literární časopis založený v roce 1964

Aleš Berný

MAHAVIŠNŮV ORCHESTR

Měl přezdívku Mimo a byl malinký.
Byl malý a koupil si permanentku do kotle a párek v rohlíku a pivo a byl tak malinkatý, že se před každou třetinou musel nejdřív procházet sektorem k stání, pak se domlouvat s někým, kdo byl vyšší, jestli by si s ním nemohl vyměnit místo, že on by si stoupl před něho. A všichni mu uhýbali a měnili místo, až furt migroval slávistickým kotlem a stál až dole u plexiskla.
Fandil a tloukl krátkýma rukama do plexiskla, a pak, když se zrovna nehrálo, se otočil a díval se nahoru na vlajky, dresy a ruce ostatních fandů a poslouchal všechny pokřiky o tom, jak Slavia nejlepší je a červeno-bílý, to se mi líbí, to je ta barva Slavie! Kousal párek v rohlíku, a když si kupoval pivo, u stánku musel ukazovat občanku, ve třiceti devíti letech, přitom se zná i s předsedkyní fanklubu.
Kousal párek v rohlíku a díval se, jak ochranka v žluté vestě nahoře u vchodu do sektoru pozdravila Dědka, ten se opřel o zeď za poslední řadou tribuny a upravil si polodlouhé, stále ještě více černé než šedivé vlasy, založil si ruce a díval se, jak bude Slavia hrát to zrovna odpískané oslabení. Od té doby, co Dědek dostal infarkt, už se tolik nerozčiloval, i to jeho řvaní do prdele, vole, kurva, vole, čuráku, vole! při sporném rozhodnutí sudího bylo mnohem měkčí než dřív. Někdy dokonce už ani neřval a jen plácnul Dlouhýho do předloktí a řekl: no, vidíš to, kurva, ne… A Čert, který stál o řadu níž před Dlouhym, se zasmál a ťuknul si plastovým půllitrem piva s Dlouhym. Tak já to taky pískal, že jo… řekl Čert a ukázal plastovým kelímkem piva k ledu a hráčům a střídačkám.
Dlouhej se smál, ale rozuměl Dědkovi, když nadával. Stejně tak on se svejma dvěma metrama trčel přes dvě řady dopředu, hlavně když nadával soupeřovejm hráčům, nebo rozhodčím, to se několikrát musel opřít o kotelníka před sebou, aby nepřepadnul. Ale většinou se smál, držel v ruce pivo a tlemil se od ucha k uchu a vykládal a chodil celý v černém a měl přezdívku Hrobník.
Petr, co pracoval ve firmě, která montovala bezpečnostní dveře, ukázal naproti na tribunu, kde poskakovali sparťani, a řekl, jen ať skáčou, čůráci, a řvou to svoje haf-haf, akorát pod nima ta tribuna rupne, když to stavěl tajdle Hrobník, řekl, smál se a otočil se na Dědka a taky otce Čerta, smál se, napil se piva a upravil si červeno-bílý šátek, který si přivezl z arabskejch emirátů, kam každého čtvrt roku létal za prací. Otec Čerta byl ticho a nesmál se a sledoval, jak Slavia hraje v oslabení a jak brání a jestli nedostane branku a třeba pak ještě nějakou další vstřelí. Petr Kadlec vyhodil puk z obrané třetiny až za branku soupeře a otci Čerta se ulevilo a křikl: jo! Slavia! Jděte do prdele, buzeranti! Plácnul Čerta, svého syna, po rameni. Čertovi za ty roky narostlo panděro a skoro jako by si na něj odkládal kelímek s pivem a při držení piva si trochu pomáhal tím pupkem. Jakmile Čert pil pivo, pravou ruku, v které držel kelímek, přitom v zápěstí vykroutil dopředu, jakoby si ji chtěl srolovat dovnitř podél předloktí. A napil se. Levou si prodrbal vousy a řekl, že taky kdysi pískal hokej, ale že takovou píčovinu by nikdy nefouknul, a zasmál se na Hrobníka a na svého otce, který měl vousy hnědo šedivé a pil pivo a vždycky stál o řadu nad svým synem, Čertem a nadával od Dědkova infarktu víc, než samotnej Dědek. A Slavia šla do tří. Dlouhej si stoupnul pravou nohou na opěradlo židle před sebou a naklonil se přes dvě řady před sebou, opřel se jednou rukou o rameno dívky s nahými rameny a shrnul jí živůtek, a sprostě nadával a málem polil Pacičku pivem, jak řval a mával rukama. V tlampači hlas zahlásil sevření kotouče v rukavici a Dlouhej se narovnal a řekl: sevření kotouče v rukavici? Aha, taky zajímavé rozhodnutí… a nejseš ty kunda, náhodou! zařval a dál křičel na rozhodčího a zase se naklonil přes ty dvě řady dopředu a málem polil Pacičku a teď už i Čerta pivem. Narovnal se, zasmál, ťuknul si s otcem Čerta a zase se zubil od ucha k uchu. Pacička se napil piva a plácnul si s Dlouhým.
Pacička nesnesl, když si na jeho místo v kotli stoupnul někdo cizí – kotel má pravidla. Každý člen kotle má své místo a jakmile přijde někdo, kdo si koupí lístek do sektoru, a chce se pak přesunout na místo, kde lépe uvidí, tak má smůlu. Nemusíš v kotli znát lidi jménem, ale když jsi člen kotle, víš, kde kdo stojí. Tak to Pacička vždycky vysvětloval kamarádům v práci, když se ho ptali, jestli by je s sebou nevzal do kotle k sobě. Každej tam má místo, když nepřijde, můžete přijít, říkal jim vždycky. A když Pacička přišel k svému místu v řadě sedmnáct, sedadlo číslo jedna a někdo tam byl, tak vždycky chvíli stál, pak se naklonil a s pivem v ruce se na vetřelce podíval skrze brýle s černými nožičkami a jen rukou, pacičkou, naznačil: šup, šup, pryč… Vetřelec se sebral a odešel a Pacička nemusel říct ani slovo.
Zato Petr. Ten trpěl se svým místem v poslední řadě, vždycky mu na něm někdo stál, stejně tak se před začátkem třetiny dohadoval a ukazoval svojí permanentku, když mu na místě stáli čtyři Italové a Italka. Ukázal jim šátek, kšiltovku a řekl, že je to jeho místo, a ohlédnul se na Pacičku, který se zasmál a zase neřekl ani slovo, jen se zasmál a napil piva a upravil brýle na nose, a pak se Petr otočil k rodince táty, ženy a syna, permanentkáři, a když Italové odešli, řekl, že tohle on má furt, snad každý zápas mu tady stojí nějaký ten omyl, jak se říká v kotli, a že ať jdou do hajzlu, omylové. Petr si postavil pivo do držáku sedačky, upravil šátek.
Gólman Svoboda chytil puk a pozastavil nápor a uklidnil hru, Slavia vystřídala a Petr otci rodinky řekl, že Adam chytá pozorně a otec se napil piva a souhlasil, že dnes Adam chytá pozorně.
Vedle syna otce se rozpovídal Jedenáctka o statistice ubráněných oslabení. Měl číslo sedadla jedenáct, a byl chodící encyklopedie hokeje, ale i fotbalu, a vždycky vyprávěl o zákulisním dění a ono se z toho, pokud to byly zaručené zákulisní informace, nikdy nic nestalo, ale když předpovídal výsledky a z hlavy vysypal jak železné špony výsledky a statistiky, tak vždycky po těch jeho šponách jako by ti naši hráči, kluci slávističtí uklouzli a stalo se to, buď dostali gól, nebo dali, nebo promarnili přesilovku, protože v téhle herní činnosti podle statistiky zaostávají, řekl Jedenáctka. Ale dneska se drží, řekl syn otce rodinky, a Marek Tomica vypíchl kotouč na modré obranné čáře a tak tak neujel do brejku. Už neměl síly, řekl Jedenáctka, narovnal si prstem brýle a tleskal Tomicovi k ubránění vteřin z oslabení.
Čert se napil piva a řval Slavia, do toho! stejně jako Dědek, Dlouhej a otec Čerta a rodinka a Jedenáctka a celý kotel.
Mimo dopil pivo.
Chodovák, který jezdil v dresu Slavie i do práce z Chodova do Vršovic, tam montoval šroubky a dával podložky po šrouby, které utahoval maticemi a startoval zkušebně motory automobilů, se podíval na svou manželku a políbil ji, když Pavel Kolařík naskočil zpátky na led. Slavia vyhodila na zakázané uvolnění. Petr, co dělal ty dveře, tak plácnul manželku otce do dlaně a napil se piva, Čert se zasmál a postavil plastový kelímek na zem a Dědek řekl, že to jsou čůráci a ukázal na sparťanskou lavičku, Dlouhej dopil pivo a už se nestavěl na opěradlo židle řady před sebou a nenahýbal se přes dvě řady, kdy řval, a kdyby se chtěl opřít, tak sahal Pacičkovi do piva. A Mimo si přinesl další párek v rohlíku a našel si svoje místo, protože zatím všichni křičeli: Slavia, do toho! Pepa Beránek vyhrál buly v útočném pásmu, najel si před brankoviště a byl na něj faul a Dědek řval na obránce s hranatým es na triku: Hanzlíku, do prdele, vole, kurva, vole, čůráku, vole, zmrde, co si to dovoluješ? Budou čtyři minuty, je tam krev, řekl Čert a opřel si kelímek piva o pupek a s Dlouhým se smáli. Hruška, Beránek, Sup-gól, Sup-gól, Míšasupsupsup, Míšasupsupsup! Mimovi upadla špička rohlíku se zbytkem párku na zem a křičel gól.
Jakmile padne gól, křik a velikost fanoušků se stírá, malí jsou velcí a vysocí se naklání, aby se objali, a pak si dlaněma plácají s těma malejma, ti malí dávají pozor, aby těm vysokým při radostném výkřiku a točením šálou nešvihli voči, aby ty vysoké neplácli do ksichtu. Dědek zařval, že si to zasloužej, do prdele, vole, kurvy, vole, čůráci, vole!
Mimo plácal dlaněma o sebe a se všema společně křičel. Otřel si rukou pusu a viděl nad sebou na tribuně slávisty s šálama a vlajkama. Pepa Beránek zvedl nad hlavu pohár a Mimo řval s náma všema Bery, Bery, Bery! A taky Slavia! Praha! mistr! ligy! Potom se kroutil, jako by na ledě jezdil a hrál na klávesy a stal se Janem Hammerem a jeho typicky českou pleší s boulema po stranách.

U JELÍNKŮ

(efemérní povídka)

Slunce svítilo do oken magistrátu v Charvátově ulici.
Vyvýšený kus asfaltované silnice - automobil zpomalil na opticko-akustickém retardéru.
Ve výčepu Jelínkovy plzeňské restaurace v chodbičce k hajzlům u pultu stál novinář a na stojku pil pivo.
Otevřenými dveřmi bylo slyšet hlasy z ulice. Překrývaly se, slovům nikdo ve výčepu nerozuměl a nikdo se o ně nestaral.
Bohouš natočil pivo a podal jej úředníkovi magistrátu, s kterým si tykal a který se postavil vedle výčepního pultu a prdelí se opřel o zeď, Bohouš peníze uložil do plastového plata, každou minci do správné přihrádky, upravil si prsty kníry, svá řidítka, a naklonil se a zadíval se přes pípu ke stolu štamgastů naproti vchodu, kde seděla se štamgastem-štramákem Bohumilem servírka Marcelka, v tu chvíli to římská bohyně Voltumna bdící nad novorozenětem, a pod bílým tričkem se jí rýsovaly bradavky jejích ňader, smála se a koukala na novináře, který se usmál a potom si poručil od Bohouška ještě jedno pivo.
Štamgast-štramák měl vestu a kostkovanou šálu ledabyle hozenou kolem krku a padala mu přes ramena a podél rukou.
Vedle novináře se postavil kulisák z divadla, kde nemají zábradlí, příborem krájel a jedl talijána a přitom postupně vypil dvě malá piva, pro obě si došel k Bohouškovi k pípě, talijána mu ohřála Marcelka v kuchyňce, a Bohoušovi tykal.
Marcelka se posadila na lavici k štamgastu-štramákovi a řekla, že jí je těžko, že se včera zpumprlíkovala, jak zákon káže, a že nemá záklopku a že se na to příště vykašle a zasmála se a hlavně, že už nebude pít do piva kořalku, aby to mělo voltáž, na tu voltáž se můžu vykašlat, promnula si čelo a uhladila vlasy kolem uší.
Ve výčepu se přeli dva hosté, zda boxer, kterého oba znají, teplouš je, nebo není, nebo jen tak vypadá.
Bohouš se opřel o pípu a poslouchal magistrátního úředníka. Mluvil o registru vozidel.
Marcelka odnesla dvě piva studentům, kteří seděli za stěnou od Bohouše a povídali si o zkouškách, které ona dodělala, i o těch které mají ještě před sebou. Já z něj mám strach, řekla slečna a kluk jí na to řekl, že se ho nemusí bát, že je v podstatě krotkej. Slečna řekla jméno profesora a řekla, že je to debil. U stolu vedle seděl muž, pil pivo a kouřil viržínko. Takové, jaké na ve Skrejích na Berounce kouřil novinářův otec.
Štamgast-elegán vyprávěl Marcelce o ořeších. Mám rád vlašáky napíchané na dlouhou jehlu a máčené v karamelu, který nechám na těch vořeších zatuhnout.
Kulisák z divadla, v kterém nemají zábradlí, vytřel chlebem hořčici z talířku, dopil druhé malé pivo a řekl Marcelce s Bohoušem čau. Čau, řekli Marcelka a Bohoušek, který máchnul rukou a vztyčil ukazovák a prostředník na pozdrav, jakoby salutoval obráceně, od hlavy pryč.
Novinář se napil piva a přemýšlel, jak každý okolo něco dělá, jen on dělá úplný hovno.
Já mám ráda banán v horké čokoládě, řekla Marcela a opřela se o stůl, na kterém stála vedle pípy kasa.
Tak to je nejlepší, když na tu jehlu napíchneš kolečko banánu, piškot, banán, piškot, banán, piškot, pak to celé namočit do čokolády, nebo karamelu, a to se pak jenom posereš, jaká je to kalorická bomba... napil se piva... ale dobrota, řekl a upravil si překroucenou šálu a uhladil její konec na vestě.
Do dveří vešla štamgastka a u pípy řekla Bohoušovi, že si dá jedno malé.
Sedla si po levé ruce štamgasta-štramáka zády ke stěně na lavici.
Vypadáš dobře, kdo tě krmí? řekl štamgast-elegán.
Jsem byla pět neděl nemocná, zápal plic, šáhla jsem si na dno, odkládala jsem to, ale pak to bylo votohorší, napila se piva, proto nemůžu pít velký.
Od pípy přišel Bohouš a postavil se zády před novináře a poslouchal o nemoci.
Nemůžu pít velký, řekla a sundala si barevný šátek, který měla kolem krku.
Pivo vypila do poloviny.
Šáhla jsem si na dno, myslela jsem, že to nic není, ale pak jsem si šáhla na dno a myslela, že je po mně. Dcera mi ale pomáhala.
Marcelce se už nerýsovaly pod tričkem bradavky.
Bohouš natočil pivo a podal jej muži v klobouku, který se postavil naproti pípě.
Tak mu to zkus říct sám, že je jak teplouš, řekl muž ve výčepu.
Z chodníku do hospody nakoukla čtveřice japonských turistů. Dívka držela mapu Prahy.
A co tvůj syn? zeptala se Marcelka Bohumila štramáka-štamgasta.
Mávnul rukou a zadíval se na podlahu.
Ten je blbej, že ani není můj, ten musel někomu vypadnout z kočárku. Napil se piva. On je úplně nabouranej! Já byl celej život hostinskej a on svůj dospělej život dřepí v kanceláři na prdeli a vydává lidem lejstra! Za co a proč? Za co a proč todle mám? Zakroutil hlavou a mávnul rukou a díval se do podlahy.
Marcelka se podívala na novináře a oba se na sebe usmáli, a pak se začali smát nahlas. Nabouranej, řekla Marcelka a smála se tak, až ji tak kocovina na chvilku nebolela.
Elegán mávnul znovu rukou a furt zíral do podlahy.
Štamgastka dopila pivo.
Chceš, Zdeňko, ještě jedno?
Ne, já jdu, musím jít ležet, víc nemůžu, pět týdnů jsem byla doma se zápalem plic.
Bohouš natočil malé pivo a Marcela jej položila před otce nabouraného syna, štamgasta elegána.
Hovno nemocná! Nalitá pět týdnů byla, řekl Bohumil, když štamgastka vylezla na chodník do Charvátovy ulice a oslnilo ji slunko a přimhouřila oči a bylo jí krásně, protože přežila těch pět skoro předsmrtných týdnů a teď půjde na tramvaj k Máji a sedne do dvaadvacítky a pojede na Pavlák, pak metrem na Pražskýho povstání a sedne si doma na balkón a bude se dívat na to, až se slunce zahryzne do paneláku naproti, až jí začne bejt na balkóně zima, tak si zaleze a přikreje se v posteli dekou povlečenou v bílý cejše. Dceři napíše esemesku, že je v pořádku doma, ale cera jí neodepíše.
Novinář se šel vymočit. Cestou k mušli mu zazvonil telefon, jako zvonění má nastaveno opatrně s tou sekyrou, Evžene od Pink Floyd. Všichni něco dělaj, jen já dělám úplný hovno…
Nějak chrchláš, řekla Marcelka Bohumilu-elegánovi-štamgastovi.
Jel jsem v metru s nějakou krávou, měla toho plnou lebku a bez kapesníku si dala ruku před pusu a chrchlala a lítalo to okolo, prase, kráva jedna… Mávnul rukou a díval se do vošlapaný podlahy. Ale že měl ten můj kluk hospodu, tak má teď hovno, protože to nedělal pořádně a neuměl se votáčet. V tom to totiž celý je, umět se votáčet. Nakonec, von se votáčel, ale k práci zády. Napil se piva. Mlčel a Marcelka řekla: vždycky byl nabouranej, co? Usmála na novináře, který se vrátil od umyvadla naproti hajzlům a utřel si mokré ruce do tmavomodrých džín. Bohouš natočil novináři třetí pivo. Je 12:38. Novinář si představuje, že by hladil Marceliny bradavky. Všichni něco dělají, pracují, jen já dělám úplný hovno.
Já už další nechci, řekl štamgast-elegán, položil prázdnou sklenici na ubrus a upravil si šálu, schovej mi, Bohoušku, nádobu na moje místo. Marcelka odnesla třetinku s uchem a Bohouš ji umyl a postavil na polici u pípy mezi štamgastské půllitry. Mně se chce akorát umřít, řekl elegán, jak to ten můj kluk všechno posral s tou hospodou, řekl a mávnul rukou.
Můžeme ještě dvě piva? Přišel do výčepu kluk od stolu proti oknu, kde seděl s dívkou a zapíjeli zkoušku a jejich zkoušející profesor byl pěkný debil a s přibývajícíma pivama i pěkná svině. A proč se na to nevysereš a nezačneš psát? zeptala se holka chlapce a ten se radši napil piva. Protože jak můžu napsat o ztrátě kamaráda, když je Čuřil tak odtažitej a nudnej? řekl a praštil rozmočeným pivním táckem o stůl a sáhl do talíře, který tu nechal muž s viržínkem, vzal zbytek chleba a namočil ho do hořčice, v které se máčel roh ubrousku, a žvýkal skývu a napůl oschlou kůrku.
Bohouš natočil piva a Marcelka je odnesla ke stolu a na bílou účtenku udělala k těm šesti ještě dvě další čárky modrou propiskou. Tříčka byla holky, pět piv vypil kluk.
Magistrátní úředník zvednul půllitr, napil se, jdu, řekl, prosím, Bohoušku, vydávat, a to proti podpisu a dokladu totožnosti, hotové řidičské průkazy, fronta, zmáčknout čudlík šerifa dávajícího lístek s pořadovým číslem, pípnutí nad hlavou, číslice, vokýnko, buch a buch razítkem a nazdar! A ještě ti vynadaj do čůráků, řekl a dopil pivo a postavil půllitr s kroužky pěny na vnitřní straně na stříbrný pult u pípy. Že se na to nevysereš, řekl Bohouš, vymyl půlitr vodou, vošmrdlal o štětku ve vodě, znovu vypláchnul a postavil na polici k ostatním. Víš, co mi můžou v celým tom úřadu? řekl úředník a naznačil rukou pohyb, jako by si honil péro. Bohouš kývnul, že rozumí. Měj se, řekl úředník a vyšel do Charvátovy. Slunce se odrazilo od velkých oken v přízemí Škodova paláce, od oken odboru dopravně správních agend, úředník udělal krok od dveří Jelínkovy plzeňské pivnice a srazil ho taxík.
Bohouš běžel k úředníkovi. Dával mu masáž srdce a umělé dýchání.
Marcelka volala sanitku.
Novinář koukal skrz výčep na ulici.
Pijáci se přestali hádat, zda je bývalý šampion lehké váhy homosexuál.
Štamgast-elegán se díval do podlahy a mnul šálu.
Dívka s chlapcem ještě chvíli mluvili o škole, než si všimli, že v hospodě je ticho.
Do Charvátovy ulice přijela záchranka, policie a hasiči.
Blikali modrými světly.
Štamgast-elegán si otřel zpocené čelo šálou.
Novinář šel na záchod a vyzvracel se, chvíli se držel chladné mísy, a pak si řekl, že už nikdy nebude pít. Z kapsy mu vypadla sbírka básní Rainera Maria Rilkeho a Rilke skončil na podlaze v močce, kdy si chlapi myslí, že jsou větší chlapi a odkape jim na dlaždice, a Rilkemu se promočily desky.
Bohouš se vrátil k pípě a opřel se o dřevěné rukojetě a řekl: Do píči! Kurva!
Štamgast-elegán se pomalu sesunul z lavice.
Záchranář přiběhl křísit elegána.
Bohouš podal záchranáři sklenici s vodou.
Marcelka si kecla na lavici u stolu štamgastů. Chytla si hlavu dlaněma a zapomněla na svůj střep v hlavě - začala brečet až druhý den od nehody.
Student s dívkou se ostýchají říct, že by už chtěli zaplatit.
Novinář si stoupl k pultu a dopíjejíc své pivo v ústech cítí příchuť zvratek a pálila ho žáha.
Bohouš si sedl na malou židličku za pípou.