na další stranu
Dušan Spáčil
MLADIČKÉ BÁSNÍŘKY PO DVACETI LETECH
(Jaromíru Nohavicovi)
Vstává, když zazvoní poezie,
Snídá, když z kuchyně zavoní poezie,
Pak se v tramvaji tlačí mezi jamby a trocheji
A na píchačkách u vchodu si označí čas poezie
Je nejlepší přadlenou na lince poezie,
O přestávkách ale s kamarádkami kouří poezii
A oplzle flirtuje s volným veršem
A pak jde na záchod, aby si ulevila od poezie
Když dorazí domů, slovo se stává tělem
IN VITRO
To největší tajemství
mi řekla Jitka.
Bylo nám devět,
a jeli jsme se školou z plavání.
Jak jsem se styděl,
že sedím vedle holky!
A přitom Strom poznání
už jako Vetřelec
prorážel mezi nýty
v podlaze staré Karosy.
„Kdo chce počít,
musí bejt nahatej!“
zafuněla mi vzrušeně do ucha.
Nevěřil jsem tak rezolutně
až jsem ji shodil
ze sedačky a dostal poznámku.
Po letech jsem zjistil,
pravdu jsme měli oba.
Ale ona hezčí.
|
