na další stranu
Zora Wildová
JAK JIM JEDEN PÍSKÁ
Vítr si zpívá fistulkou a už týden má pusu zapnutou naplno.
A právě doholené stromy mu k tomu taktují divoce
proti zmuchlanými a dlouho nepranými duchnami
silně podmračené podzimní obloze.
Celá filharmonie dirigentů šermuje
hotovým lesem svých neurotických, a přece buřičsky vzpažených
a bojechtivě, ale naprosto zbytečně
jen tak do prázdna bodajících
černokněžnických hůlek,
jak jim jeden píská,
když oblaka jsou taky ustaraná,
k zemi přitisknutá,
lidem blízká.
RADĚJI UŽ DOPŘEDU
Z břízy před naším domem
podzim, který si je vždycky včas,
hned časně zjara,
za toho každoročního předprodeje života
v potřebném množství
svědomitě obstarává,
teď lístek po lístku otrhává
a s pohledem upřených do mých oken
mě jen dvěma otázkami zasypává,
mám-li či nemám-li ho ráda.
Ani nevím,
ale protože moje vyjádření tolik očekává
a protože je na nich řada,
list za listem
ho raději už dopředu z kalendáře vytrhávám.
Ať si podle toho, chce-li, hádá.
Však tak ani tak neprohádá.
ŽE MĚ UDAJÍ
Podzim už všechny listy, lístky, ba i lístečky z letoška rozeslal.
Ale kam, když na žádném z nich nebyla adresa?
Já na nich psala o sobě co nejvíc osobně,
s čím se vůbec netajím,
ač se na to nikdy nikde neptají.
A proto jsem nešetřila,
proto jsem tím schválněji hýřila nejrozličnějšími údaji
v naději,
že mě snad přece jednou někomu udají.
MÁM VYZKOUŠENO
Podzim je jako křtění ještě nenarozeného.
I jako prorokování osudu již dávno minulého.
A taky ode všeho dobrého trochu zlého.
Tak například mám předobře vyzkoušeno
na cestách z vršku skrznaskrz smíchovského,
jak to zpropadeně klouže
po zlatém dláždění listí spadaného
v přívalu deště
vichrem
do záklonu
vrhaného.
ANI ŽIV, ANI MRTEV
Podle jakého zákona a jakým právem
nastavujeme všemu shůry sypanému obě dlaně?
A pak mezi prsty namítavě prosíváme
tu signály lhostejnosti mdle vesmírem vysílané,
tu nebe nerozumných dálek posly udýchané,
- - - - - - - -,
- - - - - - - - ,
- - - - - - - -
a také déšť uplakánek,
jenž nám spoluprovinile na tvář kane.
Nebo sníh než ani živ, ani mrtev
k zemi padne.
ŠTĚSTÍ
A sníh se položil na ústa země.
A mráz se stromů trhal kůru zamyšleně.
A psi, co od loňska zapomněli,
jak to vypadá v závějích,
se zase mohli radostí zfanfrnět.
A ráno vyšla ostražitá lesní zvěř
na zamrzlou řeku.
A vesmír navršený nad námi
měl sebou cestu.
A takhle načpělý zimou
jsi k nám onehdy vrazil do podsíně.
A já se opovážila
a já se vším ptala na všecko.
A štěstí bylo ještě tenkrát opilecky milé.
A já věřila v jeho i naši žízeň.
Vzpomínko, ty o tom něco víš.
Ty o tom víš, jako nikdo na světě!
Tak vyprávěj,
ale napřed mi oběma rukama na svůj holý pupík svatosvatě přísahej!
ZA MRAZU
V mžiku se v zimě večer vytasí
s tmou i hvězdami.
Tak jako když mě můj rozum
smutkem bez rozumu ihned zavalí,
kdykoliv si zamane
se světem mě znesvářit.
Proto až se my dva
opět v pět
tam venku na smluveném místě setkáme,
rychle mi podej teplo svých rukou!
Nebo aspoň jím vyhřátou rukavici…
Za mrazu se mi bude hodit,
zdrží-li nás nákupy na ulici.
Nutné pochůzky městem jsou pro mne
poslední záchranou před cestou domů.
Kvůli tomu tolik utrácím v obchodech,
věřil bys tomu?
A tak se naše nejkrásnější léta
střídají s našimi nejdražšími zimami.
Brzy bude zase svátek ten a ten,
bože, už aby byl za námi!
SNÍH
Na lavičku v parku marného čekávání
usedá vedle mne jenom sníh.
Bez pozdravu. A bez zeptání,
zdali smí, ten jelimánek z nebe napadaný!
Ale taktéž dosti nafoukaný.
A že mu zjevně není do povídání,
dál mlčí mrazem co nejostřeji zařezaný.
Toliko se na mě, černou jako noc před svítáním,
bíle tiskne z obé strany,
nedbaje, že slušnost zakazuje dotýkat se každé lépe teple oblečené dámy.
Avšak ten značný zájem je stejně pouze předstíraný.
Stačí ho nepatrně opětovat rukavičkou, zkřehlou dlaní
a hned ucítíš, jak je tuze, tuze chladný
a jak ani pomyšlení nemá na delší setrvání.
Zmizí dřív, než... A přitom on to byl,
kdo si začal tenhle zprvu tak žhavý flirt.
Tak ohnivý,
až jsem se musela studem silně palčivým
i na tvářích
i na svém sličném nosíku docela nesličně zapýřit!
Aby se však brzy ukázalo,
že to bylo jen to hodně málo sladké,
jen to jen pro oko a jen to jen naoko,
jen to jen falešné cukrování!
PROČ O MĚ STÁL?
V celém mém životě pouze sníh,
a i ten jen tu a tam,
za výjimečně tuhých zim,
na mně lpěl.
On jediný na světě!
Ale proč o mě tolik stál,
když pak, kam mi na tvář či kabát pad´,
tam v mžiku, tam vbrzku tál,
jako by se bál
zůstat ještě dál?
Čím to, že z něj ten zápal pro mě
zas tak brzičko vyprchal?
Vždyť kdykoliv si přál,
tak se na mně i u mě hřál,
a přece se na mně ani u mě nikdy příliš neohřál…
|
