literární časopis založený v roce 1964

Vladimír Stibor

VÁŠEŇ

Jsem kostka z tvé oblohy
se šesti zářezy
hluboko pod kůží.
Hráčská vášeň mě také neopouští;
trpím závratí,
jsem zavěšen pod křídly,
abych tě mohl stahovat dolů
za Venušin pahrbek,
za tvé nohy k zulíbání.

JESTLI

Nevím,
jestli mě už nepotkal;
na břeh kdosi neznámý se mnou vytahoval člun
sežraný rzí,
ale navenek ještě krásný.
Úvratě mořského planktonu se leskly
a nic bych nedal za to,
že jsem slyšel vlnobití.
Berte si,
nebo zemřete žízní,
pacholci jedni!
Nejvyšší se mi nesmál,
neslyšně zpíval a mizel,
lehce levitoval,
ztrácel se mezi nosiči beznohých.
Na lavičce onkologie
však seděl zády vůči mně, ale čelem ke zdi.
Vysušoval slzy,
které už netekly.
Brodil se mnou jako výkřik,
až pojednou došel k bolesti.
Měsíc se nachýlil,
rozdělil svůj bílý pomeranč
královským řezem...
A kdyby už jednou provždy všem bylo odpuštěno,
znovu bych se hlásil mezi veslaře.
Nesmazatelnou hlinkou
bych popsal přístavní molo.

PODĚKOVÁNÍ

Jsi moje nebe nad nebem,
můj největší kus země,
obklopený plujícími ostrovy.
Přesto můj Nejvyšší hledá v tobě
sama sebe,
i když má všechno,
nač si zamane.
Neodplácíš mu nebem
ani zemí,
ale jen svou vůní,
po zádech lehkým škrábnutím.