na další stranu
Vladimír Stibor
CO MI ŘEKL TÁTA O SVÉM DĚTSTVÍ
Běhávali jsme
po obilném strništi;
krev z nohou pálila
jako slzičky Panny Marie.
Křížová cesta nad vsí
zaplétala větve javorům,
nakládala slunce
na podzimní vůz.
A když se nikdo nedíval,
upíjeli jsme farářovi mešní víno
a odsypávali drobné z kasičky.
Vždycky se našel kdosi,
kdo přinesl domů koňské koblihy,
hrst divizen.
Z bouřkových mraků
vypadli na zem
střevlíci úsvitu.
O TVÝCH MOTÝLECH
Až na mne dolehnou
tvé oční stíny;
obsadí krajinu sevřenou
motýli uprostřed trampolíny.
Sotva se zastydí,
vystřelí proti obloze;
k večeru přesídlí,
přivezou nebe na voze
s loukoťovými koly;
než se rozletěli,
museli se splést.
Uvnitř shořívali,
jak pevnost, co dobývali.
K očím se směli vznést.
MOSTY
Až připne si mě noc
na hruď sypanou popelem,
zvolím akvadukty
vedoucí údolím.
Padací most z hrdelní břidlice
přejdu na jediné nadechnutí.
Ukradli mi sépiovou kost.
Nabízeli mi ruce
vlhké až za obzor.
Přístavní ghetto
roztavilo siločáry
na druhém konci mola.
Zkus všechna vlnění!
Uprostřed jazýčky barakud
pokrývá slunečními chloupky
smrt i náhoda.
V Nechvalicích dne 10. dubna 2013
|
