na další stranu
Zora Wildová
KOPŘIVY
-U nás rostou kopřivy, které mráz nejenže nespálí,
ale ještě se o ně popálí.
-Hm, to u nás dům z kamene do základů a do dna rybník vody plný vypálí.
-To nic není, od těch našich si i slunce každé ráno rádo připálí.
-Zato ty, co u našeho plotu sotva povyrostou, člověka zase jenom dopálí.
TĚŽKO PAK ROZHODNOUT
Bolest, ta se o nás příliš často pokouší.
A její protiklad, rozkoš, nás zase příliš často pokouší. A pak rychle opouští.
Takže těžko rozhodnout, to rozum připouští,
který z těch pocitů nám více poslouží, který nás lépe obslouží,
když nás život staví zároveň pod okap i do louží.
TO JE PAK MRZUTOSTI
Na kotletě mně vadí kost,
protože pro nás obě (kosti)
na ní není nikdy masa dost.
(Natož dosti, zvlášť když se mají dostavit ještě hosti.)
To se nám pak od té kosti dostane jen dostatek mrzutosti!
KLOUBEM NA PRSTĚ
Proč úplně stejně jako sobě na čelo
lidé ťukají dozrávajícím melounům na tělo?
Taky tak nedůvěřivě a zkoumavě a kloubem na prstě...
Jen aby to taky tak zaznělo, jen aby taky vyšlo najevo,
kolik taky ony mají v sobě toho prázdného a kolik tamtoho sladkého.
SE SLUNÍČKEM V TVÁŘI
Že se nebe mračí? Jako by nevědělo, že s úsměvem, se sluníčkem v tváři,
by mělo i to mračení se o mnoho snazší. Ale jo, jen když se už zase kaboní!
Jen když se už zase blýská na časy blížícího se bouřkového počasí,
kdy tam nahoře začnou poletovat fyzikální úkazy opepřené výrazy,
jimiž si sice jeden uleví, ale druhého zamrzí, zarazí. Z nichž slušného člověka až zamrazí!
ACH, ACH, ACH
Ach je tak krásné slůvko, až to bere dech, ach je tak krátké slůvko, snad je to jen vzdech,
avšak když si dá tu trochu práce, když si dá na sobě hodně záležet,
jak potom takové ach dokáže zaznít i vzrušeně! A současně vznešeně!
Jenomže dnes se za ach stydí i básnička, dneska ach už ani na ulici nikdo neříká,
a proto si tohle ach, ach, ach teď tolik naříká.
JAK SES ROZPOVÍDAL
Mezitím co tě můj zrak jedním okem chladně a věcně snímal,
druhým, aniž bys to vnímal, aniž by sis toho všímal,
tě jako hříšníka v katolickém chrámu Páně zevrubně vyzpovídal.
A jak tys na tomhle fóru jenom pro pozvané ochotně vypovídal!
Jak dopodrobna ses tam o mně rozpovídal! To bys, hochu, nadzvedat mi víčka, taky zíral!
PANÍ AMYGDALA
Co nepostradatelného či nedůležitého mi láska dala nebo vzala?
Kdybych řekla, jen bych lhala,
protože u mě všecky tyto záležitosti vyřizuje mých tajemství tajemnice nejtajemnější,
jakási malinkatá paní Amygdala. A ta je, jak tvrdí doktoři, svěřené agendy velmi dbalá.
Ta by bez vyřízení žádný můj spis, natož spisek, nenechala.
KABÁT Z OSTUDY
Já svému rozumu docela rozumím,
když dělá, že nic nezná a nic neumí. Ví totiž svoje, je totiž rozumný.
A proto mu absolutně do ničeho nemluvím,
ani když třeba zrovna náhodou nahlas promluvím.
Moje role je jen pak na sobě provětrat ten vždycky padnoucí kabát z ostudy.
TO TEDY ROZHODNĚ
Tvrdit, že jsem šťastná, by mohlo znít sice výborně,
ale vyznít možná poněkud nevhodně.
A že jsem nešťastná zase příliš neskromně.
Proto raději mlčím. Přechodně. To tedy rozhodně!
Poněvadž doufám, že se to časem přece nějak rozhodne. Nějak pro mě šikovně.
|
