na další stranu
Bohumil Ždichynec
KAM SE ZTRÁCÍ NÁŠ VNITŘNÍ SVĚT?
Odkud pramení naše laxnost, že dnes sami připomínáme manipulované stádo lidských živočichů; proč nedokážeme každý samostatně myslet a jednat ve prospěch celku, své“ lidské tlupy“, ve smyslu udržení rovnováhy společenského organismu na jazýčku vah mezi dobrem a zlem? Mnohdy se alibisticky se vymlouváme na nedostatek času, ale de facto jsme přestali být sami sebou. Průměrný člověk jakoby nepotřeboval svým mozkem stále více znát, vše si přece najde na internetu, ale stále více ho přicházející okolnosti z reklamní nabídky nutí konzumovat. To vede stále větší měrou k pohodlnosti a povrchnímu myšlení, chybné interpretaci skutečnosti v lidské mysli.
Stavíme své lidské mraveniště, svůj akční rádius, druhou civilizaci, jako součást pohybu tam a zpět, naše iluze se mezi sebou neustále srážejí, přičemž směr a síla těchto srážek se zdají náhodné, díky čemuž je i okamžitá poloha myšlenky vystupující z iluze, náhodná. Neustále probíhá výměna energie. Když na sobě člověk meditačně pracuje, může se dostat i do hlubších hladin vědomí a tam je k vnuknutí- intuici ještě vnímavější. Někdy možná to, co pokládáme za náhodu, je výsledkem našich duševní schopnosti, které můžeme podstatně rozvinout, když je budeme cvičit. Zjednodušeně řečeno, hmota je vlastně energie a to je také informace. Přirozenou vlastností informace je, že se šíří.
Zamrzlí ve svém vývoji, něco činíme a víme, proč to činíme, ale nevíme, proč víme, že víme, co činíme. Dostáváme se na dno svého makrosvěta. Nepřipomíná náš život Brownův pohyb molekul?
Umění žít znamená uvědomění si hranic života a vnitřní svoboda je zároveň povinnost naplnit účelně vyměřený čas. Rabíndranáth Thákur napsal: - Svět „já“ můžeme vidět ze dvou jeho různých podob- jako „já“ stavící se na odiv, nebo „já“, které samo sebe transcenduje. Lampa v sobě chová olej, který bezpečně drží v jejím pevném objetí. Jestliže je okolnostmi vyzvána a dobrovolně věnuje svou zásobu oleje, aby živila plamen - a takto rozsvícena, ihned tím nachází svůj smysl a navazuje spojení s blízkými i vzdálenými lidmi. Touto lampou je naše ‚já.“
Dnešní identita stojí a padá se vzpomínkami na minulost, která se rozplývá mezi reklamami v internetových vyhledávačích. Žili – nežili král Šalamoun a královna ze Sáby? Vezmi si reklamní svěžest z perspirantu a skoč! Tvoje pravda je na facebooku? Nerozpadne se takto naše vědomí, v souvislosti se stále více se roztáčejícím kolem spotřebního šílenství, opět do původních automatismů a instinktivních reakcí, anebo naopak globalizace a internetové spojení všech se všemi v jediném okamžiku přispěje ke koncentraci lidského vědomí do společného, vyššího celku?
Být či nebýt - to je stále ta samá hamletovská otázka.
(výňatek z knihy Bohumila Ždichynce: Známe sami sebe? Člověk v zajetí moderní civilizace. Grada-Alferia, 2016, 352 stran)
JAK BÁSNÍCI PŘICHÁZEJÍ O NESMRTELNOST
Čas plyne v biologických hodinách,
denně trochu umíráme jak vize chromá v nevíře.
Jako průhlednost odnášející kinetické obrazy
ze světa zpráv, rozptýlení a zábavy.
Průvod jde májovou Prahou a padají hesla:
Ať žije Ginsberg, Ginsberg náš vzor.
Dejte nám svobodu, jsme páté kolo u vozu.
Chceme do toho mluvit a myslíme to vážně.
Za neopakovatelné atmosféry,
v Praze roku 1965 se králem majáles stává
americký beatnický básník Allen Ginsberg,
Jako duha, důkaz a boží znamení smlouvy.
MOMENTKA Z PARKU
Štěstí nehromadit věci,
ale vlastní zážitky.
Na trávě v městském parku
sedí proti sobě milenci,
z nebe jim prší štěstí.
DÉŠŤ U OTAVY
Na tom obraze čas není kýč,
jen vodní epizodu přiblížit očím blíž.
Zahřmělo v neklidném srdci
a z torza vzpomínky zbyl bílý kůň,
tryskem předběhl náměsíčný sen.
Řeka si v lijáku protahuje vnadné údy,
krásná jak žena na soutoku dní.
V dálce pramička dětství nesená ve vlnách
prchavé krásy věčnosti.
Co chtít v té chvíli víc?
VZPOMÍNKA NA VERLAINA
Unaveným krokem sám a sám šel po bulváru Clichy.
Ve zkamenělé kráse Paříže se proplétaly housle s flétnami,
v návalu bolestné radosti hledal znamení zmrzlé růže.
V nezhojitelné touze pod tsunami ztracených očí
hudba se vznášela v jeho srdci.
Podvečerní slunce stálo v plameni, tála vůně ve znamení růže,
vzpomínka z bulváru Clichy.
Když se zastavil před Le Chat Noir, v tůni dávné vůně
pod závojem ukrývajícím vlasy, spatřil ztracené oči.
Před domem starého kabaretu seděla vrásčitá stařenka,
berlemi se opírala o chodník.
Odmítla nabízenou pomoc, políbil ji na tvář a odešel.
Ach Verlaine, dlouze zašeptala.
(ukázky z knihy Hamlet v tekuté době; ilustrace Marie Zandálkové a Adéla Čadková; na přebalu motiv grafiky Zdeňka Vonáska; foto z křtu Hamleta, který se uskutečnil na SUPŠ v Praze 3, 4. 5. 2017, kmotry byli ak. mal. Ivan Král a ak. sochař Milan Martiník)
|
