|
na další stranu
Martin Trdla
(*1985) z Jablonce nad Nisou publikuje svoji poezie zatím časopisecky. Jeho verše se objevily například v literárních časopisech a revuích Tvar, Divoké víno, Aluze, Dobrá adresa a v rubrice Hostinec časopisu Host. Je též zastoupen ve sbornících několika literárních soutěží. Dvakrát publikoval v almanachu pro autory z Euroregionu Nisa Kalmanach. Výběr z jeho básní byl uveřejněn také na serveru Nedelnichvilkapoezie.cz. Úspěšně se zúčastnil řady literárních soutěží – Hořovice Václava Hraběte, Literární Čáslav, Trutnovský drak, Seifertovy Kralupy, Literární cena Vladimíra Vokolka. Naposledy v červnu získal uznání poroty v soutěži Střípky z Ráje. Několikrát bodoval též v soutěžích jablonecké knihovny nebo v jablonecké soutěži Múza. Třikrát byl Trdla hostem pořadu Zelené peří v Českém rozhlase. Do Zeleného peří se po letech vrátil a loni se představil v jeho živé verzi v pražské Malostranské besedě. Jeho povídky pod pseudonymem Leopold Jablonecký se pravidelně objevují ve čtvrtletníku Jízda vydávaného libereckým Dopravním podnikem. Je zpěvákem a textařem jablonecké kapely Nádoby. V současnosti začal pracovat na vydání své debutové básnické sbírky, která prozatím nese pracovní název Vnitřní město. Civilním povoláním je Trdla redaktorem a editorem liberecké MF DNES a serveru iDNES.cz.
BÝT
Bryndáme si na tepláky pohodu,
když Pohlreich v televizi vavřínem
poceluje kapří srdce.
Vryti při tom do otomanů poprděných od mamičky
vměstnáváme do cév vysočinu a slané kešu,
přímočarost je zaházená
zavařovacími sklenicemi.
Nad dopisy, chorobami,
nevěrou a minulostí
se pohádáme až zítra.
Z cizího krev neteče,
nikdo nic neviděl,
prádlo se suší.
Na chodbě Kain posunul
desetinnou čárku na vodoměru.
***
Organizovaná zloba?
To jest doba,
kdy i ďábel má deprese.
DÁL
Na obrubě tmy
dlabal jsem tak houževnatě
do severní strany duše,
až téměř postřehla to fotobuňka
od jejích dveří.
Byl jsem tak blízko,
že málem pomačkal pahýly
pravdě po obrně,
že skoro vykřesal větu nakousnutou
v dávnověku,
zacítil, že nepotřebuji druhého člověka,
abych vyslovil sám sebe.
Pak však řinkot první tramvaje
zašmejdil po pokoji
jak neodbytný exekutor
a já vstal, vyčistil si zuby
a odešel na další směnu.
LÉTO ZNAČKY TUZEMÁK
Slunce mě frituje, posléze povečeří -
s hranolky a oblohou.
Sousedi potí se nonstop
jak Michal David,
na verandě chatky sotva se
drží na nohou.
DÉŠŤ
Mrakům v cementových sakách
roztřásly se spodní rty,
neměl jsem pršíplášť,
jen hypersekreci keců, které
mi tě oddálily.
Běžela si se schovat do kavárny,
já zůstal stát na křídle ulice
a divil se, co
všechno může projet loužemi města:
záda fabií,
modřiny opilců,
staré fotografie,
nedojedené svačiny,
ticho.
Martin Trdla –
jak zní to ve čtvrt na devět?
Chtělo se mi brečet,
už zase statistika vyhrála nad improvizací
a pohár znovu třímali sparťanští.
Zdálo se mi, že kouř z mé cigarety
má opět tu mučivou podzimní vůni básní.
Típl jsem se.
NE
Už do kovadlinek řezají
porodní skřeky rána,
co dá mi klystýr, až se
pořádně rozkouká.
Je to v hajzlu!
Nestačil jsem ti vysadit
v hemisféře brouka
a budík mě teď ke dnu přitlouká.
OPĚT
Den začne jako obvykle.
Odpadní trubkou odteče
omastek po včerejší noci
i žabomyší rozkoly.
Lógr, děti svézt do školy,
hřmot vlaku na okna se připeče,
a pak sami bez pomoci
počkáme na deux ex machina.
Už to začíná,
už to začíná...
OBAVY
Bojím se
nových výmluv na starou dobu
a starých chyb v té přicházející,
bouchání do stolů, když spojencem je řev.
Bojím se
lidí, co odstartují hovor rozkazem: "Hej, poslouchej!"
těch, kteří neví, že se ze dveří nejprve vychází
a pak do nich teprve vchází,
těch co v autě nepoužívají blinkry,
že už se nenajde žádná další Andula Sedláčková,
která nepůjde s ostatními hajlovat.
Bojím se,
že budu mít v něčem úspěch, ale jako lidská bytost
zůstanu naprostý amatér,
že v půl třetí ráno zapatlán dresingem a lítostivostí
budu tak moc toužit po obejmutí.
Bojím se
dne, kdy si koupím televizi
a že příští básnické klání vyhraje opět někdo,
kdo napíše o Osvětimi nebo Treblince.
Bojím se,
že na mém epitafu budou pravopisné chyby a smajlíci.
Tak si ze strachu raději dopředu léhám na zem,
protože odtud již není kam spadnout.
OPILEC
Podobal se postavě z Gogolova románu,
nesl se nadutě jak Caesar u Alesie.
Pod zlomenou paličkou od tympánu
hrála jeho armáda nakažlivé melodie.
Chodcům však připomínal slona v porcelánu,
co kly mu odřízli lovci z kmene Samburu.
Též ploužil se spíš jak Ahasver ze šantánu
než s čakrami vyladěnými povznesený guru.
Jo, ten měl teda ránu
takhle časně k ránu!
POTŘEBA SOULOŽIT
Prahl jsem po tom, aby mě jednou prozvonil Bůh,
ty jsi toužila vařit a hnojit na balkóně muškáty.
Já byl přesvědčen, že z obdelníku uhnětu kruh,
namísto zdrobnělin má ústa deklamovala citáty.
Moc přála sis dupačky a slzet u filmu s Grantem,
u mě zatím červánky a Holan chtěli se přelít do žil.
Pak když nazvala jsi mě sobcem i ignorantem,
kál jsem se, abych už žádnou takto nevyužil.
PRVNÍ VRÁSKA
Slunce (snad ještě v ebrietě!)
vysmálo se mé siluetě
když rozvázalo uzly na
roletě
rozpovídal jsem se
Tak bezedně němý
SBOHEM A BEZ ŠÁTEČKU
Srdce máme zašpiněná tajícími sněhy,
trapně se tu pokoušíme o zážehy něhy.
Je to protivný, na kost chrapot ohlodaný,
na kuchyňské lince krajíc chleba okoralý.
Srdce naše jsou malá očka zarostlá sádlem,
kruh nepřestal být kruhem a kvádr zůstal kvádrem.
Tak už jdi, už zvony půlnoční do výloh ječí,
že lež někoho jiného bývá pravdou něčí.
TOUHA
Břicho mám přežrané nocí,
ranní ptáčata oběsil jsem na tkaničkách,
bažím po dalším drinku a rozbití neměnného.
Protože co dál?
Za chvíli tma oteče smrtí,
další mrtví se ráno ztratí ve spisech.
Přeživší se vrátí bonzovat kolegy do fabrik,
kam zas přišel komunismus,
mazlit se s dluhy,
zpívat falešné refrény hádek
a po taškách nosit ublíženost a včerejší počasí.
ÚNOR
Tak drzá je zima, že dělá uzly na větvích,
To za okny není kýčovitý ladovský sníh,
to je vysprchované peklo!
Teď za krutost směnila vichřice netečnost,
Před vraty neštěstí, co má rádo společnost,
prý sto let nebude teplo.
Ty lásko klepeš se jak v brázdách strašáci,
ne, nejde k nám jaro, to pochodují vojáci,
až slepice padají z hřadu.
Tam dole ve městě se však slaví a tleská,
už vyřvává se ta naše písnička česká,
na počest opilce, jenž vrátil se z Hradu.
V KŘESLE
Čemu ještě věřit?
Vždyť Bibli mohla napsat CIA
a stát se zrádcem je přeci tak snadné,
když milujete matku.
Zase se zatýká a zatýká,
jen tam nahoře umývají chodníky
šamponem.
Ty že jsi Iluminát?
S platem 13 396 měsíčně brutto?
Mojžíš se utopil v
nerozestoupeném moři
a tebe si tři přátelé
smazaly z Facebooku.
To je zase den.
SEZNAMKA
Strach mu strčil do úst svůj horký jazyk,
když vstoupil do toho sálu napěchovaného
vydezinfikovanými ženami, které si
jógou obnovily spojení
individuálního já s univerzálním bytím
a procvičily pánev natolik,
že byly připraveny vyrazit na zteč
dobývat porodnice.
Neměl šanci,
hledaly totiž jen muže s vyřešenou minulostí,
který ví, co chce.
AKT
Belhal se pustou ulicí
a tři a půl metru za ním šly jeho nohy.
Pivo a listí šustící,
chvíli mohl konverzovat s bohy.
BÁSNÍCI
Nenávidíte nás,
můžeme za všechna vaše příkoří,
a rozchody
a půjčky od Cetelem
a Cikány
a Kalouska
a nespavost.
Nenávidíte nás,
když jdeme po ulici a díváme se do oblohy,
a v klopě saka máme růžovou papírovou růži
a neposloucháme Škwor
a usmíváme se když jste nasraní
a nebo naopak
Nenávidíte nás
a my zatím za garáží
polykáme pilulky,
abyste nás začali milovat
a tváříme se,
že jste nám lhostejní.
***
V tichu, v němž se nedokáži ztišit,
v klidu, který mě nezklidní,
plivu sliny do svého dna.
Stisky jsou kratší a chabější,
smutky jakbysmet,
přetváří se na lhostejnost.
Nepřijde to.
SNY
Ve snech mě straší
protagonisté z mých básní.
Bachratý číšník,
metr osmdesát splínu,
co má ruce velké jako duše
a na hlavě nosí pepřenku
v tom baru, kde prý dospívají muži.
Čtrnáctý rok v nich
prší na Milana,
toho, jak jednou potkal u pisoárů
Gustava Husáka bez ochranky
a celý život z toho těží.
Je tam i soused,
ukusuje rohlík,
po každém soustu mu zase doroste,
a ví, že před řízky jsou vždycky jatka.
Nesmím zapomenout
na blondýnu,
posunky dělá jak z Renoira,
namísto očí má topasy
a nohy omamné jak Olga Schoberová
v roce 1969.
A potkávám i primátora
a před nastoupenou jednotkou jeho noshledů
mu s kuráží říkám, co si o něm doopravdy myslím,
až si z toho cintá na kravatu espresso.
Nemožnosti se tu mění v ověřená fakta
z fotografií odplouvají při poledni lodě,
definicí dadaismu jsou lokty vymáchané v pivu
a umím lyžovat.
K ránu pak do snů přicházíš ty
a vždycky když se k tobě skloním,
abych tě políbil,
proměníš se ve Woodyho Allena
a číšník, Milan, soused, blondýna i primátor
se mi ďábelsky smějí.
Po probuzení mi pak
dlouho zvoní v uších.
DOBRÝ
Že začneš zítra,
od začátku,
opět,
čistý list, restart,
comeback vypelichaného.
Že jim necháš jejich životy,
že se vrátíš do časů před třiceti kily,
že už nebudeš reflektovat sám sebe,
že vyměníš známé za kamarády,
že nabudeš zase pevných postojů,
že se již nebudeš odhalovat pro xenofobní blbce,
že nikdy nebudeš paralyzován pivem a vinou,
že vrátíš klíče,
že nebudeš básnit o poezii,...
...mumlal si nad pisoárem
v půl třetí ráno,
když Mikiho Volka v jukeboxu
nahradily Beatles,...
a myslel při tom na Anetu
a první republiku,
které mu kdysi říkaly...
Pane,
zapomněl jste si tu peněženku...
a srdce.
DVA
Ještě si přiťukněme,
ať nekručí nám v duši
co rybiny a aftů je plna.
Vždyť ve víně prý
moudrost Díogéna
a ruměné rty ti přeci sluší.
Ještě si přiťukněme,
protože ráno změní se na těžítko,
světlo nás bude bolet.
Minové pole vyměňme
za příšeří rolet
a čehokoli zář za stínítko.
EMANCIPACE
Zdrhala...
Plánovala nakreslit
tu obézní čáru za minulostí,
přibalila si s sebou
i ty koktejlky ze svého
maturitního plesu,
její démoni cestovali
bez zavazadel...
Za hodinu a čtvrt se vrátila,
zkontrolovat, zda vypnula žehličku.
GARSONKA
Jsou to zvláštní věci.
Jako třeba teď to alarmující ticho
vyluzované nekonečně dlouhým smyčcem
na violu o rozměrech tvého bytu.
Snad pod stolem, postelí, ve dřezu
skrývá se návštěva, která nechce odejít.
A to jsi zrovna sepsal manifest samoty,
přesvědčil sám sebe,
že tvá samota je cesta k lidem,
ukovaná kladivy vystřízlivění.
Přestat v honbě za včerejšky!
Krasořečnit!
Začít snídat!
Práskly dveře!
Vím, šoky se lépe vstřebávají
s pokrčenými koleny.
HOSTITEL
Jak afektovaný dirigent
bodal kamsi k nebi
štanglí uheráku
břicho měl prostřílené
šrapnely oliv
v rychlovarné konvici gradovalo
horké blues
málem se opařil
když vyjekl její poslední tón
tón černého čaje
I přesto že se mu chtělo zařvat
musel být tichý
adagio na špičkách
Odetta v kuchyni
aby snad nedejbože vyrušil vývar
co se bublající už celé odpoledne
táhnul jak čas do konce směny
pod pokličkou
i záhyby bytu
parfém morkové kosti
praštil ho až do morku jeho kostí
mrzutě zasyčel jak plamen na sporáku
který olízala převařená rýže
musel se zasmát
a znělo to jako když o dlaždičky
pleskne kus nízkého roštěnce
nezbývalo než ho zvednout, ofoukat, vložit
a PÉCT!
Čekal, kouřil cigaretu
do digestoře
kdysi pod ní tesal
své pubertální ideály
vše tehdy bylo fresh and cool
jak bublinkové limonády
teď má jen žízeň
a limonádu nemá
jen víno
víno pro ní
má ráda bílé
Na pár chvil se zasnil
duhovkami mu problesknul
film pro pamětníky
plameňáci v nadživotní velikosti
v něm ze zobáků vystřelovali
bohatě zdobené jednohubky do úst
elegentním dámám posypaným kokosem
jednu z nich hrála Greta Garbo
dixieland swingoval tak zaníceně
že z pozounů a saxofonů už nešlehaly
tóny nýbrž plameny
zpěvačce se zapálila lýtka
holt někdo to rád horké
Nit příjemně apokalyptické letargie
mu spálil řinkot budíku
vejce byla natvrdo
talíře teriny vidličky šálky a podšálky
šikovali se do formací za hudby Radeckého pochodu
každou vteřinu čekal na zvonění u domovních dveří
čekal na zvonění u domovních dveří
artyčok
čekal na zvonění u domovních dveří
grundle
čekal na zvonění u domovních dveří
dýňová polévka
čekal na zvonění u domovních dveří
humr
čekal na zvonění u domovních dveří
králičí hřbet
čekal na zvonění u domovních dveří
hovězí líčka na smetaně
slyšel zvonek u domovních dveří
kachna
přestal čekat na zvonění u domovních dveří
Odříhl si
spadl Měsíc
Zítra k večeři bude hlad
UZÁVĚRKA
Kuropění vystrčilo otylý zadek,
do předsíně již pronikly Jezinky,
moderátor z rádia bivakuje v omítce,
hoří termíny, tváře, dispečinky.
Ulicemi prosakují další ismy,
jedna bolest vypuzuje druhou,
zpozdilý opilec si dělá selfie s obrubníkem,
Ema Bovaryová kráčí samoobsluhou.
A ty ses odrazil od jednoho břehu
a u druhého nepřistál.
Dychtivě čekáš,
že se snad z nádražního amplionu ozve:
"Zachovejte klid! Zůstaňte všichni u svých Facebooků!
Opakuji..."
HŘEBÍKY
Sedíme tu vedle sebe
jak lednička poblíž pračky.
Dva zrezivělé hřebíky
zatlučené do sedačky.
Co nechceme, neřekneme,
beru si svetr, ty jdeš spát.
Každý sám se rozpláčeme,
abychom se mohli smát.
MATYÁŠ
„Bůh je jen otrávený údržbář, co občas pustí nebo vypne vodu.
A spánek? To je bratranec smrti.
Žijeme ve společnosti, kde se k vám pizza dostane dřív než policie...“
Matyáš přemýšlel, v duchu si pseudofilozofoval.
Na chvíli chtěl ošahat otěže odlesků pravdy.
Utopit se v ní a možná se z ní už nikdy nevynořit.
Bylo to na chvíli lepší, než vyrábět reklamu na sebe sama na Facebooku,
nebo si ho honit u otevřeného okna, vždycky když se z práce vrací sousedka.
„Dobrý básníci musí být tak trochu v prdeli, loseři, outsideři, nepochopení a neuchopení pomatenci. Jinak to není odžité, je to pak nažehlená nuda, co panovačně plive na svět,“ dumal si dál.
„Uchlastat se při poslechu Bacha?
Svoji samotu nahradit voříškem z útulku?
Ale co, všechen chlast se dá přeci s něčím zředit, tak proč by nemohl i život?“
V tříslech ho bodala žihadla smutku.
Zasmál se, ale byla to křeč. Malátný vývar z dříve libového masa.
Pár siláckejch keců z minulosti nastřelilo se mu do boltců jako náušnice.
Mohl by si teď klidně obědnat tu pizzu nebo děvku.
Někomu by to přišlo možná až perverzní, je mu příliš povrchní a laciné.
Tak šel vynést koš.
To bylo naposledy, co ho někdo spatřil.
MINIATURA POD POLŠTÁŘ
Výplata a otisk tvých rtů
vydrží mi čtrnáct dní.
Jak dlouhá je inkubační doba smrti?
MINIMÁLNÍ HAIKU
Chtěla se vymluvit ze svého bolu
mezitím ale propadla alkoholu
V ARÉNĚ
Tisíce zbytečností v nonstopech nad ránem,
jalové pokusy být podmanivým Cyranem.
Beethoven nad pípou má za ušima třešně,
další rumy nám donese pes.
"Dělej, řekni to ještě!"
Kalnem se zalyká chřtán za chřtánem.
OBČANÉ
Už se jim opět na poslintaných bradách
houpou ta jejich privátní peklíčka.
Tuctové story z frigidních a usmrkaných životů.
Ani to pořádně neosolí a nenamočí,
aby se ti to lépe polykalo.
"...On si pak v klidu odešel a já ty dvě stovky musela zaplatit.
To jsou ale hice!
Já měl dva, ale jeden mi ty svině ukradli.
Teď vstávám už v půl páté.
V práci máme frmol.
Zase podražili.
Všechny bych je tam vystřílel!..."
Svěřují ti své osudy, aby si ulevili,
Slušný, empatický chlapče, příště ti musím zaplatit pivo,
až budu mít, to se neboj, poměješ se!
Pocelují tě a poblijí křiklavě vytapetovaným prázdnem.
"...Musím ti říct, co se mi dneska stalo.
Víš, já to nemám jednoduchý.
Dcera se bude vdávat..."
Nad stolem právě letí sádrový trpaslík,
reprodukce Leonardovy Giocondy,
loď v láhvi
a facka.
OČI
Dvě černé kočky
(vlastně jedna byla bílá)
vyskočily na parapet
a pozorují tě,
jak ženeš káču
po dešti vonící ulicí.
Och, jak si naivní.
OTÁZKY
Ráno si jde pro noviny, aby se přesvědčil, jestli už začala válka nebo zatím běsní jen kdesi na sociálních sítích.
Pak otevře okno, svlékne se do naha a do kůže si vetře leptající nudu.
„Co na to řeknou lidé,“ šeptá si do mastné dlaně. „Je jim po tom hovno,“ vzápětí si sám odpovídá.
Přes palce u nohou ho bičují smyčce otázek,
je z toho kakofonická symfonie jak od Knížáka:
„Byl Havel estébák?“
„Mám rakovinu?“
„Kdo si kupuje všechny ty miliony vyrobených aut?“
„Splatím hypotéku?“
„Myslíš to opravdu vážně, Kateřino?“
Vypelichaná sobota profukuje partie pekla.
Je třeba vyslat sérii kopanců nazdařbůh do vzduchu.
Chce vědět víc.
Oči má jako celník (později jako cedník).
Ví, že může být ještě hůře.
Třeba Mogadisho, Alois Grebeníček si nasazuje kožené rukavice, rozlícený dav spatřil Jana Svitáka, Karel Šebek si balí kufry, Srebrenica,...
V mozku někdo nezavřel kupé strachu.
Alespoň zavírá okno.
Bouřkové mraky za ním jsou připraveny utlouci hysterii.
PADLA
Pracovní době uťaly zvony hlavu,
v korytu ulice topím se i plavu.
Jsem tak vymáchán, že snad dostanu kašel,
zběsilá tempa a loky,
abych rychle doplul domů...
a tam pustotu zas našel.
PRAVDA
Věnováno Karlu Krylovi
Depilovali páni pravdu,
až ke kostem jí kůži drhli.
Na rakev vodky láhev vrhli
a bledou hlínu z Buchenwaldu.
Všem těm, co půjčovala prachy,
sdělila číslo telefonu,
nestála nyní za poklonu.
Zasypaly ji svými tlachy.
Když noc jak krtek postoupila,
náhle vzpomenul si z nich jeden,
že když v duši vládnul mu leden,
záda jeho statečně kryla.
Zarýt do země se mu chtělo,
rukama spustil do ní sondu.
Třeba ještě zaplatí rundu
ale pod ním nebyla ta jeho.
PŘÍBĚHY NUDNÉHO ŠÍLENSTVÍ
na jazyku rýha nevyslovitelného,
pachuť obalovaného celeru, který tak nesnášíš
a předsíň s flirtujícím kabátem
a pravopisné chyby
ještě chybí obživlá deka, jak v tom filmu
„každou další větou popíráš tu předchozí,“
řekla mi kdysi kamarádka, když jsem si zrovna opilý
myslel, že jsem ututlal sám sebe
křižovatka je ucpaná
ale duše dostala dotaci na kruhový objezd
a Green Day si myslí, že punk je gel
a úzkost nezachrání ani případné
vtipy o blondýnách a policajtech
sám sebe usvědčíš
při pohledu na zeď
to slovo tam stále visí
STRACHY
Vy úlisné strachy mé
zas rafnout mě touží ta hltavá držka smrti
a na nebi zůstaly dva výstřely po káněti
v trysku zkamenělé
Vy umouněné strachy mé
v překotné řece mindráků o dech žebrá dítě
a opilý gondoliér ubíjí ho veslem lítě
už je ponořené
Vy senilní strachy mé
větve zkrvavených rukou strhávají z lana zvon
ten od mého hlasu a dole pod věží davu shon
ctihodní občané
Vy ovíněné strachy mé
nazouvám se do rozšklebené masky tragédie
a prachbídní pisálci sepisují o mně elegie
silně patetické
Vy koktavé strachy mé
kdy i vy budete vystrašené?
ŽENY V DOMÁCNOSTI
Štěstěna nese odpadkový koš sobotou,
Pravda šla vrátit lahváče,
Vina má v rukou kartáče,
Smůla u sporáku bojuje s mastnotou.
Láska pískem drhne připálené rendlíky,
Lež houbičkou utírá prach,
Víra větrá nakyslý pach,
pak lijí na mě savo, pak uklízí básníky.
TO NEDOPADNE DOBŘE
Leže na linoleu prodřeném soumrakem
navoněn trémou,
ustrojen v bezmoci,
pár mžiků před výbuchem nitra,
myslím na to, jak jsem dříve slyšel
o koncentračních táborech
než o kornoutech zmrzliny,
na to, jak téhle republice smrdí nohy,
jak někdo ve mně natáhl setrvačník,
jak mi nedají druhou šanci.
Cítím, že mi červ cynismu
zarůstá do těla,
že ztroskotal jsem
na pustině plné předsudků,
že misky vah nakonec nakloní detaily.
Že bolest ještě zaplaší ibalgin,
ale smrt už je v říji.
VĚČNÉ PŘIBLIŽOVÁNÍ ZDÍ VZBUZUJE OBAVY
V krku bolí mě duben,
uzliny natekly banalitami,
život po cárech huben
a obsah stále nepřístupný.
Chci zpátky do dětství,
tehdy jsem byl přeci vůdcem,
za koně dám království,
jen pochopit to vanutí.
Pochybuji o remízách,
vždy někdo musí vyhrát,
vím, je to o reprízách,
ale jak dlouho ještě?
Asi špatně došlápl jsem,
zakopl o svoji vlastní nohu,
artista spadl na zem,
kam vedla jeho lana?
To jídlo vypadá skvěle,
škoda že už nemám hlad.
VÍŠ?
Láska si urvala copy
a vrhla je do zurčení řeky.
Oči měla tak vyhleděné,
že by se do nich vměstnaly
náměstí, orgasmy, korupce i smog.
Pár chlapáků si svléklo košile
a počůralo jí její pravdu.
Když umírala, měla
ty oči
tak moc
otevřené.
VYZNÁNÍ NESMĚLÉHO
Očima dokořán na tebe jsem hmátl,
na něco víc mi scházel šarm.
To jeden z tvých posunků tolik hlavu zmátl,
že bodl jak fleretu hrot.
Stébla vět utonula ve vlnách černých vod,
eskamotér chtěl náhle pryč.
Po zádech začal pak stékat mrazivý pot,
Dionýsos povalen sudem.
Trapnou výmluvu koktala ústa honem,
vyznání změnil jsem v jinotaj.
I když tváře rděly se nachovým studem,
opět přisedla jsi ke mně.
A s úsměvem nabídla mi další čaj...
ZHRZENÝ
Noc staví na odiv svůj velký výstřih,
ztrácím se v něm.
Úzkost, nafoukaná kněžna všech pocitů,
ohrnuje na mě rudý fanfaronský nos.
„Kam zmizela láska,“ ptá se jízlivě.
Ta si spletla třináctku s jedna třicítkou
a dojela na Smíchov.
Ano, přesně tam, kde se v podkrovním bytě směješ
jeho košilatým žoviálním vtipům.
Ulice dýchá stísňující atmosférou
východoněmeckých kriminálek na stokrát přehrané véhásce
Zdá se, že je třeba zabít šaška, jehož opovážlivé číslo urazilo krále,
zatím je ale ticho, jen žárlivé neony se pokouší tvářit jako duha.
Osud si teď kdesi ve vlhkém sklepě drbe ruce infikované plísní
a odvaha podobá se zimě.
Vytírám si z očí ospalky smutku,
stydím se, jak jsem bolestínský,
dávám si facky dlaněmi od piva
do rytmu drum and bass.
A už jen náhoda je jediná reálná šance...
ZLATÁ STŘEDNÍ CESTA
Stojí mezi,
vlevo plus čtyřicet,
vpravo minus,
na západě kopance,
východ se fackuje,
středy zmizely.
Zůstaly jen včerejšky
a mouchy,
co jsou
zbytečností pro tonoucího.
IKAROS 2005
Zárodky rozbřesku metají kozelce,
v čaji tone vlas,
rebelové čekají, až na ně přijde řada,
máváš křídly,
jeden, dva, tři – KAMERA, AKCE!
STOP!
Počůral jsi se předčasně.
MAUZOLEUM
Zpozdilé slzy propíjí plechy,
popelník, stromy, ramena,
den je jimi přeplněn.
a vzadu za světlem in persona
Bůh v kutně z lidských těl.
Zatlačen do rohu tisknu tvou dlaň
a na stropě hologram z molekul tvých řas.
Co je principem?
NAPROSTO NEZNÁMÝ
Předstírám přítomným básnění,
někteří odcházejí s očima hladovějícího Konga,
občas zazvoní mobil.
Říkají, že jsem debil,
Moji Čechové mi nerozumí,
linu se jejich koleny,
obouvám si jejich nosy.
A pak kdosi zahuláká:
„Dnes má pohřeb Šimek!“
A já si sypu na hlavu jeho satirický popel.
OBČAN
Průměrné štěstí
průměrný penis
průměrná pýcha
kráčí tu
šustí tu
dýchá
ODVAHU, ODVAHU!
Věnováno stárnoucím klasikům verše
Pitomost pleskla o pleš,
otázal se okolností,
kolik to vlastně dělá
a zakašlal,
že jako jo,
dychtivý po
éluardově samozřejmosti.
ON
Ticho duní jako zvon,
válím ho na jazyku a pak
vyfukuji.
Na tváři make-up z kuropění,
v duši speleolog,
hodina mezi smrtí
a smrtí.
Turniketem prošel Sókratés.
Zašívám si mysl,
připadám si teď nesmrtelný,
mé ego dokáže shodit mrakodrapy,
mohu dál lhát, ale krásně.
Až sestoupí odtamtud on,
pomůže nebo bude ještě více škodit.
PAUSA
Šebek si objednal zimu,
já maďarský guláš,
ostatním hanba!
Jak poupata,
smrdutě veselí
i za ušima,
vyrábíme starý časy.
PŘEDJAŘÍ
Ječmen syká,
ňadro puká
vykojeno.
Šlépěj lichá,
kašovitá,
odpuštěno.
Čtvrtšero,
zem podvolená.
(RE)KAPITULACE
Pokousala mě slova,
ač povrchní,
a obézní smutek z nich
dupl mi na nohu.
Tak radujte se,
družte se,
plivejte do zrcadel,
já už nemohu.
TEO SRKÁ T
„Seina potkala Paříž,“
Jacques Prévert
Teo srká T
přesně o páté
cesmínové maté.
Za plexisklem panenek
zdánlivě navenek
tříčtvrteční menuet.
Zhluboka dýchá
společnice tichá
a budoucí se stébla chytá.
A Seina?
Seina potkala Paříž.
ŽELEZNÁ KOŠILE
Olysalé dny smrdí
jak plata zkažených vajec.
Úsporné oznamovací věty,
mytí nádobí,
čištění zubů,
pot,
moč.
Oslnivé výšiny proměnily se
v katastrofické konce.
Čekám, že alespoň rozbřesk
bude připomínat výrostka,
kterého přistihli při něčem nedovoleném,
leč marně.
Smrt a narození do úmoru
mažou nepříjemné záznamy z minulosti,
stavbám na troskách vždycky hrozí zřícení
a jeden z našich anonymních sousedů
bude další Breivik.
I kdyby nám na hlavách vymodelovali
obří kosočtverce,
stejně si zvykneme.
HOST
Nedopalky opuchl popelník,
ze zběsilých loků vyrašilo mi
pod levým okem akné.
Mám nutkání prchnout po anglicku,
už většina přítomných o mě rozhoduje
jak o Králi komiků po květnu 45.
A to jsem se na tuhle chvíli tak dlouho připravoval,
až o ní rozhodl někdo jiný...
KLUK Z PLAKÁTU
Photoshop odcizí rozkydlou druhou bradu,
vytáhnou mi kůži, kolíčkem sepnou vzadu.
Nade mě napíší, že já pokladnu nerozkradu,
že si budu mýt uši a vstávat včas do úřadu.
Pak pod spodní čelist si dva prsty zavedu,
abych se tu nebál, šoupnou vedle předsedu.
Zbývá už jen datum, kdy k vám domů přijedu,
se mnou zpátky ni krok, se mnou jenom kupředu!
NEMYSLET NA BLBOSTI
Větve platanů se rozkvílely a červánky
je počalounily pruhy ze žhnoucího popela.
Na okamžik ta scéna
zkratovala dráty
od mého srdce.
Tak červený nebo modrý, Majku?
Pak jsem si dal facku.
Je třeba umýt nádobí
a splatit 4383 korun z hypotéky!
DENÍK
Není člověk, není problém.
A tak lidi hynou hladem, chladem, zoufalstvím.
Nejsem tím, za koho mě máte.
A tak hynu nepochopením, chlastem, pozérstvím.
PŘÍBĚHY
Dětství už zavání plísní
a do stáří dálnice,
semtam se v paměti bolestivě
rozmokvají jizvy.
Gesta rozmáchlá mě tísní,
až propadám panice,
už jen tvé nepřístupné křivky
jsou pro mě výzvy.
ŽIVOT
Vládkyně domácností umyly okna,
z rámečků fotek vyhnaly smítka.
Tváře i podlaha blahem se propadly,
vše je přesné jak podle pravítka.
Chtěly by chutnat majestát okamžiku,
když jádro zbavily svárů a mšic.
V třpytivé šalbě rodinného štěstí
však v prstech žmoulají ohavné nic.
VÁLKA
Město si nasadilo korunu z křiku,
přivážejí první raněné,
stárnoucí sekretářku, kterou nahradila
o patnáct centimetrů hubenější stehna,
srdce u nějž zjistili, že sprostě předstírá,
že má něco společného s láskou,
a ve skutečnosti je pouhým otrockým svalem.
Revoluční gardy zabavují
lidem psy, antidepresiva a stravenky,
odstavují stavební spoření,
držení mobilního telefonu je vlastizrada,
když je v něm instragram – kulka do týla.
Úřady tuhle válku nazývají optimalizací,
ujišťují občany,
že vše pak prověří nezávislá vyšetřovací komise.
Ty jsi však zcela klidný,
z antikvariátu si právě odnášíš nové úlovky:
Pasternaka, Šebka, Skarlanta, Éluarda
i první vydání Podivuhodného kouzelníka
s Nezvalovou dedikací.
Tohle totiž vůbec nikoho nezajímá.
DO BOJE!
Vyrazil z bytu, aby zvítězil.
Nad přefouknutým sebevědomím
youtuberů, již za aplaus snědí vlastní exkrement
a pak si v přímém přenosu vystřelí mozek z hlavy.
Nad unuděnými Kareninami v kavárnách,
co jim mezi zuby hvízdají zdrobněliny.
Nad divným zvukem ze včerejší noci,
který je ráno k smíchu.
Vyrazil z bytu, aby zvítězil.
Nad písněmi v rádiích,
kde se k uzoufání pěje
o křídlech andělů
a osudu, jenž míchá karty a dává mat.
Nad miliontou knihou o dracích a elfech,
nad básníky, kteří nevědí, že když se píše o vykoupení,
nesmí se použít výraz vykoupení.
Nad tím, aby pokaždé brečel u scény
s vlčákem Holanem ve Smrti krásných srnců.
Vyrazil z bytu, aby zvítězil.
Nad recenzemi, kde vyzdvihují jen hudbu,
v níž zní motorová pila,
a filmy, které běží dvanáct hodin pozpátku.
Nad prodavačkami,
jež dávají zákazníkům ostentativně najevo,
že tu s nimi tráví svůj čas nedopatřením.
Nad lidmi, kteří si po návratu z iluze,
neprohlédnou podrážky.
Nad těmi, co tykají Vietnamcům,
nad názory koupenými v second handu.
Vyrazil z bytu, aby zvítězil,
i když už dopředu věděl,
že je to stejně marné
jako objednat si počasí na zítra.
ČERPACÍ STANICE
Mé ego tankuje jen pochvalu,
tak dekorovali mě kartou Billa clubu,
už dosáhl jsem i skoliózy,
mám soky, co mi touží rozbít hubu.
Slastný šluk lásky by mi ještě přišel vhod,
ta je totiž nejlepší ze všech pohonných hmot.
MODIGLIANI ZE SÍDLIŠTĚ
Pijeme do třetí nohy,
pod ubrusy krvácí předsevzetí,
cílené věty míjí terč.
Říká, že nevystačí s výplatou,
že zkouší nové kombinace barev,
ale stále se mu je nedaří rozezpívat.
Padesát let na jednom fleku,
šidíme sami sebe.
Iluze tak roztomilá až k pomačkání.
Tahle chvíle nezhoupne dějinami,
jen se trochu zatočí hlava.
Říká, že dostal už tolik žihadel,
že by si rád lízal rány někde v ústraní,
že to v pětaosmdesátém bylo jinak
a že má ploché nohy.
Když ponocný ohlásí
začátek televizních zpráv,
navléká si kabát i tvář.
Na jednoho až příliš mnoho posledních slov.
|
