na další stranu
Jaroslav Holoubek
NOHA ZA KRKEM
O narozeninách jsem schválně
nechal kapesní hodinky v cirkuse,
abych zastavil čas.
A hle, našly si mě!
Jak jste se mohly opovážit
přijít za mnou až sem?!
Co se to děje za zdí nářků?
Letáky marketingu života a smrti,
ďábel se směje, pobíhají chrti
a je to pořád dokola –
bylo, je a bude
anebo taky nebude.
Je načase, je načase
a čas jde dál, čas zůstává.
Ještě že tě mám,
na tenisovém kurtu bosonohá.
Jedu za tebou autobusem,
zastávka na znamení,
nikdo nemává.
Nad střechou filmových ateliérů
vlaje Hostivař,
za nadjezdem čeká veterinář
na svou příležitost,
přichází stejně
jako dobrovolná smrt.
A co ti podivíni ve vsi?
Jeden tluče biblí o drátěný plot
a nutí fenu, aby poslouchala jeho básně,
druhý před obecním úřadem
vytesává schody do nebes.
Nezavírej před tím oči,
přece vás nenechám ve štychu.
A kdo to zpívá v ulicích?
Kuchařští učňové před Justičním palácem
se dostávají do formy
a zapékají reformy.
Dobytek se vrací z pastvy,
ryby se po krátké odmlce znovu dávají do zpěvu,
plují kolem oken a nahlížejí dovnitř
našich kolodějských nocí.
U hájku za oborou dozrává divoké víno
a ty se mezi stehny usmíváš.
Nespěchej tolik,
chci, abys ve mně zůstal dlouho.
Zase jsi mě pokousala,
jsi písmo dobře čitelné i za dne,
milostná abeceda s českou interpunkcí.
Ještě že tě mám.
|
