Ivan Jemelka

LÁSKA A OSUD

I když nemohl rozumět, podle tónů toho hlasu cítil, že se schyluje k něčemu nedobrému. Zvuky, které slyšel, v sobě nesly jakousi temnou a neodvratnou hrozbu, obsahovaly něco nepoznaného, bez tvaru, co se chystalo, neznámo jak, zaútočit ze tmy.
„Jestli to půjde takhle dál, budeme se muset rozhodnout. Musíme to řešit. Tohle nemůže pokračovat,“ řekl muž, který stál ve dveřích ložnice ženě, jež ležela na posteli a vedle ní ležela knížka, kterou předtím četla. Název té knihy zněl Neodpočívej v pokoji a napsal ji John Connolly. Muž se jmenoval Otto Komárek a takovým knihám říkal škváry. Když tam tak odhodlaně stál v jasném světle z obýváku, bylo zřetelně vidět atletické obrysy jeho středně vysoké postavy a o ovál na kratičko ostříhané hlavy
Žena, jak tam tak ležela, měla pocit, jakoby Otto přinesl na ramenou nějakou velikánskou těžkou černou bednu nebo balík a chystal se to na ní svalit. Bezděčně schovala blonďatou hlavu mezi silná ramena a dlouhé nahé nohy přitáhla k tělu. Měla na sobě vytahaný pletený svetr, který šikovně skrýval její objemnější proporce. Lampička na čtení slabě osvětlovala její mírně baculatou tvář, v níž, i když jí bylo přes padesát, se zračilo něco dojemně dívčího až skoro dětského. Slabě vzdychla. Jmenovala se Martina.
Ten vzdych ho vyděsil. V hlase muže bylo sice naznačeno něco zlého, ale i vůle něco s tím udělat. To povzdechnutí ale znamenalo jen rezignaci a beznaděj.
„Musíme se rozhodnout, buď ona, nebo on. A podle mě on tu má něco jako domovské právo. Nemůžeme se ho jen tak zbavit, jen proto, že začal mít problémy… Po tolika letech. Za které, nota bene, můžeme jen a jen my!“ Otto zakončil větu hlasitě jakoby se zlobil.
„Chceš říci já,“ poznamenala Martina odevzdaně.
„Odpovědnosti se nevdávám, ale tys ji sem vzala, aniž bys ses někoho ptala. Já se mohl postavit kategoricky proti, ale to jsem neudělal. Taky na tom mám svůj podíl.“
„Kdybychom si ji nevzali, tak by bylo po ní. Nikdo by se jí tak nemohl věnovat…“ řekla, jakoby to říkala už po několikáté.
„Tak jsme to měli nechat tak. Nedá se nic dělat. Nikdo nemůže spasit svět,“ odsekl jí Otto podrážděně.
„Dobře,“ řekla najednou pevně, „odvezeš ji tam?“ Pochopila totiž, že už je vlastně skoro rozhodnuto, protože Otto to neudělá a ona samozřejmě také ne.
Poslouchal je velmi pozorně a přímo viděl, jak ta beztvará, černá hrozba znovu zaplňuje prostor. Cítil, že ještě něco zbývá, ale přichází o naději. Byl zoufalý, a tak tiše vlezl do šatny a vymočil se na čerstvě vypraná prostěradla. Už nevěděl, jak dát najevo, že mu to tam odjakživa všechno patří. Sotva odtamtud vyběhl dveřmi do předsíně, skočila mu z botníku na záda ta malá mrcha, a než se po ní stačil ohnat, utekla do kuchyně. Rozběhl se za ní a načapal tu mrňavou krysu pod stolem přimraženou strachem k podlaze. Vrazil ji jednu pořádnou, až odletěla k lednici, ale ta potvora hnusná ani nepípla. Vyskočila nahoru na kuchyňskou linku a potom z bezpečné vzdálenosti na něj upírala ty svoje planoucí velké hnědé oči. Viděl v nich výsměch. Posměch jeho stáří, jeho mrzoutství, ochabujícím svalům a vrzajícím kloubům, a především jeho hluboké frustraci s její provokující přítomnosti. V jejím upřeném pohledu dravce byla zdrcující sebejistota a nevědomost, která ho zraňovala a vzbuzovala v něm nepřátelství vůči celému světu, který něco takového dopustil. Zhnuseně odešel do obýváku, lehnul si na pohovku, celý se schoulil do sebe a vyčerpaně usnul.
Alespoň spánek k němu byl milosrdný. Zdálo se, že je ve svém bytě zase sám, jen s tou ženou a mužem, kteří mu nosí jídlo a sem tam i nějakou hračku. Příjemně se na nich odpočívalo, protože hřáli a občas ho hladili. Nechápali, že je u sebe jen trpí za jejich protislužby. Přijímal to jejich posluhování s blahosklonnou přezíravostí, protože zatímco on věděl i o tom, co je pod postelemi nebo za lednicí, oni nevěděli nic. On viděl mnohé a slyšel, co oni nikdy vidět nemohli. Duchy, kteří si přišli zavzpomínat do kuchyně na staré časy nebo dech kytek v květináčích, kterých byl plný obývák. Měl své rituály, jež týkaly žrádla, vyprazdňování a spánku a byl jimi pevně ukotven v řádu světa, jenž sahal nejen daleko za zdi bytu, ale nekonečně přesahoval i přítomný čas. Cítil jejich bezradnost, vykořeněnost i podivnou nevědomost souvislostí. Jejich nevypočitatelnost, s níž používali svůj důvtip a zručnost, nabádala k obezřetnosti. Neustále spolu bojovali o místo, jakoby to tam někdy jednomu z nich mohlo patřit. Netušili, že každý má své meze. On to věděl. O něj se matka nestarala a teta ho kojila jen krátce. Proto měl potíže s dorozumíváním a tísnilo jej, že neužil u matky dost bezpečí. Nutilo ho to neustále hledat něco, co by se podobalo měkkému, hebkému a teplému mateřskému břichu a současně občas zaútočit, aby se zbavil úzkosti. Nechápali to. Pro ně byl nevypočitatelný. Jak by to mohli chápat, když nerozuměli sami sobě. Byli tak složití a jejich omezení nespočetná. Nestále na ně naráželi, jakoby každý z nich žil ve své pomyslné kleci. A přitom, aniž by to tušili, měli moc měnit osudy.
Sen ho unášel dál. Ke hrám, než postupně všechny znudily nebo k pamlskům, než se jich přejedl a tu ženu i toho muže přestalo bavit mu je nosit. Snění ho přeneslo do doby, kdy se k němu tvořili pouto, a to jejích životů dávalo nějaký smysl. Obtěžovalo ho to, ale bylo to i zábavné. Pak s tím pozvolna přestali a v jeho blízkosti nacházeli hlavně klid.
Z příjemné dřímoty ho vytrhl krvelačný výkřik: „Ten kretén nachcal do šatny na prádlo!“ Slyšel, jak ta žena supí a vyhazuje znečištěná prostěradla do předsíně na podlahu. Raději se schoval pod pohovku, ale trošku předtím pomočil zeď za knihovnou. Nemohl si pomoci.
„Takhle to dál nejde!“ vykřikovala Martina. „Za chvíli se tady budeme brodit ve chcankách! Musíme něco udělat!“
Otto přišel do předsíně a sledoval poletující prostěradla. „Co uděláme?“ Zeptal se, Bůh ví už pokolikáté.
„Nevím!“ Křikla ze šatny, „ ale něco udělat musíme!“
Hleděl na stopy moči na bílém vyžehleném prádle poházené po podlaze a ucítil čpavý zápach.
„Dej mu ještě čas. Snad se srovná,“ řekl smířlivě a unaveně.
„Jak dlouho a jak srovná?!“
Pomyslel na ta léta, co mu dělal večer co večer společnost. Sedával mu na klíně, zatímco on si četl a poslouchal koncerty z rádia.
„Nevím!“ Křikl směrem k šatně. „Musíme to chvíli vydržet. Musíme mu dát čas. Snad si to zaslouží, ne? Jak k tomu přijde, že najednou, po těch letech, dostane společnost, o kterou nestál? Proč jsme mu to udělali?“
Vystrčila hlavu z šatny do předsíně: „Jak k tomu přijdu já, že mám všechno pochcaný?! Proč to dělá mě?!“
Já vím, já vím, ale ještě chvíli počkáme…“ uklidňoval ji.
„Počkáme než co?“ Martina se podívala Ottovi významně do očí a on ji ten pohled mlčky vrátil. Nechtěl připustit, že se už vlastně rozhodli a že už je to jenom otázkou času.
Jejich hlasy doléhaly pod pohovku. Na jejich podrážděné disharmonii by nebylo nic neobvyklého, kdyby se za těmi nervózními zvuky nerýsovalo cosi jako chladné a nelítostné odhodlání, které ho děsilo. Připadal si najednou zahnaný do kouta a bezmocný. To bylo nové a těžko snesitelné. Nechápal, co se děje. Když ti dva ztratili zájem si s ním hrát, z pouta mezi nimi se stal spíše zvyk. Ochabli v pozornostech, až jejich zájem, kromě společného odpočinku, odumřel docela. Potom se do jeho života vkradla nuda. Většinu dne pak prospal nebo strávil vzpomínáním a sněním, ale nebylo to tak ponižující jako dosud nepoznaný strach. Zalezl hlouběji pod pohovku a tichounce zakňoural.
Otto si vzal z věšáku v předsíni kabát a začal si obouvat boty. „Kam jdeš?“ zeptala se Martina.
„Na pivo.“
Přikývla. „Zkus něco vymyslet“.
„To nevím co,“ zabručel.
Sjel dolů výtahem a šel za roh na hlavní do pivnice u tramvajové zastávky, která zavírala jen mezi pátou a sedmou ráno. Ve dne, v noci tu svítily studeným bledým světlem úsporné žárovky v napodobeninách starých plynových lamp z plechu. Jednu třetinu výčepu zabíral barový pult, za nímž se střídaly čtyři výčepní. Dvě prsaté mohutné brunety, které byly sestry, jedna hnědovlasá a po všech stránkách nudná ženská a vzdálená příbuzná majitele a jedna drobná, malá potvůrka, co si vzala místního strážníka.
Stěny byly pomalované kreslenými vtipy od anonymních karikaturistů, na masivních stolech ze světlého dřeva nikdy nebyly ubrusy, ovšem Gambrinus stál 22 korun. Chodili tam hlavně mladí, důchodci a nezaměstnaní.
V rohu stálo velké špinavé akvárium s tropickými rybami. Otto si dal pivo a zadumaně sledoval jednu temně žíhanou, která tlamou luxovala zevnitř skleněnou stěnu. Nevěděl si rady. Nemohli nic nedělat a jen tak čekat, až se jejich byt promění v nádražní záchodky. Tu malou ale nikdo nechtěl a starého pochopitelně také ne. Nedovedl si přitom představit, že by jedno nebo druhého dali do útulku. Starý by trpěl a s malou, to si musel přiznat, se rozloučit nechtěli. Uprostřed akvária se dvě tmavé ryby jemně dotýkaly hlavami, jakoby si projevovaly něžnosti. Hleděl na ně a najednou mu to došlo. Láska. Zahrne starého pozorností a láskou. Láska dokáže vyřešit spoustu problémů. Stejně měl výčitky svědomí, že si s ním nehraje. Žrádla dostával dost a nebylo špatné. To ano. Mohl spát v nohách jeho postele, odpočívat u něj, ale to bylo tak všechno. Musel se hrozně nudit. Možná citově úplně vyprahl. Pak stačilo, aby se objevila ta malá, kterou bylo třeba každou chvíli krmit z lahvičky a jeho emocionální strádání dosáhlo té míry, že se z toho začal pomočovat. Ottovi se sevřelo srdce lítostí i pocitem viny. Rychle dopil zbytek piva a spěchal domů.
Podřimoval na teplém místě před prahem kuchyně, kudy v podlaze vedla trubka od topení. To místo si před lety našel a oblíbil. Teď zaslechl tichounké krůčky, a když nepatrně otevřel jedno oko, uviděl tu drzou malou potvoru, jak opatrně šmejdí kolem a nakonec se rozcapila na podlahu pár centimetrů od něj. Sledoval ji a čekal, až se v něm nahromadí tolik vzteku, aby překonal lenost a jednu pořádnou jí vrazil.
Potom slyšel výtah jedoucí nahoru a věděl, že muž se vrací. Dřív by na něj čekal u dveří. Teď už mu nestálo za to ani zvednout hlavu. Ta podlá mrcha ale samozřejmě ke dveřím spěchala, a sotva vešel, hned se kolem něj začala podlézavě točit. Zaznamenal, že tentokrát nad ní hned nezměkl jako hromada tajícího sněhu a nezačal blekotat nějaké něžné nesmysly. Rezervovaně, se zlomyslným zadostiučiněním sledoval, že se jí naopak skoro nevšiml a někam zmizel. Když zaslechl své jméno, nechtěl věřit vlastním uším, Zvedl hlavu a zjistil, že muž stojí v předsíni, v ruce drží míček a mává s ním jako kdysi, aby ho vyzval ke hře. Nedůvěřivě hleděl na míček, ale opravdu jej obloukem hodil do obýváku pod křeslo. Tomu nemohl odolat. Vyrazil, až mu to na linu v předsíni podjelo.
Míček lítal po bytě přes půl hodiny. Dlouho si tak nezaběhal. Trochu se mu z toho motala hlava a nakonec si musel lehnout tam, kde pod dveřmi protahoval studený vzduch z chodby, aby se trochu zchladil. K jeho úžasu muž se k němu sklonil a začal na něj mluvit laskavým tónem a projevovat mu všemožnou přízeň. Ta potvora si zatím lehla přímo na jeho teplé místo, protahovala se na všechny strany a drze na něj upírala ty svoje sprosté hnědé oči. Myslel, že se z toho vztekne. Přitom stačilo, aby teď muž udělal pár kroků, chytil tu vychytralou hajzlici za krk a vyrazil s ní dveře. Jenže na to se samozřejmě nezmohl.
Otto křepce vstoupil do ložnice. Martina vzhlédla od knihy a podle jeho energické chůze a rozjařené tváře pochopila, že snad opravdu na něco přišel, ale protože ho znala, střízlivě vyčkávala.
„Myslím, že jsem na to přišel,“ oznámil jí vítězoslavně.
Tázavě na něj pohlédla.
„Láska. Je to láska.“
Čekala, co bude dál.
„Víš, v čem je problém? Přestali jsme si ho všímat a tím jsme mu ublížili. Přinutili jsme ho citově strádat. Musel hodně trpět, ale snad se dá napravit, když mu teď budeme projevovat všemožnou pozornost. Musíme mu dát najevo, že ho máme rádi jako dřív.
„Aha. A jak?“
„Teď jsem si s ním skoro hodinu hrál a myslím, že to bude lepší.“
Chvíli o tom přemýšlela. „Jako, že to tu přestane pochcávat?“
„No…Snad.“
„Uvidíme,“ řekla neutrálně a vrátila se ke knížce.
„Asi by to chtělo, abys mu tu lásku projevovala taky,“ poznamenal s nepatrným zklamáním v hlase.
„Jo, jo…“ zamumlala, aniž by vzhlédla od knížky.
Chvíli tam ještě nerozhodně postál a potom se vydal hledat míček, aby mohl pokračovat se starým ve hře. Našel jej a odhodlaně pokračoval, dokud starý opět zchváceně neulehnul před vchodové dveře.

Sotva popadal dech, srdce mu rychle tlouklo a marně si lámal hlavu, o co tady vlastně jde. Stísněný pocit nebo temná předtucha, ta beztvará hrozba jako z olova, byla pryč. Stejně tak ta malá potvora se najednou někam vytratila poté, co si jí muž důsledně nevšímal. Ať už to bylo jakkoli, pookřál, konečně se něco dělo. Probudily se v něm staré instinkty. Ta malá hajzlice udělala moc dobře, že mu šla z cesty. Neslyšně se přesunul do přítmí ložnice, kde ležela na posteli žena a četla. Zaujal strategickou polohu ve tmě pod toaletním stolkem, odkud měl přehled po celé místnosti. Zase slyšel a viděl, co muž ani žena vidět nemohli. Nekonečně pomalé sesedání starého domu, šelest, který vydávaly kytky na okně nebo duše zemřelých na výletě za vzpomínkami. Hra pokračovala a on napjatě číhal, aby z ní nic nezmeškal.
Muž vstoupil v pyžamu, šel k posteli, rozsvítil lampu na svém stolku a ulehl s knížkou vedle ženy. Ta malá poťouchlá mrcha už tam byla a ani nedutala. Ležela bez hnutí na dece, jako by byla ten nejskromnější tvor na světě, ale tak aby o ní žena věděla. S mužem, jak se zdálo, přestala počítat.
Otto dlouze vzdychl. A když Martina nereagovala, dodal: „Ach jo“.
„Co je?,“ otočila se a zavřela knížku.
„Tohle jsme mu neměli dělat“, zanaříkal slabě.
„Co to povídáš! Nic jsme mu neudělali. Byla to náhoda. A už to nechci poslouchat!“ Přikryla se, zhasla a otočila se zády k němu.
„Ach jo,“ zkusil to znovu, ale ani se nepohnula a ta malá taky ne.
„No jo, nakonec se zřekneš odpovědnosti. Nakonec je to jako vždycky na mě,“ posteskl si do ticha. A když neodpovídala, zkusil ji vyprovokovat tvrzením, že je to vlastně celé její vina. Ale marně. Jen ta malá se přeci jen zvedla, udělala pár kroků, pohlédla mu do očí a potom si lehla mezi ně.
Otto si uvědomil, že vlastně neví, kde starý je a měl z toho trochu divný pocit, ale už se nechtělo vylézat z postele. Neměl ani chuť číst, odložil knihu, překulil se na záda a složil ruce pod hlavou. Láska, táhlo mu melancholicky dřímající myslí. Říká se, že hory přenáší, a přitom po většinu života nemá skoro žádný význam. Kdybychom na ní trochu víc mysleli, bylo asi na světě líp. Láska je lék na všechny neduhy…

Hra mu rozproudila krev v těle, nervy měl napjaté, smysly nanejvýš soustředěné, svaly napružené a čekal. Nuda předcházejících let byla zapomenuta. Opět v něm zahořela stará vášeň. Sledoval muže velmi pozorně a čekal na signál. A ten přišel. Muž zhasl, otočil se na břicho a pokusil se schovat si hlavu pod deku. Ve tmě zasvítilo jeho holé temeno a on vyrazil.
„Kurva!“ zavyl Otto a vtyčil se prudce na posteli.“Kurva! Kurva! Kurva! Řval s nebývalou zuřivostí. „Já tu svini zabiju!“
Kolem postele se mihl temný stín a se slabounkým zakviknutím ho následoval ještě malý stín. Otto vyskočil z postele a jako smyslu zbavený mrštil nejdřív jednu a pak i druhou pantofli otevřenými dveřmi do obýváku. Martina mezi tím rozsvítila a v užaslém úleku hleděla na jeho téměř holou hlavu, po níž se táhlo několik dlouhých, souměrných, krvavých škrábanců.
„Co se ti stalo?“ Pronesla nechápavě.
„Co se mi stalo?! Ten hajzl mi skočil na hlavu!“
„Kdo?“
„Kdo asi?!“ odsekl znechuceně.
Zacukaly jí koutky. „On ti opravdu skočil na hlavu? A proto musíš křičet kurva uprostřed noci?“
Vyčítavě se na ní podíval. „Nech toho. Podívej se, jak vypadám.“
„No,“ zašklebila se, „zdá se, že tě samou láskou málem sněd.
„Nebuď nevkusná!“ zavrčel otráveně.
„Promiň, ale vypadáš trochu legračně. Pojď do koupelny. Radši ti to vydezinfikuju.“
Poslušně šel za ní a nechal se posadit na okraj vany, aby mu mohla ošetřit škrábance kouskem gázy namočeným v lihu.
„Tím to rozhodl,“ oznámil jí navztekaně.
„A co jako?“ zeptala se nepřítomně. Právě mu dalším kouskem gázy stírala krev, která mu stekla až k bradě.
„Napadl mě, a proto tady nemůže zůstat!“
„A co chceš udělat?“
„Ráno jedeme k veterináři.“
Mlčky dál pracovala s gázou.
„A s tou láskou… to byla kravina.“
Ani na to nic neřekla.
Zalezl pod pohovku až k chladivé zdi a tam se natáhl. Cítil příjemné mravenčení po celém těle. Konečně se opravdu něco dělo. Muž po něm sice házel boty, uvědomoval si jeho dosud neprojevenou agresi, ale to bylo pořád lepší než ta vleklá ubíjející nuda předtím. Výhledem mezi spodkem pohovky a podlahou viděl nohy muže a ženy směřující do koupelny. Zatímco slyšel jejich hlasy, jeho euforie se pomalu vytrácela a na její místo se vkrádala tíseň. Na šíji se mu zježily chlupy. Vzduch kolem něj jakoby se elektrizoval touhou po pomstě. Opět náhle a odnikud a se tu vzal strach temný a hutný jako kyt, který ho tlačil k zemi. Něco neznámého, bezedného, bez parsku světla jako jícen propasti uprostřed nejtemnější noci se ho chystalo pohltit. Úplně ho to umrtvilo. Aby si nepřipadal jako živá mrtvola, pomočil alespoň zeď, k níž se tisknul. To ho osvobodilo natolik, že mohl vylézt zpod pohovky. Zkropil močí ještě nohy houpacího křesla a skleněnou desku konferenčního stolku, na který vyskočil. Pak už to přeci jen bylo lepší, i když jen v tom smyslu, že prchnul na jakýsi svůj malý, pomyslný ostrůvek uprostřed přílivu té černé, olejovité a nepochopitelné hrůzy.
Právě mu blesklo hlavou, kam se poděla ta malá mrcha, když se z ložnice ozval křik ženy.
„Já toho zmetka vlastnoručně zaškrtím!“ křičela.
„Co se stalo?“ chtěl vědět Otto, který právě vstoupil do ložnice a vypadal jako by se zkoušel česat ostnatým drátem.
„Ten parchant mi pochcal deku!“
Nemohl rozumět tomu, co si muž se ženou povídají. Dokázal ale vytušit, že rozčilení ženy se vztahuje k němu a podle toho, jak předtím vyváděla nad prostěradly, soudil, že to má co dělat s jeho močením. Jenže pokud se pamatoval, do jejich postele nikdy nečůral. Celý se zježil, když mu to došlo. To ta zákeřná malá potvora! Chce ho z jeho bytu dostat ven! Ona jí tam nacvrkala, aby to bylo na něj a moc dobře si to načasovala. Krvežíznivě začichal kolem a vzápětí zaslechl z ložnice slabé zakňourání, na které žena odpověděla mazlivým hlasem. Mrcha zrádná, malá! Moc dobře ví, proč se tam před ním schovává. Dokázal být trpělivý. Podřimoval, dokud v ložnici všechno na dost dlouhou dobu neutichlo, potom se tam neslyšně vplížil a potichounku se vyhoupl na postel. Muž i žena hlasitě oddechovali. Malá podraznice ležela mezi nimi a sledovala ho posměšným pohledem plným zášti. Drzá a sebejistá mrcha! Vztek jím projel jako elektrický proud, vymrštil se a skočil přímo do těch velkých provokujících očí. Byl to mžik. Ty temné nenávistné zřítelnice byly najednou pryč a on žuchnul ženě celou svoji váhou na prsa. Nejdřív zalapala po dechu a pak se prudce vztyčila a zaječela tak, že mu ztuhla krev v žilách. Plný děsu, se ze všech sil odrazil, vzal to přes probouzejícího muže do obýváku, zajel zpátky pod pohovku, až do nejzazšího místa u zdi a znovu jí pomočil, aby si alespoň trochu ulevil.
„Někdo tu je! Někdo tu je! Sednul si na mě! Ječela Martina. Otto jí chlácholil a snažil se jí vysvětit, že se nejspíš jen starý s mladou kočkovali. Postupně se uklidnila, ale musel jí svatosvatě slíbit, že hned ráno to konečně vyřeší.
Muž zavřel dveře do ložnice a tak si za chvíli dodal odvahy, vylezl zpod pohovky a vydal se na obhlídku. Systematicky, dokud mohl, přitom kropil močí každý kus nábytku i zdi. Dodávalo mu to sebedůvěru a zároveň ten pach jakoby překrýval všechna nebezpečí a hrozby, které vyvstaly s příchodem té malé coury.
Když Otto ráno vstal a viděl tu spoušť, na chvíli se posadil na zem, a když se vzpamatoval, šel na konec předsíně, kde byla komora a vyndal odtamtud velký plastový přepravní box. Pak jemně vzbudil Martinu.
„Musíš být statečná,“ řekl jí něžně a objal ji, „pochcal celý byt. Šíleně to smrdí.“ A když sebou trhla, pevně jí sevřel ramena. „Už jsem připravil přepravku,“ domlouval jí, „vyjedeme hned, jak budeš připravená.“

Přesto že muž i žena se chystali tak jako každé ráno k odchodu, tentokrát vládlo v bytě naplněném silným zápachem neobvyklé ticho. Tu zlou malou potvoru nikde neviděl. Někam zalezla. Cítil, že došlo k nějakému rozhodnutí, že se něco stane. Ulevili se mu a chtěl být té změně nápomocen. Něco se muselo stát. Byl rád, že se k tomu schyluje. Když viděl přepravku, pochopil, že mu dávají šanci uniknout z bytu, který už mu nepatřil a současně ho děsil, a proto do ní vlezl skoro sám. Žena přitom podivně vzdechla, dlouze pohlédla na muže a začala si utírat oči.
Sjeli výtahem dolů, šli přes ulici, kde byla zima a hluk. Pak jeli kus autem a znovu se ocitli v jiné ulici, kde bylo méně hluku, ale víc foukalo a přepravka se pohupovala. Nakonec vešli ne nějakého domu. Bylo tam tepleji a spousta různých pachů, až se ocitli v jasně osvětlené místnosti s bílým nábytkem a přepravka zvonivě dosedla na velký stůl pokrytý nerezovým plechem.
Nějaký člověk v bílém plášti, řekl, aby ho vyndali. Žena otevřela přepravku, nezvykle pohnutým hlasem mu láskyplně řekla jménem a sáhla pro něj. Přitiskl se k jejím rukám a ochotně vylezl, protože uvěřil, že se konečně dá všechno do pořádku. Na vyleštěném plechu mu to klouzalo a zdálo se, že všechno kolem se blyští a září.
To je ale krásný kocour,“ řekl muž v plášti a žena se rozplakala. Nikdy ji neviděl plakat. Olízl si packu, na kterou mu skápla její slza a byla slaná.
„Kolik mu je?“ zeptal se muž v bílém a muž od ženy opověděl, že třináct.
„Jeho ho škoda,“ posteskl si muž v bílém,“ musíte ho přimáčknout k tomu stolu“ radil ženě, „ tak, aby ho mohl uspat. Pak mu dám injekci do srdce,“ vysvětloval“ a žena dělala, co jí říkal a přitom tiše dál plakala.
„Budete si ho chtít odnést?“ ptal se muž v bílém, zatímco pomalu tisk píst injekční stříkačky. Muž od ženy zavrtěl hlavou a stiskl jí ruku.
Vnímal to pohnutí a uvědomoval si, že je to kvůli němu a dělalo mu to dobře. Cítil na sobě ty jemné, rozhodné, skoro něžné doteky a bylo mu ještě líp. Ani mu nevadilo, kdy ho něčím štípli. Především proto ne, že žena ho potom vzala do náruče, chovala ho, něco mu šeptala a jemu se chtělo moc spát.
Večer šel Otto zase do pivnice, pozoroval ryby v akváriu a hořce myslel na to, jak on a Martina zasáhli do osudu tohoto zvířete, když po třinácti letech, co u nich spokojeně a klidně žilo, přinesli z ničeho nic domů nalezené kotě. Jaký to může vzít najednou obrat, smutně žasl muž, jak se to všechno najednou může zvrtnout. Dospěl k názoru, že nešlo o náhodu. Nebyli bychom tak nešťastně změnili jeho osud, kdybychom nebyli hloupí a slabí, pomyslel si, když opět pozoroval tu žíhanou rybu, jak luxuje zevnitř stěny akvária. Samozřejmě, že jsme tu kočičku nikdy neměli přijmout, neměli jsme na to právo, došlo mu pozdě. Když si to uvědomil, ani se mu moc nechtělo domů. Ovšem to nevěděl a ani vědět nemohl, že jejich kocour k nim v noci přichází jako ostatní duchové, a že je tam trpí se stejnou blahosklonností jako předtím, včetně té malé podlé mrchy. A už vůbec nepomyslel na to, že s tou láskou měl vlastně pravdu.