na další stranu
Martin Honzák
PRŮJMY
Hodinové slovní průjmy
při tématech o hovně
působí mi značné újmy
obrazně i doslovně:
Místo červenání hnědnu,
atmosféra řídkost ztrácí,
a jak klesám kamsi ke dnu,
žasnu nad tou koncentrací!
Bublají zde vnitřní plyny,
nasáknou tím líce, ruby
a tlak ve spodcích je znát,
pak už padnou na mě splíny
a cedím skrz tmavé zuby:
„Jen se z toho neposrat!“
ZABIJÁK
Mraky porna, tuny trávy,
šnapsem denně nalitý;
zabíjím tím divné stavy,
co mi brání z ulity.
Leccos už jsem pro to zkusil
a něco i podvakrát,
abych ten žal v sobě zdusil;
zesílil jen vícekrát.
Hranice to věru nemá
anebo je nevidím
skrz upatlané zoufalství.
Rozhlasová hra, však němá,
sděluje mi – co já vím?
Dost dobře skryté poselství.
ALL IN
Vyčkávám, nežli mi vystydne kaše,
co jsem si navařil, plánuju sníst,
vzdouvá se ve mně však podivný kašel,
že zrovna na to, čím byl jsem si jist!
Jistota je jenom to, co tu jest,
co bylo neměnné, divoce kvasí,
tak hraju poker tu o vlastní čest,
váhám a tloustnu a šednou mi vlasy.
Trochu snad blafovat a vsadit víc
na dvojku a čtyřku rozličné barvy
a zmást tím soupeře (tuším tam dvě esa),
chtělo by, cítím to… napolovic…
Pořád však doufám, že jak motýl z larvy
povstanu, zazářím a duše zaplesá!
POEZIE
Přeháním, to ano,
ale ne zas tak moc,
v té hře je schováno
volání o pomoc,
štěstí a láska též,
pocity, odraz snů,
pravda i krutá lež,
stavy, v nichž neusnu,
ani se nevzbudím…
Masakr šedých dní
s barvami v exilu.
Hranice? Nevidím!
Jak to, co slabě zní,
proměnit lze v sílu?
PLANÝ ÚSMĚV
Chceš po mně, abych pokračoval
ve výčtu prázdných, hloupých slov,
v nichž pravdu jsem ti někde schoval
tak dvojakou jak apostrof;
co říci více, věru nevím,
když k upřímnosti daleko
má sdělení, v němž tolik slevím,
až vše je v něm jen naoko.
Snad mateš mě tím, že cos v tobě
je odpovědích protichůdné…
Té klidu divné nápodobě
se divím. Duše při ní chudne:
Vždyť trápil jsi ji včera k pláči,
však planý úsměv dnes ti stačí.
ZTRACEN SOBĚ SAMÉMU
Přes rok monologu tvého:
plno zmatků, mračna trhlin;
nechceš o nich slovo slyšet,
držíš se svých konstrukcí,
v nichž vždy tvrdíš cos jiného,
podle toho, zdali máš splín,
kdo co řekl, kdes co vyčet…
Jako byl bys onucí:
Obmotáváš pravdu čísi
a tou botou načichneš,
než tě stáhnou, jinam dají…
Miluješ, co bylo kdysi:
pohádky a vlastní lež.
Jen ať mysl zaměstnají!
RŮŽENKA
(věnováno duši v nás)
Vyrostla do krásy, pak dlouhou dobu
na růžích mívala ustláno.
Zaspala pubertu, tu slast i zlobu,
a tiše čekala na ráno,
které ji láskou svou obejme,
polibkem s životem spojí!
Procitla podivně, dodejme,
do světa, v němž jinde stojí,
tak jako opodál… stranou snad…
Dneska však nezavře oči své,
když už se směla tu probudit
a pravdu v davu lží rozpoznat.
Do svého království nás teď zve:
Namísto trnů vět – vnitřní klid.
ZAHRADY
Vdechl jsem vůni léta.
Navzdory množství let
co mu je, stále vzkvétá.
Jistě ne naposled!
Kéž bych to říci mohl
o sobě směle též…
Že jsem kdy s něčím pohl,
je bohapustá lež.
Procházím kol svých zahrad:
Plevel v nich, žal a vztek
a dům, jenž chátrá. Vím.
Teď nechám plody dozrát,
vydržím do švestek.
A pak to vypálím!
PRAVDA
Hledáme ji kdesi venku.
Ona dá nám navštívenku:
„Tady, chceš-li zjistit víc!“
Vybíháme do ulic,
voláme tam její jméno,
není nám však přisouzeno
znát ji tímto způsobem.
„My už jiní nebudem!
Co jsme pro ni zkusili!“
Pláčeme na špatném hrobě:
Pod maskami úsilí
rozpadnou se ony samy.
A přitom je stále s námi:
Na dosah ji máme v sobě!
TÍSEŇ
Dokončil všechny jsem básně,
co jsem kde rozepsal,
vyzněly smutně i spásně,
občas jsem masku sňal,
tu a tam nespravedlivou
k sobě i k ostatním,
jindy zas zbytečně tklivou,
snad aby vyzněl rým…
Jenže teď v útlumu zdá se
psaní i duše má,
ztracená v prostoru ticha
tísnivém, neklidném… zase
slepýma očima
hledám a hůř se mi dýchá.
NA HRANĚ
Úsečně. Věcně. Krátce
slova do stručných póz
stavím, když na oprátce
vyčkávám na odvoz.
Charón se zpozdil však,
své bidlo zalomil
v hospodě „Tref tě šlak!“
a příliš mnoho pil:
Pak přišel – a že „Né!“
motal se, ostřil zrak:
„Pozdějš se poznáme!“
Hrdlo mám stažené
a páteř jen tak tak
že se mi nezláme.
CHARÓN
„Nemáš nějakej
drobák?“
díval se na mě
s nadějí
„Jsem samá kost
a hadry…
Víš
ale denně se odrážím
ode dna!“
V třesoucí ruce
svíral podivnou
dlouhou hůl
nohy se mu
vratce houpaly
na dřevěných vlnách
konce dní
Usmál se
jako by věděl
nač myslím:
„Bojíš se
že tě převezu
nebo že ne?“
|
