|
na další stranu
Martin Honzák
HRÁZ
Mráz mi trochu běhá po zádech,
jak mi všechno pěkně vychází,
žasnu jen a tají se mi dech!
Procházím se tiše po hrázi:
Kupí se tam voda živoucí
a je jí tam vážně víc než dost,
slyším svoje srdce tlukoucí
cosi jako ódu na radost!
Jenže je to voda stojatá,
kazí se, řasami prokvétá,
energie je v ní zajatá,
nehýbe se snad už po léta…
Snad měl bych povolit stavidla,
neboť jsem než samý smutný vzdech,
či hrát jinak, změnit pravidla,
cosi totiž praská v základech.
Znám už přeci, co je proudění,
jaká je to jízda parádní,
když razantně vstoupí do dění
a promění melodii dní!
Slýchám nějak často o změnách
i hlas uvnitř, proč jen tak tiše!
Je to, jak bych házel na zeď hrách…
Řasy však šimrají na břiše
a ta voda zvolna přetéká:
Zalykám se, dusím, oči v sloup,
slza převtělená v člověka,
co se noří stále kamsi hloub
a svůj tanec brzy dotančí
mezi slovy „možná“, „nejspíš“, „snad“…
Smutný příběh nikdy nekončí,
leda bych v něm prostě přestal hrát,
jiný začal tak, jak cítím to…
Pohár žití svírám, leč váhám:
Po okraj je i v něm nalito,
svádí mě však jen k neznámým hrám.
VRAH
Nestačí mě jenom nakopnout,
modřiny zakryjí šaty!
Skalpelem bylo tu nutné tnout…
Kdo v ruce drží jej? To ty?
Ostří mi projelo hrdlem as
rychle a lehce a krátce,
přičemž však kdosi mnou krutě třás
za nohy na oprátce.
Chce, abych mrtev byl rychleji?
Nebo snad zdvihá mě do výše?
Neumím rozpoznat, cítím strach.
Ústy až cokoli proleji,
mezírkou tenounkou jak plíšek
hrdlem mi vyteče. Kdo je vrah?
ZNAMENÍ
Už mě trochu unavuje
stále luštit znamení,
lákat draka z temné sluje,
tam, kde žití pramení,
opájet se myšlenkami
na úspěch a na slávu,
střádat tyhle světské klamy,
které ústí v popravu:
Cosi padne. Hlava dračí?
Peklo samo? Boží chrám?
Něco na mozek mi tlačí,
že už skoro nedýchám…
Popsané mám listy se sny
plné děsu, nočních můr.
Ani jeden není přesný,
den je plný jiných chmur…
Spálím je při meditaci,
k níž se jednou odhodlám!
Z popela ohniví ptáci
povstanou jak sebeklam:
Popálí mi prsty, tváře,
klovat budou do očí
a z té jejich svatozáře
hlava se mi rozskočí…
LÍTÝ DRAK
Vysílám negace a rezonují,
plivu jak drak oheň v své temné sluji,
vysílám negace a vrací se mi,
chrlím je najednou hlavami třemi
a chci i princeznu po králi Žití,
brzy ji sežeru, těžko mě chytí,
jdou po mě s meči ti rytíři tupí,
zlo plodí jenom zlo, u mě se kupí,
v jeskyni řvu, dupu a sekám drápy,
tu slečnu s korunkou to hrozně trápí,
brzy už nebude… nebude vůbec,
pokud se nezjeví ten Honza tupec,
kterého netíží boj ani negace,
který má život rád a je s ním legrace.
To já se nesměju, když na něj pomyslím…
Držím ji v řetězech, nesmí mi utéct s ním,
štěstí je třeba si svázat a pozřít hned,
jinak je mládí pryč a já bezzubý kmet;
mám na to hlavy tři, chytrý jsem dost,
v napětí drží mě závist a zlost!
Pozor na hlupáky, jež život těší,
naštěstí díky mě mají to těžší,
„Bez boje nevzdám se!“ děsivě křičím,
a všechno krásné rád hned s chutí zničím.
O PRINCEZNĚ
Za devatero horami a devatero řekami,
za sedmero moři a ještě patnáctero lesy,
žil v království maličkém král s dcerou – a ta řekla mi:
„Máme to všude daleko, na nákupy i plesy!
A ani signál není tu, ani připojení,
do bulváru mě nefotí žádní paparazzi,
vždyť já jako princezna jsem zcela mimo dění
a svět o mně neví nic – mé jméno se v něm ztrácí!
Tak napiš o mně do veršů, ať se hned stanu slavnou,
král půlku dá ti království, na hlavu korunu!
A připoj i obrázek, ať mě hned každý vidí!“
Jó, holka, vlivy poezie u nás značně slábnou,
vy štědří jste, zde nedají ti ani korunu
a o tobě přečte si tak možná deset lidí…
PSYCHOANALÝZA
Rozehrávám další ze svých
únikových her,
pokaždé jsem ukrýt se stih
jako dezertér
za zdi, lidi, za své masky,
utekl jsem všem,
mnohokrát jsem zvedl sázky:
Budu odhalen?
Útěk však prý je mi vlastní,
ví muž s diplomem,
který klíče k duši vlastní,
zná i cestu ven!
Asi vzal si špatnou sadu,
v zámku skřípe to,
duše pláče kdesi vzadu,
je mi jí líto.
Potvrdím mu jeho slova,
holt má na to čuch,
poprvé a zas a znova
od něj uteču.
TŘÍVRSTVÁ POEZIE
Napsal jsem básní pár – jen plané řeči,
mnoho slov o ničem napsaných v křeči,
pár kapek nicoty nasáklých do pózy,
bez chuti, nevhodné snad ani do prózy,
o níž jsem věřil, že bude mi domovem,
jiní však nábytek staví si tam po svém.
Tak tužku pokládám uprostřed prázdných stěn
a beru navíc si dalších dost smutných směn
na městských záchodcích, kde odpad proudí si
tempem dost vražedným… nechal jsem u mísy
verše své přepsané na papír třívrstvý.
Jdou značně do hloubky a mají tři vrstvy!
|
