na další stranu
Dušan Spáčil
ALIBABA PODLE KUBY
„Že mě nechytíš?“
Děda pátrá po celém bytě.
Ale je to marný, marný
Od vrcholků radiátorů
po zdejší pól nedostupnosti,
(kde trůní talíř
s máminým koláčem),
nikde Kubu nenachází!
„Nějak to smrdí,“
pomyslí si děda.
A opravdu.
U kredence najde velbloudinec!
Než se stačí leknout,
uslyší zase vnoučka:
„Tak kde jsi!?“
„Vždyť už jdu,“ zavrčí děda.
Děda nasedne na toho velblouda
a ten si to zamíří do knížky o Alibabovi,
kterou s Kubou zrovna četli.
„Tam neprojdeme!“, děsí se děda,
Dromedár ale ví své.
„Dědové, co hledají vnoučka
projdou všude,“
vysvětlil posléze na tiskové konferenci.
Potom už kráčejí pískem,
před nimi se do dáli táhnou malé Kubovy stopy,
„Vypadá to na Irák!“pomyslí si děda,
A opravdu, z pouště vyskáčou vousáči:
„Já jsem Bin Ládin, já Džihád John!“
Pak se připojí knírači:
„A já jsem Hitler a já Stalin.“
Všichni se zlověstně zasmějou.
Zatímco brousí dýky
a odjišťují atomovky,
dědovi strouhají mrkvičku
a píchají ho prstem zkusmo do břicha,
jestli je dost tlustý.
„Doufám, že je Kuba je v bezpečí,“ přemítá děda,
zatímco vzdoruje lechtání
nejrafinovanějšího zloducha.
Kubík najednou sám přichází.
Má jenom špuntovku,
ale hrdlořezové v hrůze
skáčou do připravených pytlů a zavazují si je.
Jen čtyřicátý, poslední se smutně kouká po dědovi,
„Nepomohl byste mi prosím?“, říká spisovnou arabštinou.
Ale to už přichází Kubík a pytel mu zauzluje.
„Moc děkuju,“ huhlá vděčně loupežník.
„Tak a můžeme jít na večeři,“
konečně prohlásí Kuba.
A dodá provinile:
„ Já vím. Ještě je mám zalejt vřelým olejem.
Ale to by je bolelo!
Tak ten olej radši vezmeme s sebou
mámě na večeři, jo?"
Děda vřele souhlasí.
|
