literární časopis založený v roce 1964

Natálie Nera

VÁNOČNÍ HUSA

Dívám se na mladou, již lehce odkvétající ženu. Vrásky trpkých lásek zanechaly sítě po celé tváři. Jen vlnité husté světle hnědé vlasy křičí, že ještě ne, tento rok ještě nebude nazývána milostivou paní.
Milostivá nejsou ani léta prožitá na cestách, muž, pro kterého odjela z rodné Kanady. Moje karamádka se nahne divoce přes stůl, lehce přihrblá usrkává kávu tak silnou, že ani neteče. Popelník je plný našich nadějí, obě jsme opuštěné a obě se smějeme.
„Já ti nevím, co Česi mají na Vánocích,“ povídá najednou Meri a zapálí si další levnou cigaretu, „my jsme doma vždycky slavili jen novu godinu.“ Synek se usměje svýma pětiletýma očima, oprýskané hliníkové poklice ho pasují na řidiče pražské tramvaje a on dvojjazyčně cosi žbrblá zimním kolejím. Polovině toho vůbec nerozumím. Já vlastně nechápu skoro nic. „Já vlastně nechápu skoro nic,“ zopakuji nahlas.
„Víš, já ti nemohla uvěřit tomu, co jsem viděla. Na vlastní oči. Oni vážně veřejně popravují kapry! Hrůza na mě šla z té krve. A ještě jak to všechno páchne,“ rozčiluje se Meri, až se jí rozepne další knoflíček sněhové blůzičky z hedvábu a nenápadně se snese do temně sametového klína.
„Nejsou všichni takoví,“ namítám a opatrně jí přisunuji popelník, aby nepropálila můj vyšívaný ubrus, „sousedka, Lída se jmenuje, je to taková milá žena, šla pustit se svým synem kapra do Vltavy. Museli dokonce vysekat díru do ledu. Budou mít na Božić něco docela jiného.“
„Jeste, máš pravdu, ali stejně je to podivný zvyk. Je to hodně divný národ, Česi, nemůžu jim pořád přijít na chuť,“ nedá se Meri, „u nás v Bosně je to všechno jasné. I patrony rodin máme. Ale co mají oni?“
„Prosím tě, Meri, jakápak ty jsi pravoslavná z Bosny, když jste už třetí generaci v Americe,“ namítnu. Meri mluví srbsky legračně s anglickým přízvukem. Jazyk se naučila se od maminky doma a ta zase od své, a ta se ho naučila ve své rodné zemi, na Balkáně. Meri na začátku používala výrazy, kterým jsem ani nerozuměla. Nejspíš patřily někam do minulého století, ale kdo ví, jestli si je nevymyslela. A taky se jí pletlo skloňování, ale to už je pryč.
„Copak ty, Marto, nechodíš na Nový rok na mši? Ty, ze staré rodiny?“ diví se Meri. Někdy je opravdu naivní. Pohlédnu na kalendář a hned vím, že ten „náš“ rok šestapadesát začne za tři týdny.
Odpovím stručně: „Jestli nějaký Bůh existuje, tak mě už dávno opustil.“ Dívá se na mě vyděšenýma očima, pokřižuje se, když mi před necelou půldruhou hodinou citovala s horoucím nadšením z díla Marxe. Pak jí to dojde. Smrt mého Boha má jméno - Goli Otok. Celé tisíce kostelů po Čechách vyzvánějí jedenáctou dopolední. Na obloze se blýsknou vrány. Krá, krá, krá, království za koně. Z ostře šedého nebe padá na město skrytých krás a zapomenutých slibů potemnělé světlo. Můj synek opírá blonďatou střapatou hlavičku o židli. Ta neposedná ovšem ukročí stranou a chlapeček by už už spadl, kdyby ho mateřsky silná ruka nezachytila. Nesu ho spícího do pokoje a ukládám. Jsem tak ráda, že se cítí lépe. Dva týdny s ním a s jeho nemocí jsou již příliš dlouhé. Návštěva Meri je pro mě vítaným rozptýlením, i když někdy to tlachání leze dost na mozek.
Zvonek zní snad třikrát hlasitěji než normálně. Nadskočím nenadšením, protože nikoho dalšího prostě vítat nechci. „Jsou snad nálety?“ zabručím polohlasně a otevřu. Goran vždycky zabere mohutností svého těla celou šířku dveří. Cigaretu oklepe hned u prahu a v zablácených botách se hrne do kuchyně na „své“ místo.
„Co tu radiš?!“ vybafne bez pozdravu a vystrkuje Meri z její pozice. Hrozně na ni žárlí. Meri začne ječet. Napřed nadávky prší srbsky, pak přechází do angličtiny.
„Tak dost, vzbudíte mi syna,“ okřiknu je oba, „a vůbec, Gorane, nikdo tě tu nečekal. A když už jsi přišel, tak předpokládám, že se budeš chovat slušně. Ani ses nepřezul a já kvůli tobě budu muset vytírat podlahu.“
Goran na mě chvíli kulí ty svoje ohromné hnědočerné oči a pak odsekne: „To je hrůza. Naša devojka, taková krasavice, a chová se jako nějaká Čechyňa, i přezouvat se u ní musí jako v mešitě.“ Jediným ohromným krokem překonává práh kuchyně, druhým dosahuje dveří a tím třetím je pryč. Jen další propálená díra v ubruse po něm zbyla a obláčky nedýchatelného vzteku. Mám ho ráda, je to dobrý člověk, jenom z něj asi nikdy nic jiného než hulvát nebude.
Meri jako by slyšela závan mého soukromého vzdechu. „Nic si z toho nedělej,“ hladí mě po rameni, „je to hulvát.“
„Že vás to baví, takhle se pokaždé hádat! Když už nemá rozum on, měla bys ho mít ty,“ nemůžu si pomoci. Mám plné zuby těch jejich věčných konfliktů kvůli nesmyslům.
„Nesnáším ho, bere mi tě,“ říká Meri a já jen opět nechápu.
Z vedlejšího pokoje se ozve zvuk. Ne, v pořádku. Můj zlatohlávek měl jen nějaký sen, usmívá se, vypadá tak šťastně. Ani vichřice způsobená mými přáteli jej neprobudila. Kéž bych tě mohla ochránit před zlem tohoto světa, zlatohlávku, ale ani tvoje maminka nevládne zázračnou mocí.
Moje babička byla čarodějnice. Uměla léčit lidi. Dávala jim býlí a slovíčky od nich zaháněla to špatné a přivolávala lásku a zdraví. Říkávala, že láska a zdraví jsou jedno, nedají se oddělit – bez zdraví není lásky a bez lásky zdraví. A lidé, kteří k ní do chaloupky chodívali, měli krásné šaty a zoufalství v očích. Moc chtěla, abych se jejímu umění naučila. Jenže já jsem přestala příliš brzy věřit. Ztratila jsem cosi cenného, ale nevěděla jsem to. Teď to marně hledám, bloudivě sháním jméno svého cíle. Já myslela, že všechno jsou jenom předsudky, tmářství, středověk. Nevím, jestli jsem vůbec kdy měla myslet, když svět dýchá jinak. Nevážila jsem si práce své babičky, ale dnes mě napadá, že jediná z těch, které znám, udělala opravdu něco užitečného a dobrého. A co když měla pravdu, ta moje babička, co když měla pravdu a ti ostatní se prostě mýlí…
Voda v džezvě se krásně leskne a klokotá, káva voní celým bytem. Do koflíčků si s kamarádkou naléváme nápoj zapomnění. Zdá se mi, jako bychom byly propojeny. Pijeme, slova létají z jedné mysli do druhé, díváme se jedna druhé do očí, až se z toho točí hlava. Snad se mohu i dotknout vln, které visí kolem nás v nepravidelných spirálách. Až na dno.
„Co vidíš?“ zeptá se náhle Meri.
„Neumím číst z kávové sedliny, nikdy jsem to nedělala,“ namítám.
„Umíš, jen to zkus.“
Zase moje babička. Dívá se na mě, ten svůj stařičký přenádherný šátek na hlavě, kterou kývá. Vykřiknu.
„Coco…co je?“ zděšeně koktá moje kamarádka.
Po několika vteřinách, které snad ani nechtějí odejít, vydechnu: „Bakica.“
„Asi se ti po ní moc stýská, viď? To víš, je moc daleko,“ přitakává Meri.
„To je. Už deset let nežije. Byla strašně stará. Tak stará, že když umřela, nikdo nedokázal říct, kolik jí vlastně bylo. Jisté ale je, že svého bratra vyprovázela do Krymské války, a to už byla vdaná.“
„Někdy mám z tebe strach,“ Meriny slzy padají na podlahu a mísí se s drobečky ještě od snídaně.
Skloním se ke koflíku a slova jsou sama vetknuta do mých úst: „Velká říše. Vojsko. Děti. Hodně dětí. Jaro.“
„Co to znamená?“
„Nejsem si jistá. Snad – nějaká velká země bude hodně a dlouho bojovat. Děti znamenají starosti a jaro, to je vždycky nový život, změna.“
„A vidíš v mém?“ Meri je celá nadržená.
Chvíli si její koflík prohlížím a pak se rozhodnu: „To vypadá jako vlak.“
„Vlak?“
„Ano, ale pořádně dlouhý, takže někam pojedeš, ale nebude to tak hned, na tu cestu, která změní tvůj život, pojedeš až za pár let.“
Meri protáhne obličej. Zklamání jí kouká i ze špičky přezůvek: „Hm, to jsi mi toho moc neřekla. Já myslela… Víš, moje babička mi často vyprávěla o jedné vědmě, kterou ve vesnici měli. Léčila kytkama, věštila z karet a tak. Já ten příběh slyšela snad tisíckrát. A když jsem tě poprvé uviděla, tak jsem si říkala, že takhle nějak musela ta čarodějka vypadat, když byla mladá. A tak jsem si myslela, víš… promiň. To jsou asi fakt výmysly a nefunguje to. Člověk by neměl věřit středověkým blbostem.“
„Já si to nevymyslela, Meri.“
„Tak mi to dokaž,“ praví útočně.
„To nemůžu. Čas je nejlepší důkaz. Ale tys chtěla ode mě něco jiného a to ti já, ani nikdo jiný nabídnout nemůže.“
„O čem to mluvíš?“ Meri je opravdu předrážděná a já vím, že jsem se dostala až příliš blízko pravdy.
„Zapomeň na to,“ odháním denní můru, „víš, jak ses mě ptala, jaké je tajemství mých krásných vlasů. Já ti ho teď řeknu: Egypt.“
„Ty si ze mě děláš legraci,“ Meri skoro brečí a já vím, že ji budu muset utěšovat a udobřit si ji svou vstřícností.
„Nedělám, vážně. To tajemství je skutečně egyptské. Hena.“
Meri se rozzáří oči.
„A víš co, Meri, co kdybych ti udělala takovou vlasovou kůru z heny?“ navrhuji plna smíření.
Nadšeně zatleská jako malé dítě. Vždyť ona je malé dítě, naivní, směšná a zároveň roztomilá. I za padesát let v ní bude bezelstná víra v to lepší v životě, v dobrotu všech lidí i všehomíra. A za to ji všichni milují.
V koupelně štrachám po krabičce s rostlinným práškem. Dívá se na mě, kruhy pod očima, drobounké vrásky lámou každičký milimetr kůže. Víčka těžknou do tváří, které si jen stěží mohou hrát na mládí. Dotknu se zrcadla a ona se nerozplyne a jen se rukou dotýká z druhé strany. Mí přátelé mi lžou. Již nejsem krásná.
Meri si jde namočit hlavu. Já mezitím trhám na proužky noviny. Horkou vodou zalévám prášek a opatrně ho míchám. Nánosy na hlavě musejí být pravidelné, pak opatrně obalit proužky, aby rostlinka mohla působit. Za hodinu vše vymyjeme a vlasy zůstanou lesklé, na slunci s narudlým nádechem.
Vařím další kávu. Meri sedí nepřirozeně vzpřímeně, vzrušením zapomíná dýchat, neustále se dotýká svých papírových vlasů a každé dvě minuty se mě ptá, jestli už to bude.
Sedíme a rozprávíme, když tu opět zvonek. Paní Nováková z prvního patra: „Prosím vás, neteče vám náhodou voda?“ I mé trubky však jen nepřátelsky chrčí. Vytáčím číslo vodáren a svou lámanou češtinou se snažím domluvit. „Paninko,“ spustí na mě na druhé straně nějaký dělník, podle hlasu už ne nejmladší, se silným pražským přízvukem, že mu skoro nerozumím, „to se u nás rozbilo, no, šak to musíte počkat. Zejtra vám zasejc potečééé. Eh – cože – že máte henu – vaše kamarádka má na hlavě nějakýho Henu? Co já s tim jako? Tak ať se s nim klidně vyspí, ve vašem věku byste se z něčeho takovýho snad posrat neměla, madam.“ Konec diskuse.
Tak tohle je beznaděj. Meri se tváří jako vyděšené kuře.
Fräulein Lotte otevírá dveře ještě, než stačím zaťukat, - jak jinak, když znovu poslouchá. Moderní vynálezy jako elektrický zvonek nesnáší; u nich doma měli vždycky klepadlo. Fräulein Lotte je ze Sudet a pokaždé, když mě potká, neopomine podotknout, že „ty všechny Čechen jsou šmucich, jen mi dve ne.“ Fräulein Lotte si pokaždé, když s někým mluví, utírá bez ustání své namodralé popraskané vrásčité ruce, které snad kdysi hrály na klavír a třímaly francouzskou konverzaci, do obstarožní květinové zástěry.
„Jak mochu pomoci, Frau Marta?“ ptá se a její oči plápolají nadějí, že zase jednou bude užitečná. Ona je jediný člověk, kdo se mi v nouzi stará o synka. Jsem jediný člověk, který ji bez ostychu a nahlas zdraví a občas přijme pozvání na nedělní koláč a kávu.
„Víte, voda nesype, a Meri má henu na hlavě a my musíme k ní do bytu tu henu dát dolů,“ vysvětluji překotně, „malý spinká.“
„Kajn problem,“ usmívá se šťastně Fräulein, zamyká dveře a vojenským krokem vchází do mého bytu jako první. „Ten Kleine je slatá kluk.“
„Děkuji vám,“ svírám její ruku, výměnou za slib, že tuto neděli opět přijdu na odpolední koláč a kávu.
Meri proklouzne s hlavou skloněnou, vidím, že se za tu parádu na hlavě vážně stydí.
Lidé v tramvaji se pochechtávají. Nějaký nesmírně vážný pán, který má úplně všechno šedivé, dokonce i obličej, zavrtí hlavou a mumlá cosi o provokaci. Teprve teď se na Meri pozorně zadívám. Narudlé pramínky jí stékají po obličeji a za krk až na límec jejího exkluzivního zimního pláště z nějakého úžasného módního salónu v Kanadě, jehož jméno mi dávno vypadlo z hlavy, nicméně si velmi dobře vybavuji, jak jí model vloni koupila a letecky zaslala její maminka. Obalená hlava se skví hesly a nápisy, z nichž nad čelem vévodí Rudé právo.
Snažím se zachovat vážný obličej; oč je Merin obličej bělejší a bledší, o to více září rudost přírodní barvy. Naštěstí cesta netrvá moc dlouho.
Spěchám, abych proceduru včas dokončila a mohla se vrátit domů. Mému zlatohlávkovi se jistě stýská po mamince.

Dvacátý čtvrtý prosinec. Meriny vlasy se stále vlní, nový tón ubírá těch deset let, které díky svému milostnému dobrodružství nabrala. Nemám Jiřího ráda, zneužívá ji. Má zákonitou manželku a vedle toho ještě Meri. To kvůli němu se vzdala studia, hudby i své rodné země.
Přestala jsem jí říkat, jak se na její podivný vztah dívám. Všechno jsme tolikrát probraly, Meri nic neřeší, jen by znovu a znovu chtěla přede mnou odkrývat svou bolest, svá každodenní zranění, své sebepohrdání, kdy doufá, že on zazvoní u jejích dveří a ona mu, celá neodolatelná, přijde otevřít. Jen kvůli té nahodilé možnosti spí pokaždé v rudé rtěnce a košilce lehýnké a provinilé jako oblaka, jimž se ulevilo od sněhu.
Popelník je plný sebelítosti a stýskání. Slova jsou típnutá a ohořelá. Zlatohlávek vypouští parníky s obřími koly, aby brázdily po Mississippi. Náhle se lavor převrhne, modré oči se na mě podívají. První bolest a první zklamání doženou asi každého k pláči. Andílek dřepí na bobku, brečí a sbírá ztroskotané lodě, zatímco se pokouším jeho velkou řeku vyždímat do kýble.
Zvonek. „Proboha, doufám, že to nebude zase voda,“ jsem opravdu naštvaná a spěchám otevřít.
Přede mnou stojí ona. Sukně se spoustou spodniček, šátek, kabátek, zástěrku, všude výšivky, tváře naducané, červené drobounkými žilkami, proutěný košík zakrytý šátkem. Bakica! Chci křičet hrůzou a štěstím, když přízrak promluví.
Její jazyk je zvláštní, takže jí zprvu moc nerozumím, ale nakonec z toho pochopím, že přijela k sousedce Lídě, tedy k Procházkům, ale že nikdo není doma, a že je z Moravy a že neví, co má takhle na noc dělat.
„A paní, čekal vás někdo?“ ptám se té babičky. Tož, ujišťuje mě, posílala jim přeci psaní.
„Ale to víte, to nemuseli vůbec dostat, to se někde zdrželo v poště,“ vysvětluji, „pojďte, paní, zazvoníme na ně společně, a když tam nebudou, necháme na dveřích vzkaz, že jste u nás.“
Gagaga. Šátek se vyboulí a zpod něj vykoukne zvědavá hlava. Stařenka jako z pohádky se usměje, pohladí husičku, prý to aby měli Pražáci něco pořádného. Poklad je po té lopotné cestě značně neklidný, ale jeho paní si s ním umí poradit. Tolik mi připomíná dětství. Ani Meri mě nedokáže zastavit svými kopanci do lýtka a sykotem, že si přece cizího člověka nepustím do bytu.
U sousedů odpovídá jenom pípání andulky.
Sedíme v kuchyni. Nalévám všem vývar, jediné jídlo, které máme. Moravská tetička vypráví. O tom, jak se jejich Maňa vdala daleko do Prahy, jak se jí narodila Lída, která je taky jejich, z Moravy, akorát o tom neví.
Vyzařuje z ní teplo a štěstí. Tak dlouho jsem tě hledala a ty jsi přišla sama, babičko. Stará paní je velmi upovídaná. A co že prý neslavíme.
„Víte, my slavíme až Nový rok,“ vysvětluji jí, „a ještě k nám přichází o dva týdny později.“
„To jsou mi novoty,“ diví se stařenka, „a to byla nějaká reforma na zrušení Vánoc?“
„Ne, to my takhle máme odjakživa,“ snažím se jí přiblížit realitu. Odkývá vše, ale myslím, že pro ni je pouhé pomyšlení na lidi, kteří prostě Vánoce neslaví, tak nové, neuvěřitelné a nepochopitelné, že není s to je přijmout. Po vteřině se zeptá, jestli tedy patříme k židům. Když však řeknu, že jsme křesťané jako v Rusku nebo Řecku, zatváří se ještě zmateněji a už se na nic neptá a pokračuje ve svém povídání o příbuzných svých příbuzných, o tom, kdo se vdal, kdo se narodil a kdo umřel v jejich vesnici v posledním stu letech.
Jdu pro další šálek na kávu, když mě Meri na chodbě dožene, tahá mě za ruku a vztekle šepotá: „Snad ji tu nenecháš na noc?“
„To přesně udělám. Ta paní je poctivá tetička z Moravy a je můj host. Nebude přeci v zimě spát na lavičce v parku nebo na nádraží. Jsem si jistá, že se není čeho bát. Tak zbytečně nepanikař.“
„Zatracená čarodějnice!“ Meri doopravdy zuří. Takové věci, které dělám, do jejího světa vůbec nepatří.
Stařenka se podiví té zvláštní kávě a pak se směje: „Tož, to je nejpodivnější Štědrý den v mém životě. To budu všem u nás vyprávět. Ona mi Boženka říkala, abych nejezdila, ale já jsem vždycky měla svou hlavu. Však to měl nebožtík se mnou těžké.“
Ukazuji tetičce koupelnu a vedu ji do pokoje, postel, rozestlaná původně pro Meri, patří teď nečekané návštěvě. Moje přítelkyně se mračí a bez obvyklého přání dobré noci mizí v druhém pokoji, kde už se synkovi zdá o zámořských lodích a statečných indiánských náčelnících. Natáhnu se na lavici v kuchyni, pod tenkou dekou není právě nejtepleji. Jsem pro tu chvíli tak šťastná. Z hostinského pokoje se ozve krátké „gagaga“, asi husí noční můry. Mám pocit, že stařenka své přítelkyni něco šepotá, ale pak už je klid.

Ráno v devět hodin přichází sousedka Lída, celá červená se omlouvá, že byli včera u rodičů. „To nic, vaše tetička je moc milá paní,“ usmívám se. Stařenka se také usmívá a říká, že to bylo moc hezké. Na jemných buclatých tvářích stařenky se objeví ještě hlubší dolíčky: „Děkuji, to je pro vás a vašeho synka.“ A podává mi svůj košík. Pod šátkem leží husička, nehýbe se, hlavu svěšenou. Chci něco říct, ale nikdo už přede mnou nestojí. Mé oči zůstávají plné šátků, košíků a bílých ptáků.
Meri se na mě ještě trochu zlobí, škubat husu s nalakovanými nehty jí moc nejde, ale snaží se. Bude dost masa pro zlatohlávka, tolik ho potřebuje.
Voda v džezvě klokotá a ona se zase ve svém pradávném šátku na mě dívá, laskavá a nezměněná. Vidíš, to je můj první vánoční dárek v životě, babičko. Musím ti toho tolik vyprávět.