literární časopis založený v roce 1964

Zora Wildová

PŘIZNÁVÁM KE SVÉ HANĚ

Za mě se celý život bilo
jenom to moje malé, ustrašené a pošetilé ženské srdce.
A že bilo ještě, kdy já sama zvedla nad hlavu už obě ruce!
Avšak ten věčně se cukající neúhledný sval se dál
o každý můj nový den tvrdě rval,
jako by mi snad chtěl něco dokázat.
Ono se to nezdá, ale srdce se zas tak lehko nevzdá.
V zájmu někoho, koho přes stálý a nejtěsnější kontakt
přímo v srdci těla,
de facto vůbec nezná,
se vrhá do sta půtek, z důvodů i bez pohnutek,
a když uhodí, a když udeří,
až to zabolí vzadu v páteři,
hledá pouze slušný způsob,
jak dát průchod vlastní nepochopitelné hrůze.
A tím spíš se rozbuší,
blíží-li se skutečný a nebezpečný vnější škůdce!
To se pak pouští do urputných sečí,
do velkých bitev a dlouhých válek
jako obyčejný dobrovolný pěšák v řadě
i neústupný fanatický vojevůdce,
pere do bubnu a tluče na poklice,
ovšem nikoliv při muzice,
nýbrž při zápase o všechno:
o holé přežití, o poslední šance, o ztracené kóty,
o pozice tiše, leč zatvrzele vzdorující opozice.
Prostor sevřený i vymezený mými žebry
je mu svatou vlastí,
pro jejíž věc se v krvi topit je mu slastí,
odhodláno na její přání milovat, nenávidět,
lhát, loupit, vraždit
i štědře rozdávat se, a nejen dírou v kapse,
i se zcela zapřít.
I pozbýt toho nejdůležitějšího:
svého skály pevnějšího zdraví.
Prostě před ničím se nezastavit.
Až dokud ho nezastaví to, co se před nikým nezastaví...
Tak všemi prostředky,
(jen, byť též s jeho neoddiskutovatelným,
s jeho rozhodujícím přispěním vykoumané a užívané chladné
i palné zbraně má prý zásadně zakázané)
bojovat bezvýhradně na mé straně,
ač ani té své nikterak dlužno nezůstane.
Ano, jakmile se nejvíc ze sil ždíme,
teprv cítím, co v něm i ve mně dříme;
pár surovými knokauty v mžiku nelítostně
uzemní mě.
Jenže vždycky s citem. Vždyť je přece lidské!
A tolik lidské!
Vím, nakonec se tím nepřestajným šrumcem stejně unaví
a léky to už nespraví.
A potom se nechá, ale zase jedině kvůli mně,
totiž po mé extrémně ultimativní domluvě,
po mé pokorné, trapně plačtivé, škemravé,
otřesně panické prosbičce,
již anděl strážný nějak neslyšel,
a před sešitím finalizujícím chirurgickým stehem,
třebas i na kousíčky rozkrájet,
moje poslušné, pracovité, zotročené srdce!
Pro které já, přiznávám ke své haně,
jaktěživa,
jak se ve správně přeneseném toho slova smyslu,
a přitom právně nepostižitelně říká,
nepohnula ani prstem.

NIC ZNÁT NA SOBĚ NEDAT

Že jsem si ho ještě včas nevyhryzla z těla
a místo něj si nenechala narůst střeva!
K čemu je té neforemné hroudy svaloviny v hrudi třeba?
Vždyť to pouhý dech žebra zvedá!
A když ani radost, ani žal,
ale ani to, bez čeho prý ani ránu nedá,
nedokáže vstřebat
a člověku a světu na sobě znát nic nedat.