na další stranu
Jaroslav Holoubek
UVNITŘ SVĚTA I MIMO NĚJ
V rohu školního dvora
za zády pomníku padlému rudoarmějci
radostně poskakují hlásky.
Hra nemá obsah, ale jde si za svým cílem.
Schýlený obraz hledá slovo,
z výroční pouti
je slyšet řev splašených vět.
Stalo se to ještě dřív,
než jsme si vymysleli bohy.
Teď paměť stojí rozkročená
jednou nohou ve vědomí a druhou v podvědomí,
pod jejím břichem se nevinně okusují
beztvaré linie
přepokládaných pravd a lží.
A ozvěna je dutá,
příležitostná báseň nehledá svůj čas,
interpunkce surfuje na vlně revolučních změn.
Průvodci ukazují turistům
neposkvrněný měsíc,
tma pohrává si se svým vnitřním světlem
a duše tančí na hraně mezi zoufalstvím a nadějí.
|