literární časopis založený v roce 1964

Adam El Chaar

***

moje duše, moje tvorba, její proudy, v nichž se chci koupat a prožít radost z plavby, z neprospaných a nepopsaných jitřních kocovin a osvícení, moje láska, moje upřímnost, její podoby ve světě zahlceném prvoplánovými projevy
moje mysl je temné zatuchlé podkroví, jehož vrata jdou otevřít jen zvenčí, někým jiným
fascinují mě stíny předmětů zplozené světlem z děr ve střeše a deštěm, který jimi proteče je moje mysl živá
ty stíny podněcují mou představivost a rozptylují mou snahu sdělit pravou podobu předmětů
bojácně, ale zvědavě šátrám do té tmy, ale z nějakého důvodu není možné vyslovit pravá jména těch věcí beze studu
ve své tvorbě, tedy procesu, kterým uchopuji sebe sama, se dotýkám mnoha lidí, kteří více či méně obývají můj svět
ty rozmanité předměty si hýčkám, schovávám a z toho jimi zase štědře mrhám, ničím
jako když člověk hledí na každou korunu a šetří na nějaký sen, který si chce koupit
a najednou o všechny ty peníze přijde a všechny oběti se zdají zbytečné
jeho život je najednou o pár kroků napřed a on nemá sílu se sebrat a chytit ho zase za pačesy
zborcený svou zmrzačenou touhou
a proto nesmím tolik toužit, tolik věřit, tolik šetřit sebe ani druhé
neb život je tady a požehnaní jsou všichni v jeho říši osudu a náhod

BŮH

Otevřel jsem při odchodu z knihovny dveře neznámému muži, dal jsem mu přednost a on prošel beze slova díku. Vplul do hukotu maloměsta a ten okamžik ho celého pohltil. Napadlo mě, že ten městský život je jako zrychlený hokejový zápas s děkovačkou až na konec. Až na smrtelné posteli nás zahltí nevyslovené díky, a protože už je není kam směřovat, náhle děkujeme všem a milujeme všechny, kdo jsou zrovna k mání. A snad právě to, a nic jiného, je Bůh.
Poděkování, vděk. Má oči hnědé, jako když se zhoubovaní díváte do kůry majestátního zdravého stromu. Jsem z toho trochu nervózní, když moje očekávání podvědomě přesahuje její, když ty její oči mě zase nevědomky budou nutit zůstat dýl, než by bylo zdrávo, když tam budu stát a nebudu moct z ní ty svoje spustit, bylo by bezesporu lepší vůbec tam nechodit, ale je třeba žít a tvořit nové pocity, které by spláchly mrtvé slupky těch minulých, aby každý den byl štědrý. Připravuju si koncepty vět, jak jí ukázat svůj svět a zároveň vím, jak je to zbytečné, protože jediné, co mě snad v tomhle smyslu spasí, bude, když to nechám vyplynout a nechám nás splynout s tou situací, kde ona, mladá žena za pultem mi dělá čaj.
Nehty mi trošku povyrostly a ve fontáně na náměstí mi chybí voda - ten vodotrysk, co letí nahoru, chvíli tam zůstane, pak zase dolů a já tam stojím a čumím a nic se nestane. Na stěně je nečekaně pěkná báseň od Pitínského a já čekám, že se stane něco hrozného, třeba se mi odlepí dáseň, bude mi trčet z huby, napíšu o tom báseň a dám ti ji, budu ji chtít vrátit, abych tě mohl zase vidět a dát ti lízátko a ani nevím, proč to chci, snad proto, že se mi líbí slovo lízátko, nebo proto, že jsem postava z Baudelairovy knihy Umělé ráje a ty jsi postava z australského seriálu Škola zlomených srdcí, ale ne, nebudu se hroutit, jen svěsím hlavu, pobrečím si bez slz, na mé tváři se doširoka roztáhne propast a přejde to jako to přišlo, pokud se s tou propastí neskamarádím a nezačnu se k ní chovat jako k vzácné soupravě čínského nádobí a nedám ho do vitrínky, aby si ho návštěvy mohly užasle prohlížet, prapodivný stařec, kterému se zapalujou lejtka, i když i to má něco do sebe, zvlášť když v kocovině louskám buráky a dívám se ti na zadek, teda do polochápavých očí a ty mi taktně naznačíš, že ztrácím smysl pro divnost, tak ti vysvětlím, že dívka je od slova dívat se a pivo od slova pít a vyjdu ven, město je jako rozlehlá katedrála s věřícími v saku, cítím se jako naložený v okurkovém láku, když pochopím, že jinde musím hledat skrýš, vesmír je plný beztvarých možností a nedává nám moc na výběr, těm vybíravým se rád vysměje do ksichtu.