na další stranu
Vladimír Stibor
TMA, CO SE ROZDÁVÁ
Až po rozžhaveném ohništi
přeběhnu v náručí s bosými slovy,
tma uklouzne na otočném hledišti.
Rozlomí prstence supernovy.
V tom okamžiku nevěření
neucítím bolest, tůně říčky Úhlavy;
beze strachu vstávala během uzardění.
Zapomněla, co si vzala do hlavy.
Pod kopcem sálající kalvárie,
zavedla řeč na diviznové stráně,
v nichž se všechno už jednou stalo.
Západy slunce poté nabízely rámě,
řekl bych, jisté Máří Magdaléně;
tma hladila tě po vlasech, miláčku, má sestro.
NOVÉ PŘÍLEŽITOSTI
Vyplouvající
stíny farizejů z chrámových katakomb
vystupují až nad hřeben.
Táhnou za sebou dlouhotrvající
i očekávanou bouři,
tlakovou níži v podhůří tvých stehen;
poslední plačky vytahují z atria
ruce, co se mění v pahýly.
Posílají je na modlení
zároveň s nosiči beznohých pro věčnou dřinu.
Zvlášť velké slzy,
co se nevejdou na jedinou tvář,
čeká zkouška v tanečním ohništi.
Samotný oheň olízne rty, navnadí.
MADONA V DLOUHÝCH ŠATECH
Nepřibližuj se,
stejně tě naučí
přitisknout se tak trochu nešikovně
ke zdi,
cítit její horký dech,
shýbnout se pro černý květ
neapolské dlažby.
Neotočí se.
Snad úmyslně.
Zraní tě během první noci.
|
