na další stranu
Vladimír Stibor
TOBĚ
A kdybys přišla,
vložila bys mi nohy do klína,
hlavu na má ramena.
Polibky ocúnů,
jak se to běžně dělává,
setřel bych
vůní kadidla.
NEJSTARŠÍ LÁSCE
Roztáhnu prsty,
přejedu po zdích tvéhoVesuvu –
uvnitř semena cedrů
i klisny s bílou lysinou
způsobují závrať;
staví se na zadní,
prolétávají i poklusávají kolem,
dolévají vínem
číše vyřezané i tolikrát vyprošené
z kmenů lámavých jeřabin.
Sehnout se pro ně znamená
sevřít tě kolem pasu...
STRACH PŘED OPERACÍ
Ty můj nejvyšší,
pláče i prosby jsou větší,
než projdou ústy.
Ze slunečních hodin stahují kůži.
Kéž bych byl jako v dětství
rváč i bludný rentiér.
Dodnes je mi ale ctí,
když jsem občas povolán
mezi nosiče beznohých.
Nedaleko cítím chrám
Jana Křtitele;
na jeho schodišti
snídají jitřní volavky.
Jistotou básní, básněmi jistoty aneb Stibor Vladimír jméno jeho
Nejnovější, loňská Stiborova kniha je tou první, kterou jsem letos přečetl. Básnění přeaktivního a uznání si po zásluze už vydobyvšího solitéra, ovšemže ne neprůbojného, protáhlo se do mého venkovského tuscula již popatnácté. On: ať prý zkusím recenzi. Popatnácté že je možná naposled.
A já nepochopil.
Teprve až - - - . Vhlédl jsem do Jeřabinových hor nejdříve napřeskáčku, teprve potom se coural náhorní lidskou planinou a potřísněným břehem říčky Úhlavy. A šel jsem ještě dál – a udělal jsem dobře. Neboť zatímco na začátku ne a ne zbavit se dojmu, že po této cestě jsem už někdy dříve šel a někdy dříve míjel tamten strom a tyto kameny, s přibývajícími kroky se nedalo pochybovat, že je to - pravda - pořád on, však tentokrát přece jiný: došel dál v poznání a v pokoře, v umění a v obraznosti. A víc než jindy s úlekem potkávám v horách poezie Smrt a moje vůle se vzepřela: tentokrát ne recenzi!
(A co potom tedy?! Kol Jeřabinových hor projít s hlavou skloněnou.)
Když sisyfos (ten na Camusův způsob myšlen) povzdechne, pobolívají mě slova, mohu snad nepochopit, že napíše také Žalobu na smrt a v roce druhém po miléniu už Poslední vyznání? (Až propadnu hrdlem / za všechny svoje výboje, / za hory v dálce / i za to, / že jsem byl občas nahoře …) Cožpak se mohu podivovat, že těch dvacet osm jeřabinových básní převáže sisyfos Epitafem?
V předloňské strofované novoročence se podepsal verši narodil jsem se / ve znamení ryb, / v mokřinách mezi bludnými kameny. / V očích nebeských rybníků. Jeřabinovými horami jej doprovodila senzitivita: Zapomněl jsem, / že jsme si z každého století odnesli / hřebeny borůvek, / hřebeny dětství, / hřebeny na hřebelcování valachů, / posléze táhnou pluh / a vím, // že je to naposled. // S tátou jsem sázel / pelyněk ze vzdálenějších koutů zahrady, / tam stékala voda / ze slzavého údolí …
Je tomu vícero let, když dnes již nežijícího Vladimíra Brandejse, také posouvajícího valoun veršů do úbočí Parnasu, zaujal Stibor přímo úpornou tendencí, směřující k neopakovatelnému sebevyjádření. A očekával ještě více stiborovsky křehkých, ale zároveň poryvům času odolávajících slov.
Toť dáno. Vladimír Stibor s takovými znaky zacházet opravdu umí. Smrt je mezi nimi, třebas v barvě jeřabin.
Miroslav Vejlupek
|
