na další stranu
Martin Honzák
PŘÁTELSKÉ NAKOPNUTÍ
Potřeboval jsem nakopnout
s rozběhem do prdele,
abych se vůbec mohl hnout
z iluzí, v nichž je skvěle,
i ze svých naivních pohádek,
že vše je, jak jen být má,
že vztahy možné jsou bez hádek,
a mě že nepozře tma.
Jsem asi snílek a poeta,
že takhle stále a po léta
urputně, trvale sebe klamu…
A jenom pomocí sebeklamu
tvrdím si, že vše je v pořádku
s děsivou modřinou na zadku.
BÍLÝ KŮŇ
Mám bordel v hlavě!
Chybí tu štětky
a šampus neteče
u velkých her.
Malé jsou právě,
vyhrát lze zmetky
vtěsnané do křeče
z pohřebních děr.
Tak tlačím na pilu
bez špetky taktu
a kdeco přeháním…
Strhal jsem kobylu:
vezla mě, tak tu.
Asi ji brzy sním.
ORGIE
Deprese přichází už s dívkou v páru,
případně kámošek vezme i víc,
trochu se pobavit, upustit páru,
rozhodně ne jenom napolovic!
Odhalí ňadra svá a štíhlé boky,
až se mi tají dech, všechno to znám,
natáhnou punčochy s černými oky,
proč však mně přes hlavu, to nevím sám.
Doteky, polibky – a už jsou na koni,
s pocity, o nichž se těžko cos říká,
jsem, kdo je miluje i kdo je pohoní.
Pak z lahve šampaňské proudem jen stříká
do doby, než sklenky znějí už prázdně
a já z nich vypit. Jen slza je na dně…
ZÁCHRANNÉ LANO
Hodil´s mi záchranné lano
spletené z oceli,
v očích už měl jsem dost slano,
bolest prý zocelí…
Dopadlo, rozseklo tvář,
prsty mi zpřelámalo!
Uvnitř jak zhasla by zář
a cosi dodoutnalo.
Utopen v smutku a sám,
peklo to však ještě není…
Moc jsme si neřekli.
Jsem, kde to důvěrně znám:
Vždyť léta bez prozření
postávám v předpeklí.
EKZÉM
„Jakýmsi svrabem jsem olezlý!“
promluvil jsem o své vyrážce.
„Asi jsi na sebe, vole, zlý!
Zkus hlavu položit na pražce,
tělo pak mimo koleje:
Za chvilku hlava dole je
a trápit už tě to nebude!
Starosti jsou jenom pro chudé,
kteří nic jiného nemají,
tak pořád krafou a skuhrají!
Odkdy jsi takový zoufalec,
že děláš, jako by spadla klec
a někdo zničil ti záhon růží?
Tak zrovna nejsi holt ve svý kůži,
no bóže, a kdo to vlastně umí?
Každý jen na všechno blbě čumí,
nadává na stát, však volit nejde,
vyčkává u piva, co kde vzejde,
aby zas bylo o čem žvanit,
hádat se, kdo že tahá za nit…“
Zrak se mu rozostřil, ztichl mu hlas,
potom se odvážně nadechl zas:
„Že ale dostal ses ke slovu!“
podivil se svému proslovu.
Hned jsem se cítil líp! Pak že není
v něm ani špetička pochopení!
Stejně to svědí a rudne a krvácí…
Přítel však naději rozhodně neztrácí
a radí, jako by radil každý,
rozličné způsoby sebevraždy.
KARMA
(napsala má sedmiletá dcera Kristýnka)
„Já mám strašnou žízeň!“
O 500 let později…
sklenička byla
o kousek blíž
O 6500 let později…
A už lokal:
Glogloglo.
HRAČKA
Těžko být hračičkou na klíček,
když nitě na rukou škrtí
a kdosi píše ti další štěk,
jímž jsi jen o kus blíž smrti…
Kdo to však za šňůrky tahá as
a klíčem otáčí zběsile,
až zbude ze všeho málo krás?
Slova zlá náhle jsou v přesile.
Tak běháš jak křeček v kolečku
a vidíš v tom smysl bytí –
než ti to kolečka zpřehází…
Nadšený pro past jsi, pro léčku!
Cos v tobě snadno se chytí
a flintu do žita nehází.
DOTEK ONOHO SVĚTA
Zda nejsem už mrtvý,
hlídám si jen vlažně.
Zajisté vždy Smrt ví,
kdy myslí to vážně…
Radostně a s chutí
i zlehka navátý,
procítím to pnutí
konopné kravaty!
Zas ostří gilotin
hladí po zátylku
ze všech domnělých vin,
v kterých jsem co chvilku,
kdy není úniku
ze smyček a z pastí:
Už berou za kliku
potíže i strasti,
s nimi tu padá stín
na úsměv nucený.
Ten kamsi do hlubin
propadá, bezcenný…
Navzdory radostem
sevřen jak ve vestě.
Vždy všude jen hostem
a stále na cestě:
V dáli se klikatí
kol bludných kamenů;
smysl se vytratí,
i když si vzpomenu,
kudy že chtěl jsem jít…
Čekám na proměnu!
Kafkův brouk plní byt
od stěny po stěnu
lesklými krovkami.
Škrábání nožiček
na nervy drnká mi
a zní jak budíček!
Mně však moc nechce se
vstávat hned na povel
a vplout do deprese,
v níž snadno ztrácím směr…
V co se však mění sen,
když den mě pohltí?
Trousí tu, roztřesen,
veršíky o smrti…
|
