousi chartu a ještě k tomu naváděl další lidi. Znovu se v městečku pivo pilo, karty hrály a řeči o paní Gábi a panu Michalovi vedly.
V osmašedesátém se snažili získat dědictví paní Gábi a pan Michal požadoval obnovení procesu. Jenže přišli Rusáci, a tak na radu právníka počkali, co bude dál. Na jaře v devětašedesátém, když se to úplně obrátilo, pohasly veškeré naděje. Po kolikáté už? První to odskákal právník, který se jich ujal. Jako syn prvorepublikového notáře, který se navíc angažoval ve věci rehabilitací lidí odsouzených podle dvě stě jednatřicítky, byl rád, že jej zaměstnali jako popeláře.
Vzápětí došlo i na pana Michala a paní Gábi. Soudruzi nezapomněli, že se snažili o jakousi pofidérní spravedlnost. Pan Michal byl dokonce členem protistátního spolku, nazývaného Klub 231. A tak pan Michal i paní Gábi na hodinu vyletěli z hudební školy, ve které učili. V bytě je zatím nechali, protože přijali velkorysou nabídku zaměstnání v místní cihelně. Ne někde v kanceláři. Pan Michal pracoval u pece, paní Gábi navážela hlínu. Mireček zatím studoval na gymnáziu, a byť měl zpočátku problém se slovenčinou, tak se samými výbornými. Stejně jako kdysi Jozéfek, stejně jako kdysi Gábi. Maturita už byla za dveřmi, když najednou přišel povolávací rozkaz a Mireček musel narukovat. Dva měsíce před maturitou! Marné byly žádosti o odklad. Maturita nematurita, musel na vojnu. Jenže tady to soudruzi drobánko nezvládli, protože Mireček narukoval k péesákům. Sice na východní hranici, ale přece jenom k péesákům. V přijímači byl přímo vzorný, rovněž v péešce. A když za necelý půlrok služby vlasti získal odznak vzorného pohraničníka a k tomu druhou frčku na výložky, udělali soudruzi druhou, tentokrát fatální chybu: převeleli jej na západní hranici. Mirečka, syna z nespolehlivé rodiny, kterému nedovolili odmaturovat, poslali na západní hranici, aby střežil naši milovanou socialistickou vlast vůči západním agresorům! A Mireček vzorně sloužil i na západní hranici. Každou chvíli mu při denním rozkazu byla udělena pochvala za vzorný výkon služby. Pouze jednou, jedinkrát, bylo to krátce před vánoci, přihodila se mu drobná nepříjemnost, když během služby zabloudil a ocitl se na druhé straně čáry a zapomněl se vrátit. Opět bouchání na dveře uprostřed noci. Opět nekonečné výslechy, opět řvaní, opět výhrůžky. Když soudruzi z STB spolu se soudruhy z kontrarozvědky nabyli přesvědčení, že ani pan Michal, ani paní Gábi o úmyslu svého syna neměli ani potuchy, propustili je. Opět je vyhodili z bytu, opět je vyhodili z práce. Pro takové živly, které zplodily vojenského zběha, není práce ani v cihelně. Ta je pro pořádné lidi. ‚Zběha se sto tisíci dolarů v áršlochu,‘ smál se v duchu pan Michal, ačkoliv mu vůbec do smíchu nebylo. Nikdo netušil, že Mireček vzal sebou diamanty z rámu zrcadla Filgasovic rodiny. Nikdo ani netušil, že je vůbec měli. Jak paní Gábi kdysi slíbila, tak také udělala. Schovala je pro Mirečka.
Jenže co teď? Kam jít? Co dělat? Bez razítka o zaměstnání v občance je za pár dnů zavřou jako příživníky. Jenže nikdy není tak zle, aby nemohlo být i líp nebo také hůř. Socialistická vlast na pana Michala, ani na paní Gábi nezapomněla. Oba dostali nové bydlení i novou práci. V jednom jéerdéčku na východním Slovensku. Polorozpadlá drevenica místo moderního třípokojového bytu v paneláku. Pan Michal jezdil s koňmi v lese a paní Gábi poklízela prasata.
Krásná paní Gábi a prasata!