na další stranu
Zora Wildová
JEN VLASTNÍ STÍN MI TADY KRYJE ZÁDA
Jen vlastní stín
mi tady kryje záda Jen
vlastní stín mi tady vlastní stín
mi tady kryje záda Jen vlastní stín mi
tady kryje záda Jen vlastní stín mi tady
kryje záda Jen stín mi tady kryje záda Jen vlastní
stín mi tady kryje záda Jen vlastní stín mi tady
kryje záda Jen vlastní stín mi tady kryje záda Jen vlastní
stín mi tady kryje záda Jen vlastní stín mi tady kryje záda
Jen vlastní stín mi tady kryje záda Jen vlastní stín mi tady kryje
záda Jen vlastní stín mi tady kryje záda Jen vlastní stín mi tady kryje záda
Jen vlastní stín mi tady kryje záda Jen vlastní stín mi tady kryje záda
I MALIČKO NÁBOŽNĚ
Bože, nevěřím, že bys kdy byl!
Ale věřím, že jsi zbyl na tomto světě jediný,
s kým se ještě dá obyčejnou lidskou řečí normálně promluvit.
Který nikdy nikomu neodsekneš - no bože, to je toho!
Nebo - dej mi s tím už, probůh, pokoj!
Nebo - panenanebi, vidíš snad,
že zrovna na tebe teď nemám čas!
Nebo - jen jestli nekecáš!
Který - kdykoliv si zamaneme -
s mušličkami dlaní za ušima pozorně,
a možná i maličko nábožně,
posloucháš
i pouhý náš dech, jenž dává slovům spád,
jenž ti pak dlouho, dlouho nedá spát…
I naše zlostná umlknutí,
i naše podezřelá přeřeknutí,
i obavami nalomený hlas v zajíkavých přerývkách.
I to, co nám pokaždé, a zas a znova, stojí za kravál.
Ale i kdybychom se při tom posupném,
tisíckrát zapíraném
a radši ani sobě nepřiznaném
- podle svojí dvojí povahy -
ustavičném otevíráním si pusy do hlavy
jenom sobě pro či na zdraví
nebo na toho ludráckého světa levné opravy,
vůbec na nic neptali,
ty pro nás odpověď vždycky máš,
ty svou odpovědí nijak nešetříš,
když nás svou odpovědí nikterak nešetříš:
poslední odraz ozvěny
jako kámen k nedohledných hlubin zkoušení
po pavučinkovém vlákně
napjatém a chvějícím se
nořením
a hroužením,
a zkoumavým proutkařským
soustředěným soustředným kroužením,
a konečně,
a na konec
i bez pomoci trhavin a tkání krvavých zhmoždění
se vbořením
přes všechno to hořejní
opatrně,
znenáhla
do nás,
až na samo dno,
až do našeho třináctého sklepení
spuštěný.
Než také on hrůzou z nás oněmí.
KLÍČ OD MÉHO NEPOKOJE
Nic bez ničeho
i nic beze všeho
za jitra rusým sluncem zjitřeného
do dne bezedného,
světe z nehmotna hmoty
na žádné vyžádání
bodem tání mžiku zamrzání
do zemských tkání dávínko zacuckaný,
hledám klíč od svého nepokoje,
chci dovnitř nebo ven
i obé zároveň,
avšak chci, ty nevědomče,
jenom to, co je moje.
BUDE MI OBLÁZEK SVATÝ
Z padrtě Země zvedám nevelký,
bíle žilkovaný
a do valounku vymísený a přitesaný kámen,
abych ho měla vždycky při ruce,
abych ho měla vždycky v kapse,
kdykoliv ho budu hledat,
kdykoliv ho budu potřebovat,
(no, k čemu asi!)
ten možná první frcíček prapočátku světa.
Že mě bude tížit a potrhá mi šaty?
On může,
nikdy ho nezahodím,
nikdy jím neuhodím,
bude mi oblázek svatý.
(No, na co asi!)
SAMA V CELÉM RYCHLÍKU
Nejradši s panenkou na lokti
jsem za mala chodívala pozorovat na Pavák,
jak ze Smíchovského nádraží
po nablýskaných čárečkách kolejí
sršaté, supící a sazící vlaky
v páře a kouři a neveliké dálce mizejí,
a představovat si,
jak sama v celém rychlíku
upaluju pryč od své zlé maminky,
mých dětských strachů přečasté a značně obávané hrdinky.
A protože jsem už opravdu hodně rozjetá,
tak tedy rovnou do světa.
A až se na to doma nejpozději do hodiny přijde,
pak tam tu strašnou rotyku.
PŘED DVEŘMI
Na našem kopci v houštinách děravých
si milenci tehdy do zaječích bobků lehali.
A my první poválečné děti
tam na samé hranici až sem výsostného
a všem nehodným přespolním
(a všem lumpům, vejlupkům, sígrům a grázlům
z pochmurného, pohrdavého a troufalého proletářského sousedství,
kteří na nás kdykoliv, někdy už od školy,
s pokřikem a kamením
- obratem zmužile z dálky uctivé
obloukem srágorkovsky napolovic zkráceným
kus za kus zpátky vraceným),
přísně zapovězeného smíchovského území,
tam nad tím vražedným sešupem do nám krajně nepřátelsky naladěných Košíř,
jsme podzim co podzim rozdělávaly ohníčky štiplavě čadící
k upečení brambor
nakradených doma ze špajzové bedýnky.
Popel dochutil každé hryznutí do slupky
horkou páru vypouštějící nažloutlé moučnaté lahůdky
a drhnul a skřípal mezi zuby...
A když se smrákalo,
jít po té báječné hostině k obyčejné večeři
nám vždycky připadalo brzy.
Jelikož matčin vycvičený čich
hned v chodbě neomylně zavětřil
a my malí umolousaní a vyuzení první pováleční zločinci,
s poprvé z vlastního rozhodnutí popálenými prsty
a ústy,
(že jsme bolestí pak chvilku nemohli ani mluvit),
byli svlečeni a ztřískáni ještě dřív,
než jsme si,
(tentokrát výjimečně bez odmluvy),
stačili botky čistotně vyzout
na rohožce před dveřmi.
|
