|
na další stranu
Zora Wildová
JAK UPADNOUT A PŘI TOM SE O ZEM NEUHODIT?
Ztratit hlavu svou více než osmi otvory děravou
by nemuselo znamenat zase tolik škody.
Jenom ještě vyřešit tu maličkatou potíž,
čím pak oněměle přikývnout,
až budu muset nakonec přece svolit?
Či jak s úděsným úlekem střelit pohledem
přes výčnělek,
přes pahorek vlastního ramene,
až za sebou zaslechnu sedmimílovými skoky
blížící se kroky
a lstivým úmyslem štvaný dech?
Až mě zběsilá lidská zloba dostihne?
Nebo co pro kdejaký jen ten hloupý pocit
provinile sklonit?
A v noci nebo jindy, kdy se to bude možná lépe hodit,
jak upadnout do spánku či do dřímoty
a ani se při tom o zem neuhodit?
TAK SE TAKY NIC NESTANE
Co kdyby ses pro jednou obtěžoval sebe nahlédnout
právě a pouze očima mýma,
těma oliv zrzavozelenýma?
Tou špehýrkou jen z prostinké ženské zvědavosti
rozchlípnutých a vyvzpíraných víček?
A skrze moje vždycky maličko vyjevené brýle?
Možná by to i tobě přišlo milé.
Třeba se ti tam dává ve známost,
co ti žebra prudčej´ zvíří,
co zřetelněji rozbouří tvoji hrudní kost.
Ovšem pokud ne,
nu, tak se taky nic nestane.
Jenomže tak krásný pohled na tvou adresu
ti víckrát možná už ani do poštovní schránky nepadne.
BUĎ HODNÝ A VZORNĚ VYCHOVANÝ!
Mých všedních útrap neomylný proroku,
obsáhlá kniho roztomile nejapných výroků,
všetečný práskači mých slabostí,
taškářského drbu hrozivě vykasané obočí,
malicherný smutku chytající se každé záminky, prosbo, jež si neslýchaně arogantně
klade nesplnitelné podmínky,
pravé ryzí zlato na pravé ryzí cingrlátko,
sebevědomé, protože sebe nevědomé svědomí,
vzletná nadsázko pod notami,
aspoň v hněvu buď prosím hodný a vzorně vychovaný!
JAK S TEBOU POČÍTAT?
Stát se my dva (v) matematice příkladem,
tak jsme nikdy nevyřešená rovnice
o jednom neznámém!
Něco však přesto na tebe vím:
pokud ti správně porozumět chci,
musím, co řekneš, pěti vydělit,
a co uděláš, znásobit deseti.
A tento výsledek,
snad aby se výčet uvedených dat
nemohl rovnat součtu podtržených a odepsaných ztrát,
umocnit trojmístnou cifrou
tvých nenulových zrad.
Tudíž s pomocí zákonů, vzorců a tabulek
věd exaktních
se v tobě nelze přepočíst.
Až do konečného vykrácení
všeho zbytečného v závorkách.
Nu, aspoň že při hodinách
lehce dokazatelných a zcela nevyvratitelných matematických pravd
se dá s tebou počítat.
MNĚ NA PAMĚTNOU
Tvůj dopis včera poslední,
to je uražené, nevraživé a vyděšené mlčení
na přečtenou.
Čtvrté skupenství lehkovážné hmoty slov,
jež těžce nesouhlasí se mnou.
Píšeš známým jazykem ze mně neznámého kraje
v dialektu jakémsi šprýmovně škobrtavém
řádky trvanlivě jako prstem do písku vytesané
mně na pamětnou.
DŮM S ČAPKOU Z MĚDI
V tom městě, o něž se s tebou dělím
a v němž nic mého není,
brodí se řekou most,
kámen kamenem ozdobený,
pro nás dva jediný,
a proto bezejmenný.
A od něj dál neznatelně doleva
uhýbá ulice jako po vymření,
kde si každé jaro dopřává ažaž času na rozmyšlení,
a v ní dům s čapkou z mědi
a s číslem z posloupnosti mysticky vyvrženým.
A uvnitř sedím já, já sama,
já sama sebou usvědčena z roztesknění,
toho jen z vlastního přesvědčení,
toho, které ví všechno, co je k nevědění,
a které podemílá, strhává a utápí břehy
nám zdejším stále bližší řeky,
té s kamenem našňořeným kamenným přemostěním,
té, kterou od včerejška převelice mrzí,
že ona nebyla ta první,
kdo na mě zapomněl tak brzy.
ZASE TĚ TAK POTKAT
Chtěla bych tě zase někdy potkat.
A zase s tebou někde v davu na ulici,
a zase v proudu pro ty nejvíc spěchající,
na chviličku nerušeně postát.
A třeba tě ani neobejmout.
Prostě zůstat jenom tak proti tobě stát,
jen pro tu radost mít zas jednou vpravo tam,
kde ty máš vlevo.
Chtěla bych ti zase přijít na oči,
a zase s těmi nejnevinnějšími úmysly
vklouznout pod tvoje až do půlky čela údivem vymrštěné obočí.
Abys na mě odtud shlédl zase značně přezíravě,
zatímco mě by z té prý opět nepochopené pocty
jaly myšlenky zase sotva prozíravé.
Chtěla bych ti zase nastavit tvář,
abys mi ji zase jako tenkrát tolikrát
polibkem bez průkazného otisku málo dbale orazítkoval.
Ale to by ses musel ke mně zase trochu sehnout
a já se zase od tebe pro ten mžik nevalného přilnutí
ani na krok nehnout.
Chtěla bych si s tebou zase důkladně porozprávět
o tom, co děláš právě.
Aby ses rozpačité odpovědi zase znovu neubránil.
A aby to ani můj jen zkusmo,
jen skusmo zkusmo nakousnutý úsměv
zase stejně nezachránil.
HRAJETE MISTRNĚ
Táhněte, pane!...
... táhněte smyčcem po struně,
ale, můj vy houslový bože, jen velmi šetrně,
poněvadž moje srdce toho bude muset, tuším,
ještě mnoho vydržet.
A možná, a třeba i vytrpět.
Slyším však, že hrajete mistrně,
jste tedy Mistr, který vystupuje už dávno ne potulně,
nýbrž jedině na turné
a za vstupné
vysoké jako za život výkupné.
A já jsem ta, která vám dneska přišla rozumět.
Ovšem pouze rozumně,
aby se mi to, až pojedete v moll přesmutně
a zatváříte se přitom výmluvně jako ďáblovo nemluvně,
aby se mi to nestalo přímo osudné.
Ač jsem odhodlaná,
ač jsem připravena vám naprosto podlehnout.
Jenomže nikoliv ihned!
To by bylo, uznejte, příliš ostudné,
patřit mezi ony tak snadno dostupné!
Vzdám se vám postupně
a toliko v míře přípustné
při notě každému nadoslech lehce přístupné,
avšak současně,
ve vašem podání vpravdě virtuózní úrovně, interpretačním zápasem
se skladatelovým tvůrčím odkazem
až titánsky prodchnuté,
leč zase ne přehnaně, zase ne nevkusně!
Váš hudby hluboký niterný prožitek,
toť pro publikum vrcholný audiovizuální zážitek.
Toť pro vás i pro mne, řekla bych, požitku z umění
dvoučárkovaný nadbytek!
A proto kdo i pak váš brilantní hráčský,
jakož i nezapomenutelný herecký,
jakož i váš vášněmi a excentrickými a exaltovanými mimickogymnastickými projevy nabitý výkon pohaní,
určitě má uši i oči i city zcela vypnuté.
Takový ať při potlesku,
jen co v mé řadě a na mém sedadle
v bouřlivé a doufám i nakažlivé ovace propukne,
na tu dobrou čtvrthodinku vestoje
po zásluze až k ohluchnutí
odhluchne.
UŽ Z DÁLKY VÁS POZNÁVÁM
Každé ráno vás, pane, potkávám,
vy jdete sem a já tam,
já sama a vy sám,
oba kráčíme po témže chodníku,
z něhož v tu chvíli nemáme úniku,
vy proti mně a já proti vám,
už z dálky vás poznávám,
a než se pak dvěma kroky chvatně mineme,
děláme, že si jeden druhého ledva všimneme,
a pospícháme dál,
já sem a vy tam.
A přesto si v té plaše upláchlé vteřině
z tváří přečíst stihneme,
co se snažíme před sebou samými utajit,
jak mocně jsme se pouhýma očima utkali,
když jsme se zrakem jen na ten jeden oka mžik setkali,
jako kdybychom konečně shledali,
co jsme doposud marně hledali...
Nic však víc!
Protože co kdybyste si dodal odvahy,
co kdybyste se zastavil a pozdravil
a směle řeč navázal a já bych brzy, leč pozdě poznala,
že bych o vás vlastně vůbec nestála,
ale ne, že bych byla tolik nestálá,
nýbrž že by mě vaše slova zklamala,
neboť jiná jsem čekala.
A hlas méně pisklavý a vybranější a duchaplnější výrazy.
Rázem bych rozpaky nevěděla kudy kam,
ač na místě, které již velmi dobře znám.
Proto doufám, že sdílíte podobné obavy
a ty vás také dnes přinutí svůj zkoumavý pohled
na dámu právě teď uhánějící
na těch nejvyšších a nejvratších
jehlových podpatcích
přes vaše modrobílými nášlapnými minami
nevýslovně provizorně vydlážděné zorné pole,
který, když se tak honem mihnete kolem,
jenom tak něžňounce vbodnete do mne,
jenž o mě sotva zavadí,
pomiňme detaily,
špatně hranou parodií lhostejnosti dovedně zakrývat
a z té všední ranní momentky,
z toho bezvýznamného okamžiku
svého nevýznamného života,
z toho minima svého životního minima
žít zase až do zítra.
Toho hned za jitra...
|
