|
na další stranu
Martin Honzák
PO BOUŘI
Už do vánku bouře přešla,
vše stejné, nic nerozbila,
ani tvář má není sešlá
o nic víc, než před ní byla.
Šíji dál mám nahrbenou,
uvnitř stále smutku plný:
Čtyři křížky hlavní cenou,
bonusem stařecké skvrny.
Pozdě v zabahněných polích
sázím cosi, netuše,
zdali vzejde aspoň klas.
Ploužím se tu ve svých rolích
jako tělo bez duše.
Jarní bouři čekám zas.
TROSEČNÍK
Někdy chuť mám dáti sbohem
všem svým špatným návykům,
smířit se už s vnitřním bohem,
vsadit na svůj vlastní um,
na tu výzvu hledět směle,
přijmout prostě to, co je,
odpustit si, co umělé
staví pózy, postoje,
ač se svět zdá býti celý
konstrukcí a fikcí pln,
také lží a nesmyslů…
Leč můj svět je též umělý:
Pochyb v něm jak v moři vln,
v nichž ztroskotal koráb snů.
ZPOVĚĎ
Nesnáším svou poezii…
Není to to jediné!
Hlas, vzhled, celu, v které žiji,
trapné běsy rodinné,
smyčku pevně utaženou
kolem krku, rukou též…
Milován jsem jen svou ženou,
jestli i to není lež.
V iluzích jsem utopený
o sobě i o druhých,
každý tón v nich je bezcenný
a mizí jak loňský sníh.
Přátelé mi vzdalují se…
O rozum se strachuju,
to když ráno s hlavou v míse
štěstí noci splachuju.
POSELSTVÍ
Někdy ke mně chodí
poselství
cítím
že vím
že řídit se jimi
znamená vstup
do jiného světa
kde tahle úzkost
nebude
tohle všechno
co rezonuje
dávnými niternými
prožitky hrůzy
tuším tam
samozřejmé naplnění
pocitem štěstí
a jakýmsi zvláštním
klidem:
zpomalením
a objevováním
sebe i okolí
Je to plné
i dalších představ
o tom pěkném
až je toho už
přespříliš
a ona brána
do jiných rozměrů
jeví se mi omazaná
kolem dokola
medem
PERSPEKTIVA
Psát verše odněkud z hřebenů vln,
kde slova nejsou ničím
víc než jen nánosy, kterých jsem pln
a jimiž sebe ničím,
vzduchem se opájet, sluncem se hřát
a radost cítit z nitra,
v hudbě se rozplynout či v sobě snad
a smutek prožít zítra,
opustit depresí ponurý sad,
kde ve dne v noci straší,
těšit se láskou, že mohu ji dát,
neb ona chmury plaší,
nadechnout naděje voňavý dým,
jenž tiše mizí v přítmí,
a v básni zhmotnit ji jak silný rým…
Už slyším její rytmy!
ÚTĚK
Prchám
z jejího dosahu
je tak blízko
jen se dotknout
vdechnout její vůni
nahmatat hebkost
a půvab tvarů
proniknout hluboko
a s rozkoší
která vypne mozek
prchám
protože je tak jiná
než jakou ji chci
a jak má vypadat
v divokých proudech
myšlenek na minulé
a představ o budoucím
nechávám se strhnout
denně utopený
jejich iluzivností
Napětí z rozporů
mezi tím
co by být mohlo
a jak to je
mě trhá na kusy
a jen některý z nich
tu a tam
zapadne
do přítomnosti
která mě překvapí
svou krásou
a z jejíž náruče
tak usilovně
prchám
ODHALOVÁNÍ
Vzdáleně přibližný
můj výklad světa je…
Odhalit své taje
je úkol obtížný,
když klíče ztratil jsem
a zámek vlastně též…
Rozpoznat, co je lež,
nesnadné je v tom všem,
ač už se nebojím,
nalézt ten zvláštní zlom,
který mě ohrozí…
Jen o něj nestojím,
a radši žiji v tom,
co zvát lze iluzí.
BOD NULA
Ustrnul jsem v bodě nula.
Asi to tak musí být…
Část má by se ráda hnula,
jiná chce ten divný klid,
ve kterém jsem bez pohybu:
Není možný ani krok!
Nepomůže tisíc shybů
a jsem v tom už víc než rok.
Co jen začnu, rázem končí,
mnohdy větu nedopovím
a den nelze neprohrát…
Uvnitř vězněm, divným zvenčí,
co však dělat, stejně nevím,
když zní v duši nesoulad.
O JENÍČKOVI
Žiju jako v pohádce,
v níž rodiče po hádce
vyhnali ven Jeníčka,
co byl trochu Mánička,
a on bloudí po lese,
zkouší, zdali najde se.
Šel asi moc do hloubky,
neb stojí u chaloupky,
která jako perník voní,
štěstí v něm jak zvonky zvoní,
klepe, nikdo neotvírá,
žaludek se hlady svírá,
tak s ostychem odloupnul
ze střechy si tašky půl,
žvýká, tichý jako zen,
brzy však byl prozrazen!
Baba zlá je na něj milá,
až si ho dost vykrmila,
na lopatu sedl jí
a i přitom pořád jí.
Cos v něm ale křičí: „Hochu!
Vzpamatuj se přeci trochu!“
Slyší to jen matně, zpola...
dělá však ze sebe vola
a před pecí dolů padá,
až ho z toho bolí záda.
Baba zlostí zuby skřípá
a pod vousy těžce sípá:
„Co furt padáš z lopaty?!“
„Tak si to zkus třeba ty!
Není to tak jednoduché!
Snad je to tím horkým vzduchem...“
Baba vřeští: „Ukážu ti!“
a na lep mu sedá s chutí.
On ji celkem bez nesnází
dovnitř i s lopatou hází.
Baba vzteky, horkem rudne,
jak jí život rychle chudne.
Chtěla tu být mnohem déle!
Posílá ho do prdele
a Jeníček nelení
a své tělo tulení
rozvlní a mizí v lese,
rozrušením se tam třese
a pak, zbaven okovů,
míří přímo k domovu.
Doma jej však nevítají,
doufali, že už je v háji,
tak mu řekli: „Nevíš ani
jaký je to k uzoufání
děs být tvými rodiči,
tak už táhni do piči!“
Závěrem přidávám něco z cyklu Nesmyslné pohádky, který píšeme spolu se svou osmiletou dcerou (střídavě každý kousek):
O CHOBOTNICI, KTERÁ NEUMÍ PLAVAT
Byla jednou jedna chobotnice, které se říkalo Mája. Ale nebyla to leda tak obyčejná chobotnice, byla to chobotnice, která neumí plavat! Jednoho dne vyšla ze školy a kamarádi se jí zeptali: „Nechceš jít s námi dnes do aquacentra?“ Máju to vyděsilo, jaká je to ostuda, že neumí plavat. Jenže neuměla říci „ne“, prostě odmítnout nemohla. Kývla tedy, že ano. Chvíli poté, co kamarádi odešli domů pro věci na plavání, se vyděsila ještě víc. „Co když se to nenaučím?“ A v tu chvíli umřela strachem. A to byl konec.
O MEDVĚDOVI, KTERÝ NEJÍ MED
Medvěd žil v jeskyni s kamarády tchoři. Ti mu poprděli med a medvědovi se proto úplně zošklivil. Nedokázal do sebe dostat ani kapku! … ale zjistil, že mu chutná mu medovina! Tak se z něho stal alkoholik.
O ČERVENÉ KARKULCE
Byla jednou jedna Karkulka a ta s sebou vždycky nosila v košíčku brambor. Ptáte se proč? Je to takhle: Ten brambor má kouzelnou moc. Však uvidíte, jakou!
Jednou ji totiž vyslala maminka samotnou přes hluboký les až na jeho druhý konec, kde žila samotářka babička. A to jí ještě řekla, že v lese si má dávat pozor na zlého vlka. To jí snad neměla ráda? Chtěla se jí zbavit? Ale né, maminka byla trochu prostoduchá… a nebo rafinovaná a učila tak Karkulku překonávat překážky. Kdoví? Avšak tenhle příběh není o mamince, ale o té holčičce s bramborem. Pojďme tedy k ní!
Karkulka vyrazila do lesa za zlým vlkem, aby si s ním zahrála karty. Ale né karty! Teď vážně. Šla a šla, až potkala vlka. Vlk se jí ptá: „Co to máš v tom košíčkuuu??“ A jak tak vlk protáhl to poslední „u“, roztáhla se mu huba a Karkulka rychle hodila brambor vlkovi do pusy. Víte proč? Protože v bramboru byl ukrytý granát! Ten vybouchl, vlk to vnitřní napětí nezvládl a roztrhal se na tisíc malých kousků. V hromádce čvachtavých zbytků vlka zůstal ten kouzelný brambor celý.
Karkulka jej sebrala a šla na pohodu dál. Konec.
|
