literární časopis založený v roce 1964

Adam El Chaar

***

Ona vystaví stopku. Cesta, co se zdála slibná, co se už dála, vedla dál ta nedostupná dálka, dosažitelná, žitelná, se najednou smazala jako mandala. To je ta výzva momentálně. Tím zakončit ten trip, pohlédnutím do tváře jeho fakticitě, prohlédnutím, že to byl jen útěk. Útěk jako úděl emoce, které jsem se pokusil uprchnout do sluncem zalitého zítřka.
Není celý život útěk. Ne, když si uvědomíme, že to útěk je. Pak projde modifikací. Jeho útěkovitost z něj uteče. Objeví se nový obzor, čistější, jasnější. Je zatraceně těžké to zařídit, zpropadeně těžké smířit se s tou útěkovitostí, s pohledem na prázdnotu světa, plot, o který je opřené kolo nebo opeřený kostel nebo plážové molo nebo kotel na stadionu zpívající hymnu. Uzřít tu samotu a nesnažit se z ní utéct.
Nebo ta samota toho s někým být a zůstat dlít v jeho objetí jak vystřiženém z dojáku nebo samota toho vidět někoho, jak mrhá a ztrácí svůj život v póze. Jsem to já nebo někdo jiný? Dělit svět na sebe a jiné je ta největší samota, póza, nenahraditelná ztráta života v tom, že od něj odhlédneme do zrcadla, uzříme svou izolaci. Čas, který tak utekl, tak utíká, utíká sám ze sebe.
Pak odhlédnout od toho zrcadla a zjistit, že to zrcadlo zůstalo ve tvé hlavě jako vzpomínka, jako hlavní nástroj znicotnění tvé úzkosti, se kterou ale znicotníš i sám sebe. Vidět to všude kolem a zároveň takřka souběžně vidět dokonalost božího vědomí, které je s tím naprosto smířené, nádherně odpuštěné je všechno v každém okamžiku, ve kterém se to ztělesňuje, zalesňuje, zpřítomňuje.
Pozornému zraku to neujde. Pozornému zraku je to předkládáno každý den v každém bdělém okamžiku jako lahodný pokrm, jako sen plný křiku, jako každá osamělá vteřina plná díků. Plácám, ztrácím, utíkám, snažím se všechno smazat, zapsat všechnu tu bolest, prominout. V okamžiku pražádné aktualizace si ji aspoň představit, nastavit zrcadlo nesoudržné kontinuitě, v níž se snažíš nalézt momentálnost, která neexistuje. Jen ses podíval a něco uviděl.
Life begins when you make it begin. Nic moc, moře, noc. Vítr ti vtiskl do tváře strach. Všude jsou tam čápi, všude hnízdí. Na kostelech, sloupech energetického vedení. Vlaštovky opisují křivky skal, holubi haluzí na chodnících, racci mňoukají bílí na tmavomodrém nočním nebi, vrabci se sem tam objeví, divocí psi štěkají, pološílení kolem mě obíhají spirálu a já jdu dál. Co mi zbývá? Široké silnice se linou kolem bílých domů, z dálky šumí moře, pak začne hučet jako vlak, volat po svobodě, až to děsí.
Svoboda je úzkost, úzkost je svoboda jako jing a jang. Svoboda není svoboda víc než úzkost, úzkost ze ztracené myšlenky, úzkost ze šimrání pod okem, úzkost z mrdání, z promrhání svatého úsvitu v solné sprše oceánu, z típnutí dalších dálek, které vidím periferním pohledem. Periferním úmyslem je zapomínám. Podvědomě zůstávám, když se vracím a tam zpátky doma to nejsem já, jsem zapomenutý tam, kde jsem byl. Abych se tam mohl vrátit, musím se zhmotnit tady, právě tady. Být, ne nostalgicky toužit po zašlé slávě Byzance a nevědomě konvertovat k nové vládě.
Ani nová, ani stará vláda. Teď, jen tady, random pohled do zrcadla na někoho, kdo není tělo. Je víc než věc, ale míň než duše a duše je míň než duch a duch je míň než Bůh. Jak nazvat tu šanci rozplynout se v hloubce dávného, co nemůžeme poznamenat? Je to někde vzadu v mozku docela nerušené. Žije to jako úžeh planých zájmů a znovu to vzplane. Splývá to se starou známkou tvého strachu. Proč používám slovo ty? Slovo ty, slovo já. Nic takového není, nic neulpívá, nic neuplývá. Slova, slova, slova, slova. Smaž ta slova jednou pro vždy z povrchu zemského.
Jsi síla. Jsi pomlčka a tečka. Mezi mnou a ním a jimi. Ty, čtenáři, vílo, krásko, intelektuále. Pěješ píseň na úkor zítřka. Že jsem zapomněl, oněměl. Že jsem měl vnímat víc, rub i líc. Tvůj nůž mě šimrá níž a níž. Teď zeď. Jak otupit ostré hrany stolu? Zapoj se nebo zapomeň. Každý okamžik je pomíjivý. Nejde být zachycen. Jde jen být uctěn. Bez nároku na odměnu. Jde mu obětovat čas. Němě zírat a cítit, jak teče. Leze leze po železe, nedá pokoj. Až tam.
Pohled do jejích očí se tříští o její svobodu jak příboj o útes. Vnímáš krev v jejích očích, účes jejích rtů. Saješ její hlas. Tvoříš její tělo jako lhostejný erotoman. Když ona pak třeba chce, tak už nechceš. Nevíš proč. Vypadáš jako debílek. Radši bys byl formidábl sajkolodžyst nebo cool mysantrop nebo mysogyn nebo takové to, co si užívá života za každých okolností. Lehnul by sis do její náruče.
Je jedno, kdy tenhle slam skončí. Může to být teď nebo za hodinu. Raději bych tvořil přímo tváří v tvář záři tvé subjektivity, ať už jsi kdokoli. Radši bych dýchal stejný vzduch jako ty. Viděl tvůj cizí pokoj jinak než ty a tím ti zprostředkoval nekonečnou variaci na tebe a ty zase mně. To je ten pravý sex, bezpohlavní tříštění momentů, rytmus zrcadel. Zatím na popel se tříštím sám o sebe a počítám šrámy, prázdno do vteřiny, kdy se ztělesním.
Vědomí se vznáší nad tělem. Vždy budeš tohle na popel vědomí. Jestli nebudeš vědomí na popel, budeš nevidomý zádrhel. Slastné červánky a průsvitný chlad nastupující noci. Srpek nastupujícího měsíce. Buď to propásneš, nebo to zaženeš. Svody duality. Možná to bude úplně jiná modifikace, protože ty věci kolem vědomí se vzpírají jakékoli odměně. Jsou to jen pomíjivé momenty. Přesně odpovídají životu.
Můj život. Tady a teď. Jak je krásné, že tu jsem. Jak bych si chyběl, kdybych tu nebyl. Jak jsem si blízký, jak bych se za nic nevyměnil. Žádná slast uvědomění netrvá. Je to jen stále nové uvědomování a nové propadání se do nevědomosti. Jako vlny. Právě díky tomu je to tak dobré. Nezkorumpovatelné. Pořád okouzlující. Vpřed. Je to čas.
Tělo jsou ti druzí. Je to klíč k nim. Želízko v ohni. Pojítko se světem. Jiné neshnětem. Jiné si nedovedem představit. Jsme tím nevědomky, non-theticky. Jsme tím jen někdy a jsme tím vždycky, nicky z klícky. Jak říká Jim Carrey: „Beze mě by nevyšlo slunce.“ Jaký pocit dávat být světu! To tělo nejsem já, ale je to můj monitor, vhled do světa. To tělo je internet, auto. To tělo je médium. To tělo by bylo jen věc, kdybych jím nebyl. To tělo dýchá. To tělo chce. To tělo chce, co chce a ne, co chci já.
To tělo je něco, čemu je třeba rozumět jako autu. Nejen z hlediska kostry a zažívání, ale taky z hlediska všeobecného bytí tímto tělem. Uvědomit si jeho částečnou prostřednost. Ze záporu se stane přednost. To tělo je důvod, proč si vůbec neodpočinu. Je v neustálé akci. To tělo bije na poplach a já se snažím odhalit ten signál. To tělo taje. To tělo se vzpírá, jak kolem něj kroužím. To tělo je prostě něco. To tělo bude za chvíli dělat něco a později taky něco. Tisíce věcí, o kterých dosud nevím. Jen se s ním řítím závratnou misí života a nevím kam.
To tělo je kámen, který se snaží plavat. To tělo jsem já a zároveň je to něco, co pozoruju. Tyhle dvě roviny spolu vůbec nekomunikují. Je to absolutní niternost a přítomnost u ní, přelévající se pozornost. Každý okamžik, každý stav odkazuje na ten další. Je to nepřetržitý moment, stohlavá kontinuita občas vytržená zdánlivou prázdnotou, procitem do nicoty toho rozdělení mezi mnou ve mně a mnou u mě, když v tisícerém zmatku zatoužím po jednotě a vzepřu se blikání. K šílenství mě dohání, až ztratím pokoru a chci nahoru.
Chci být tím, kdo to pojí. Bohem, tedy tím druhým, který mě vidí jako jednotu, jako jedno, jako nahotu, který mě odcizuje a tím nahrazuje tu nicotu, která ve mně zeje, který mě zachraňuje, a já prahnu zahájit s ním neprodleně kontakt. Jsem slovo, jehož význam zná jen on. Taky ty, ale já ti tu moc nikdy nepřiznám, nikdy při plném vědomí. Budu se chovat, jako bych ti plně patřil, protože jinak to nejde. Všechno, co ti vytknu, bude patřit mně. Každý sebevědomý postulát na mě dopadne tíhou tvrdé zkoušky hned vzápětí.
Celý svět, když se ho s jistotou zhostím v nějakém jistojistém tvrzení, mi hned dokáže opak. Budu to já, kdo ho dokáže, kdo se ho hned chopí z druhé strany, kdo se vzchopí proti bytí v sobě, proti ztuhlému tvaru v lávě, který už není. Budu klidně opakem, jen abych byl, abych dál žil, protože v životě na ničem nezáleží. Záleží jen na životě a celá minulost je absurdní. Celá existence je absurdní, když se podíváme na svůj názor, na svou předstíranou jistotu, že víme, o čem je.
Zdatná zápraží obdařit významem nadán nicotou. Mladá a krásná noc vzlíná krev ve vzduchoprázdnu do nejvyšší čakry. Kokotové mléko tvých sanic. Smělá, oněmělá, suvenýry, tisk. Zapomeň na snění, chtění. Pomni stíny, ožij v kůži svými vzlíny, nenápadně v samém nekonečném počátku. Tečna protnula oblouk a zanikla ve změti miliardy dalších pohybů mysli, která prostě ráda kreslí.
Zmizela pod vrbou a místo ní na nebi zintenzivnil srpek měsíce, lakonický dar. Vzduch zavoněl levandulí. Nechtěl jsem udělat ani myšlenku navíc. Zrodili se komáři, machři. V písčitých ulicích vzplanul sex. Čas na Společenském domě mě odbyl. Už to nebylo o mně, ten dojem dýchat, chtít sex s ypsilon. Proplazit se k tobě skrz mrazivý monolit smějících se pout. Sednout. Slova.
Nikdo, kdo by mě vsákl do svého vakua, vaku svého vzteku, abych vzhasl v síle svých vlasů a hlasů mé hlavy. Tvé vlivy. Abych navždy viděl, propásl jsem rozsvícení pouličních světel. Toužil jsem po něčem osobním, něčem, co něčím voní, něco jako tahle dokonalá scéna, ale něco jí chybí, něco jako já nebo energie, kterou plýtvám na potlačení vzpomínek nebo strachu, někdo známý nebo něco, co by je probudilo, něco, co tu je tak spící, něco v latenci, něco, co tu je, něco, co tu chybí, něco jako propuknout v pláč.
People are strange, když nechceš přijmout, že people are people and not machines. Čím víc si uvědomuju, jak obývám své tělo, tím víc mám rád svoje tělo a tím víc dělám, co chci a ne to, co si myslím, že chci nebo co chce svět a co musím naplnit, abych byl v symbióze se světem šťastný. Jsem Saturn nedosažitelný na noční obloze. Sám stojím tady na zemi a fascinovaně na všechno hledím, na úžasnou provizorní samotu všech forem. Jak by bylo krásné, kdybych nemusel být součástí potravinového řetězce. Řízený časem a penězi, kdybych byl řízený jen tím, čím jsem říznutý ve své všednodenní podstatě, a co tématicky zaniká v honbě za dopaminem, který je materiálním odrazem Boha, ale ve skutečnosti s ním nemá nic společného.
Trochu se v tom ztrácím, ve své reakci na to všechno. Chtělo by to ji sjednotit, scelit v ještě jedné šanci, kterou bych tentokrát zužitkoval a opravdu skočil. Bych, bych, bych. Je to tajnosnubné, já vím. Chce to pořád být tak trochu ve věci a tak trochu nad věcí. Tak trochu se nechat ovlivnit, ale nesnažit se nechat se ovlivnit. Jakmile něco dostaneme do hlavy, zaujímáme k tomu postoj. Negativní nebo pozitivní. Chceme to potkat nebo nechceme. Teď nebo za chvíli. Takhle moc nebo trochu míň. Chceme to milovat nebo s tím jen kamarádit. To je prapůvod času.
Čas vzlíná, když něco dostaneme do hlavy. Myslíme na to. V tu chvíli se to dostává do času a vyznačí se to jistou tikavostí. Už jsme schopní jen to přijmout nebo odmítnout, ale ne dostat se na věčnou rovinu toho, toho, jak to bylo předtím, než jsme to potřísnili svým pohledem, svým uvědoměním, než jsme se na to přisáli a začali odměřovat čas života, který jsme tomu ve svém vědomí udělili. Dopaminové západy slunce.
Teče to, těká. Obraz skrz dech atmosféry. Aby to mohlo těkat, musí to tikat, a tak v nás všechno vzniká a zaniká, vzlíná a zaclání a my prahneme po původní, aktuální vizi, která by nebyla podmíněná naším úsudkem, naším příkazem, naší volbou. Prahneme po něčem, čemu jsme nedali život. Sami po sobě. Prahneme po sobě, sami po sobě, po tom, co nemůžeme za žádných okolností chápat, v čem se nemůžeme zhmotnit, ztotožnit a co marně hledáme v druhých, v růžích, v romantických písních, co je pravým zdrojem pospolitosti, krásy, lásky.
Je to chybění, marné prahnutí. Ta rozkoš, jsou to dopaminové závody, kult úsudku na kvalitní zážitek. Zatím rozviklaně kráčím sám ke svému a ty ke svému. Jdeme vedle sebe a tím si utíkáme, utíkáme ke svému rozkolu. Utíkáme sami sobě. Ani k druhému nemůžeme zaujmout jiný postoj než utíkání. Je to koordinované, domluvené utíkání. Chodíme spolu, utíkáme si, obýváme svá vědomí ve Společenském domě na pomezí lesa. Na nebi svítí srpek měsíce, který doroste, a pak zmizí jako naše láska. Neonový nápis Domino ráno zhasne a přijde nová výzva. Pláž po příboji zapomene dnešní vzkazy.
Dokud budu mít pocit, že mi všechno utíká, tak mi bude všechno utíkat. Myšlenka stará jako lidstvo samo. Samostatnost, statnost, starost. Znovu objevovat tu flow, jako by předtím neexistovala, jako by neexitovala. Řekni mi něco o své mánii. Nejradši mám ty momenty, minimomenty, metamomenty, než se úplně setmí. Kdo dokáže definovat ten moment?
Mám rád momenty návratů k osobám, od kterých jsme předtím utekli, abychom dobyli jiné osoby. Mám rád momenty temnoty denního světla, momenty setrvalé šedi, které umožňuje kontinentální klima. U moře je půlka oblohy modrá a půlka šedá. Mám rád to bezpečí, kryptu nízké oblačnosti, která uzemní myšlenky jako kotel tlak.
Lehnu si k teplé nádrži obklopené stříbřitými keři, zachumlám se do hnědé deky s bílým kruhem a kousne mě zrzavý mravenec. Přijde žena se psem a volá ho, ať se napije. Omlouvá se mi, že se tam jen pes napije. Pes se nenapije. Paní odchází a vysvětluje psovi, že se měl napít, protože pak dlouho nebude přístup k vodě. Je to jen domněnka paní. Pes to ví. Je svobodný.
Pomíjím v šedotě pod vrbou, která se mrcasí ve větru. Když se zadívám skrz ni, vypadá to, jako by její koruny pokrývalo slunce. Jako by bylo slunce. Užívám si tu haluz. Hlavou mi běží stovka různých myšlenek, vzpomínek na sny, vzpomínek na realitu, již právě žiju a snažím se ji nějak vměstnat do určitého patvaru. Upadnu do naprostého ticha veselého vědění, odosobněného pohledu na své věci. Najednou dávají smysl.
Neutíkám. Vnímám tu nervózní utíkací energii, která tiká mými závity, které ještě nebyly odžity, byly mnou odbyty ve fanatickém zaujetí tou jedinou pravdou, kterou jsem našel, napršel, nasál z pražádného prsu zásadního snu. Staré sny smyl sten. Stalo se zásadní zpomalení až na rytmus nicoty, jež dělí věci, když se rozsvěcí záclony tvého vědomí v přednoci holobeatu.
Prázdné mezery tě tlakem vsakují a popohánějí k něčemu zásadnímu, k něčemu zadnímu, co je vpředu, co tě pohaní v původním vzepření, co tě zavalí v zásadním bránění se tomu, co se zkrátka naplní, uzavře a utvoří jako koncept, jako volba, která se právě stala a která definuje momentální nemožnost se pohnout.
Může to být zamilování se nebo znehybnění v důsledku strachu nebo jedno po druhém nebo jedno před druhým a ty jsi to teď mezi tím, mezizlo základního vztahu, trhlina v bytí, trhlina Hitlera, vzlínání přítomnosti na základě maligní nedohody. Chceš to nepropásnout, ale zároveň to chceš usměrnit, ustavit zásadu, kterous právě vynalezl beze studu.
To je jediná možnost, jak prokázat svůj nestrach, ale nezávisle na tom zapření se o předešlý okamžik, odevzdání se tendenci činit vše na úkor stuporu, názoru, který zahaluje společnost ve vzájemném odcizení, navzdory tomu odporu i odevzdání té či které straně.
Okamžik pominul a namísto statečnosti po tobě žádá jen své prominutí, že pominul, že tu byl jen jako návnada a jeho absolutní plnost, smyslnost se proměnila v prázdný pojem, který můžeš plnit jen z nově přicházejících plností, které se řinou teď a tady a taky později. Neustále se slévá zleva i zprava život a smrt, posvátná kráva, smart phone nadějí.
V dokonalosti situace tak, jaks ji chtěl, tě navíc a utajeně obklopuje abstraktní katastrofa mrtvých možností, které zemřely právě v důsledku reklamovité kampaně na teď, tu krásnou současnost, která je zlatou klecí klamoucích keců movité minely, jíž se ustavuješ, abys byl zákonem toho všeho, trvalým poukazem. Ale to nejde.
Pravda není negací lži, ale komunikací s bezmocí stylizace, kterou ztrácíš. Pravda se dělí na pravdu zbytečnou, pravdu praktickou a pravdu původní čili prapravdu, která neodpovídá žádné kategorii, pravdu neodpovědnou, nehmatatelnou. Právě vchází v rytmu vaudevillu do dveří. Vyšla si na symbolickou grapu, fascinující, znepokojivá.
Zapomínáš své poslední určení. Usínáš v iluzi akutní exaktnosti fixní ideje svého naprogramování. Fet teď hned, rej spirál se vrací. Pravda se ztrácí v ambivalenci, v latenci smíšených pohybů, chcete-li, a vy chcete další dávku TC, toho citu, chcete TC blahobytu své klece, posílit funkce.
Ještě za tepla do světla papíru. Důkaz, že nežiješ jen pro hmotu. Stavíš chrám myšlenek. Zastavíš se, oprostíš, schováš do slov, chováš se jinak. Jako jejich pán, ale ve skutečnosti je to naopak. Pravda ti sedí na krku, slídí tvoje myšlenky. Platíš za upřímnost. Musíš teď opravdu něčím být. Předtím jsi to nemyslel vážně, stavěl ses k tomu vlažně, ale teď jde do tuhého.
Musíš být hmatatelný, jinak spadneš hloub, nežs byl, kdyžs zatoužil představit se světu ne jako shluk slov, který je každému fuk, mrak, když potřísní nebe, ale jako větu, kterous ukul za prosněných nocí, jako formu, do které ses nalil, vtavil v něco víc než teď. Teď trneš, jestli ta forma není děravá, jestli ta koruna není trnová, jestli to auto není kříž, jestli jsi Ježíš, hebefrenik nebo radikální potencialista.
V dobré víře svádíš netopýře. Chceš být zpět ve flow, snažíš se být zpět ve flow, chvíli se ti zdá, že jsi zpět ve flow but your whole life is a joke. Bass and beat, jsem v tobě, ale nechci přeceňovat svoje činy, načínat nic, jen mísit rýmy s příležitostnými streamy, aniž bych je ničil svými bytostnými vosky. Nečekám, že tě oslní výnos mých broskvoní, čaj, dýchání. Propiskou právě vybarvuju smyčky pod svými kdykoli. Ve dvou se to lépe spěchá k náspům. Jsi mi vším, sdílím skills ve stínu svitku.
Svoboda není dělat, co chceš, ale co nechceš. Myslím proti lenosti, s tou tolik nepotřebnou špetkou upřímnosti. Zaseknu se na přelévání tahu v jednom písmenu, funkce scestí. Příliš propájíme znaky, zíráme napojení na to samé. Já, some other mind.
Přítomnost není dokonalá. Dokonalost přítomného okamžiku je oxymorón, to by byl okamžik minulý. Když je něco dokonalé, dosáhlo to ideálního stupně vývoje. Už se na tom nemusí pracovat. Už to ani nejde, blokne se to. Nic jako ideální stav nebo stupeň vývoje neexistuje. Ideál je jen iluze, katarze předchozího konfliktu. Za chvíli už jsou role zase rozdělené jinak. Stupeň vývoje živočichů není dokonalý, pořád se vyvíjí v bezcílném vývoji pod neustálou hrozbou různých regresů, relapsů, přírodních katastrof a inteligentní sebedestrukce.
Dokonalá přítomnost by byla neskonalá nuda. Kdybych se plně přijal a dělal jen, co chci. Stal bych se svým vlastním otrokem. Musel bych být dokonalá bytost, aby to fungovalo, ale jsem jen helpless sinner. Svoboda není, že děláš, co chceš, ale že děláš, co nechceš, nebo spíš, že chceš dělat i to, co nechceš, protože vydedukuješ, že je to pro tebe dobré. Děláš to pro sebe, i když to nechceš, jako rodič pro dítě, které neví, co potřebuje, aby přežilo. Neví ani, že má přežít. Přítomnost není stav ale skill plus reflex.
Přítomnost je změna, není to stupor. Je to uvědomění momentální proměny. Je to… Něco magického, co nejde vyslovit, z čeho vyslovení nejde slevit a spokojit se s pouhou metaforou, s pouhou situací. Je to to, co nás všechny láká jako vzdušný prostor ptáka. Nachází se to ještě před slovy, ve slovech se to jenom rozplývá. Žádná slova přítomnost neznávodní, nezaručí její příští uvědomění. Důsledky jsou fatální. Přítomnost je pouhý koncept, neexistuje. Jsme si jí vědomi, ale nemáme k ní klíč. Je jako… Je jen jako.
Je teď a tady proto, že teď a tady už je pryč. Je to zkušenost smrti, která není definitivní, obnovuje se. Je to neustálá smrt. Vyplývá jen z určité situace a v ní se i ztrácí. Není nepřetržitá. Nepřetržitá přítomnost je přítomnost přežitá. Musí tam být to tr, trrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr. Trh, trouble. Trouble z toho, že to krásné, co bylo, je fuč a musí být zrestaurováno nebo jinak vráceno nebo očekáváno.
I to, co jsem teď o přítomnosti napsal, funguje jen v určité situaci, reakci, erekci. Hledat v tom přítomnost by bylo naprosto nepřítomné. Je to jen rekapitulace. Přítomnost jako filosofický koncept je ego. Je to oslava, jsou to básně, je to radost z přítomnosti, ale není to přítomnost. Přítomnost je trochu jinde. Přítomnost je magická. Magická. To slovo má budoucnost.