na další stranu
Vladimír Stibor
POKUSY O HAIKU
Probuzení v horách.
Slunce kolem ohniště
vybírá rtěnky z popela.
Ty chvíle bez tebe,
to jsou střepy z obsidiánu;
ležím na nich a neusínám.
Bolest k neunesení
nosí v děravých vědrech
plevel ze staré zahrady.
Podzimní kaple.
V rohu zdí
snídají průhlední pavouci.
Výměna kola
měsíčního vozu trvá jen krátce;
musí se najít dárce.
O MOSTECH
věnováno Marušce
Řekni mi o svých mostech
a já ti darem přinesu
zprávu o říčních brodech,
o hvězdách, hrají jako z partesu.
Nikdy nezastíní své břehy, mělčiny;
měří jim duši, hloubku skal i podloží.
Ze zakázaných zemí milují otčiny,
odložené sny, co se ze svých odnoží
mají ke svým řekám víc než blízko.
Přivinou tě na prsa jak svoje štístko,
až v hrudi zazní zvon do mlhy.
To pod mosty tráva roste nízko;
proniká na světlo, z olší mámí dýško.
Trochu těch slz ti spadlo pod nohy.
|
