literární časopis založený v roce 1964

Jarmila Hrobařová

PAVUČINKY

Budu vám vyprávět příběh, který se stal před mnoha a mnoha lety. V jednom starém, opuštěném domě s velkou zahradou, žil malý pavouček. Byl to čipera. Od rána do večera spřádal sítě, které tvořily nádherné obrazce. Jednou byly velké, jindy zase malé. Co se zpřetrhalo, rychle zase opravil. Pavouček neznal nic jiného, než dům a zahradu. Promiňte, také znal i svou dobrou práci. Tak to šlo den po dnu, týden po týdnu, měsíc po měsíci. Malý umělec byl vždy se svou prací spokojen. Neustále měl radost ze svého díla, ale jen do chvíle, než …
Jednoho krásného dne utkal v rohu jedné z místností novou pavučinku. Když dílo dokončil, začal si ho prohlížet. Kouká z jedné strany, pak z druhé a najednou vykřikl radostí: „To je nádhera! Něco tak krásného jsem ještě nevytvořil.“ Pavučinka byla tou největší a nejkrásnější, kterou kdy utkal. Měla pevný základ a do kterého vetkal nádherný obrazec, který připomínal slunce a ranní rosu. Malý pavouček byl blahem bez sebe. Jen tak se díval a usmíval. Přes všechnu radost, kterou měl ze svého díla, mu však stále něco chybělo, stále nemohl být se svým dílem spokojen. Přemýšlel, koumal, až najednou vykřikl: „Tato pavučinka bude mým domovem! Zde si ještě dotkám malou komůrku, abych měl kde odpočívat.“ A dal se do díla. Protože to byl čipera, práce mu rychle ubíhala a za chvíli byl hotov. Vlezl do komůrky, aby se zabydlel. Hověl si na své nové pavučince, usmíval se, prozpěvoval si a bylo mu veselo. Celé dny nic nedělal. Jen se kochal svým nejnovějším dílem. Byl spokojený a měl radost. Jenže …
Dny utíkaly a pavoučkovi se začalo zdát, že není něco v pořádku. Začal být netrpělivý. Jeho pavučinka ho už tolik nelákala. Něco mu chybělo. A tak koukal sem a zase tam. Pořád hledal, zkoumal, ale na nic nemohl přijít. „Vydám se obhlédnout svět!“ řekl si a vyrazil. Ten svět, to byl hlavně dům, ve kterém spřádal pavučinky a také zahrada. Jak tak lezl, viděl, že všechny jeho pavučinky jsou nějaké ošklivé a potrhané. Prach a špína se na nich usídlily, mouchy a vosy zpřetrhaly některé nitě a ty pak uvolněné poletovaly v průvanu. Vtom zasvitlo do domu sluníčko. Pavouček se nestačil divit. „Vždyť to byl tak krásný dům! Tolik práce, co jsem do těch pavučin vložil a teď jsou všechny zničené! Co se to jen stalo?“ Pavoučkovi bylo do pláče. Když přilezl k oknu, kde se na jedné z pavučin vždy po ránu třpytila rosa, nestačil se divit. Po pavučině ani památky. Jen nějaký uzel nitek visel na okenním rámu. Pavouček se hořce rozplakal. Když tak chvíli plakal, lezl kolem starý pavouk. „Proč naříkáš?“ zeptal se zvědavě. Malý pavouček vzlykavě odpověděl: „Měl jsem dům plný krásných sítí a teď nemám nic. Všechno je zničeno! Kdo to jen mohl udělat?“ Starý pavouk chvíli mlčel a pak se zeptal: „Poslyš, pavoučku, staral ses o ně? Opravoval jsi je?“ „Staral jsem se, opravoval jsem je, ale pak ….“ „Copak?“ vyzvídal starý pavouk. Malý pavouček se rozzářil a začal vyprávět: „Pak jsem utkal tu nejkrásnější pavučinu, udělal si v ní komůrku a těšil se z její krásy.“ „Aha, tak vidíš.“ řekl starý pavouk a pokračoval. „Pro samou krásu jedné si zapomněl na krásu ostatních.“ Pavouček poznal, jak byl hloupý a slepý. Styděl se, že zapomněl pracovat, že zapomněl starat se o ostatní pavučiny, a že se nechal zaslepit pomíjivou krásou jedné, jediné pavučiny. „Pojď,“ řekl starý pavouk. „Dáme se do díla. Pomůžu ti a uvidíš, vše bude jako dřív.“ Jak řekl, tak udělali. Pavouček se činil. Odklízel prach, vázal zpřetrhané nitě a za chvíli byl dům k nepoznání. Od té doby pavouček věděl, že nemá smysl mít oči jen pro jednu pavučinu. Musí mít rád všechny a starat se o ně.
Čas běžel jako splašený koník. A tak i pro pavoučka přišel den, kdy se pavouci ukládají ke spánku a sní sen o nádherné pavučině. Schoulil se do klubíčka a usnul. Ve spánku se mu pak zdálo … Ale to už je jiný příběh.