literární časopis založený v roce 1964

Jaroslav Holoubek

VERNISÁŽ

Helena odbočila u Slavie a šedozelenou audinu zaparkovala na Smetanově nábřeží před fakultou sociálních věd. Když procházela kolem kavárny, zamával na ni zevnitř Alex. Toho druhého muže, co seděl vedle něj, nepoznávala, ale tušila, že ho Alex vezme s sebou na vernisáž. Odpověděla jim na pozdrav a přidala do kroku.
Vracela se ze schůze správní rady, jednání bylo dost nepříjemné, musí je vzít na večeři do nóbl podniku, sehnat jim nějaké holky a všechno bude zase v pořádku. Někdy jí už starosti s továrnou na nábytek přerůstaly přes hlavu, zejména poté, když postavili novou výrobní halu v Kolodějích. Byl to riskantní a namáhavý úkol a Helena s tím Martinovi pomáhala. Martin však nesouhlasil s jejím návrhem, aby se Petr stal ve firmě jejich společníkem, ale Helena si prosadila svou.
Je krásná, inteligentní, ctižádostivá, bezohledná a agresivní, třebaže v podvědomí pociťuje někdy strach. Ale ten udržuje smysly bdělé. Miluje intriky, své nepřátele ničí a demoralizuje, jedna rána - jeden mrtvý. Jako elitní jednotka amerického námořnictva Navy Seals. Žádní čičmundové a přizdisráči. Petr jí o těch zabijácích jednou vyprávěl. Stejně jako oni nedá na sobě nikdy znát žádnou lítost, nejdůležitější je sebevědomí a odvaha a uspokojení z práce. Ti, co se řídí pravidly, nepřemýšlejí. Teď si nemůže dovolit luxus vzdát se. Rozhodně nedívat se zpátky, jen budoucnost je důležitá. Nesmí promarnit druhou polovinu života. Ale jaká je cena za takovou kariéru?
Když se s Martinem poznali, obdivovala na něm chytrost, důslednost a předvídavost, i když možná na prvním místě byla fyzická přitažlivost. A taky lehkost, s jakou lovil ženské. Byla to jedna z jeho židovských neřestí a rád se chlubil svým hrdinstvím, že zneuctil křesťanskou dívku. Křesťané se dopouštějí zločinů rukama, Židé k tomu používají rozum.
S Petrem se dostávali do sporů, kdykoli přišla řeč na téma rasová diskriminace. Petr tvrdil, že holocaust spojuje Židy daleko víc než náboženství. Neshodli se ani v názorech na eugeniku a selektivní šlechtění lidské společnosti. Martin se Petrovi vysmíval a jízlivě vypočítával rány, které římskokatolická církev zasadila procesu zlepšování genetické kvality lidstva - monogamie, celibát, zákaz kontroly porodnosti, zákaz potratů a likvidace kacířů (lidí s vlastním názorem). Vůbec se mu jevil Petrův způsob identifikace s elitou poněkud zvláštní - je zajímavé, že nežidé by se za Židy rádi považovali.
Cestou si Helena ještě vzpomněla, že na vernisáž zapomněla pozvat Jakuba Cihláře. Nevěděla ani, jestli se už vrátil z Nového Zélandu. Tenhle blonďáček se jí v poslední době vtíral do mysli stále častěji. Na mejdanu po udílení filmových lvů v Lucerně jí jeho manželka vmetla do tváře, aby s ním nepočítala a v Blesku na druhý den psali, že s ním vede pseudofilozofické diskuse a probouzí ho espresem a orálním sexem.
Helena byla ráda, že si mohla zařídit galerii Bossanova na Národní třídě. Co by za to jiní dali. Na chodníku postával hlouček lidí, Kryštofa mezi nimi nespatřila. Asi ještě věšel obrazy. Martin jim nemohl přijít na jméno, nazýval je patlaninami, kolážemi a mozkovými potraty. Pro Helenu se staly dobrým a prodávaným artiklem, snobové za ně neváhali platit pěticiferné sumy.
Kryštof se občas nechal přefiknout, ale nebyl to milostný vztah. Nijak tomu neříkal. Dělali to spolu všude - v autě, v ateliéru, v letadle, na večírcích, na lavičce na Žofíně. Na vernisážích jeho výstav se sešli vždycky hvězdné osobnosti, politiky nevyjímaje. Premiér Václav Klaus, který se později stal desátým českým prezidentem, si pokaždé přišel do ateliéru vybrat vhodný motiv na vhodném plátně. A mecenáši se jen hrnuli.
Martin viděl Helenu, jak vybíhá po schodech nahoru, a šel jí naproti. Ráno se s ním odmítla v koupelně dělit o jedno zrcadlo, když se chtěl oholit a ona se šminkovala, a řekla mu, že je bezohledná svině.
Teď byl úplně mimo. Odrovnali ho. Na schůzi správní rady mu Petr sdělil, že je připraven odkoupit jeho podíl. Pomohl manželce z kabátu a jen tak skrz zuby procedil, že ho zabije. A myslel tím Petra. Přibližně ve stejné době, když Martina vyhazovali před sedmi lety od Ringiera, postávala na chodbě před kanceláří také skupinka společníků firmy. Ale to už je dávno. Všechny myšlenky mu utekly. "Vraťte se!" volal za nimi zbytečně.
Helena v černé sametové róbě od Max Mary se šla přivítat s přicházejícími hosty. Téměř všechny znala a byla obeznámena i s jejich tajnými životy. Advokát Radek Polišenský odstoupil na dva kroky od rozměrného obrazu a pěl na něj chválu. Před týdnem se spolu s Helenou vraceli večer z Koloděj, měla po boku přitažlivého muže, kráčeli zavěšeni do sebe. Vyprávěla mu nějaké nesmysly, ale ve zvláštní barvě jejího hlasu bylo cosi, co u něj vyvolávalo erekci.
"Chtěl bych se s tebou pomilovat," přerušil ji.
"Já vím. Já taky."
Zamávala na taxíka.
"Odvezte nás do hotelu Don Giovanni."
Radkovi to připomnělo loňské léto, když v hotelovém pokoji šoustal Moniku. Po nějakém čase se ozvala.
"Možná, že tě budou zajímat výsledky krevního testu na určení otcovství."
Zmohl se na jediné slovo: "Kráva."
Kolegové z branže se těší, že se pan doktor konečně ožení. Jejich škodolibost ho nikterak netěšila.
Helena vstala z hotelové postele, popošla k oknu, z něhož bylo vidět na židovský hřbitov, a jenom zářila. Uspokojená samice. Otočila se k Radkovi a teatrálně pronesla moudrost: "Je-li muž ženě nevěrný, je to proto, že je arogantní sobec a nechápe citlivou ženskou duši. Je-li nevěrná žena, je to proto, že muž je arogantní sobec a nechápe ženskou duši."
A byla by ráda věřila, že její slova Martin slyší na dálku.
Helena měla víc chlapů, ale s poměrně menším efektem. Podvědomě cítila, že Radek bude patřit k těm silnějším. Po nějakém citu ani stopa. Rozhodně ne před tím, ale ani po tom. Ale kdoví, možná, že to byla láska.
Na chodbě galerie se už tísnily davy. VIP, herci druhé kategorie, malíři, moderátoři, zpěvačky, novináři. Perfektní chaos. Lucie Zítková, krásná lesba s fotoaparátem na krku a s ní Sabina Bryndová, která pořád ještě nechce věřit tomu, že ji miluje tahle skvělá, zábavná, úspěšná a chytrá žena. Dívá se na její dětskou tvář a je šťastná. Nemyslí na to, jak dlouho její štěstí potrvá, děkuje Bohu, že jí ho osud vůbec dopřál. Lesbička. Dlouho si na to slovo nemohla zvyknout, styděla se. Ale teď je to něco úžasného.
O nových tendencích v tvůrčím úsilí malíře Kryštofa Hanáka pronesl pár povzbudivých vět věhlasný kunsthistorik profesor Dvořák, české kultury hořák. Zařadil jejího Kryštůfka kamsi mezi slavné a nepolapitelné umělce, kteří se vznášejí nad staletími a přitom jsou pevně zakotveni v české kotlině a na počátku 21. století.
Usmívala se nad pronášenými myšlenkami a věděla své. Věděla, že ona si ho dovede polapit a že je mu nejlíp, když je dobře zakotven v její kotlině.
Jako zázrakem se jeho vyšehradskému ateliéru vyhýbaly patogenní zóny a všemi směry jím pronikala životodárná pozitivní energie.
Kryštof byl slunce. Humpoláckým krokem vcházel do místnosti, v jedné ruce láhev červeného chilského vína a druhou si u ucha držel mobil. Určitě telefonoval s Evou. Byla svědomitá, uklízela, starala se o jeho děti, ale nebyla to tygřice v posteli.
V ateliéru nad rozváleným letištěm visela její velká fotografie od Jadrana Šetlíka. Trochu pootevřené smyslné rty jako by usmířeně napovídaly, že vypadává ze hry. Tušila, co se odehrává v její nepřítomnosti v ateliéru. Předpokládala také, že Kryštof celý víkend v Karlových Varech souložil s nějakou ženskou. To byl pravděpodobný závěr a Eva k takovým závěrům docházela velmi rychle. Ale neječela a netrápila se tím.
Dokonce i teď oznamovala Kryštofovi, že si nahmatala bulku v levém prsu a doktorka ji poslala na mamograf hlasem, ve kterém nebyla ani stopa po výčitkách.
Helena seděla v křesle a měla v zákrytu fotku Evy a před ní nadrženého Kryštofa. Určitě byl nadržený. Tížilo ho svědomí, trochu ho ta zpráva zneklidňovala. Ujistil Evu, že bude všechno v pořádku a že to spolu proberou, ale teď ať ho omluví. A vypnul mobil.
Helena mezitím vstala a u okna listovala Cosmopolitanem a cítila, jak ji Kryštofův penis šimrá zezadu na stehnech.
Otočila se a vzala si jeho přirození do ruky. Jemně ho sevřela, škubalo to v něm, jako když se brání polapený motýl. Sklouzla k jeho zadku a přitiskla se k němu těsněji. Sedla si mu rozkročmo do klína a pomalu se pohybovala a cítila, jak jeho penis do ní vniká čím dál hlouběji. V rytmu svých pohybů ji přitom líbal na ústa. Osedlala si ho jako koně a chvílemi se skutečně cítila jako na parforsním honu v Pecínově u Benešova, kde byla taky s Kryštofem.
Byla silná, ona, žena jako nositelka harmonie vyvažující destruktivní tendence mužského intelektu. Podvečer se snášel na jejich uzavřený vesmír na Vyšehradě, do něhož vklouzávali jako vetřelci z antisvětů. Život jí připadal jako podmanivá melodie a s každým orgasmem se přesvědčovala o nesnesitelné lehkosti bytí.
Profesora Dvořáka na improvizovaném pódiu vystřídal Petr Jansa, jeden z nejnadanějších českých saxofonistů. Jeho sólíčka jí učarovala, to ještě hrával s Originálním pražským synkopickým orchestrem. Vyspala se s ním poprvé až loni na podzim, když vymýšleli koho oslovit, aby Petrovi zasponzoroval studia na Berklee College of Music v Bostonu. Když se udělal, řval jak stádo bizonů. A později ve sprše taky řval. Jako býk. Od té doby mu říká bejku.
Kolem Heleny se mihla Klára Janečková. Má syna nemocného Downovou chorobou a dlouho žila pod ochrannými křídly Josefa K. Vedla nekonvenční bohémský život - vernisáže, večírky, křty knížek a degustace vín. Má problémy s alkoholem, ale jiní zase s drogami. Není výjimečně krásná, ani výjimečně nadaná nebo chytrá a pořád čeká na svou příležitost, která jaksi nepřichází. Ale přece jen byla nablízku.
Užuž se zdálo, že má na dosah všechno, po čem toužila. Zamilovala se do amerického fotografa Joshe Cravena, ale Helena jí ho přebrala. Zranilo ji to. Nedovedla si představit, jak bude žít dál. Příští dny na ni útočily jako obtížný hmyz.
Prošla vedle Heleny, cítila pokořující bolest a zmocňoval se jí pocit prázdnoty. Myslela na Joshe, na to, že jejich schůzky byly pro ni velmi důležité. Tiskla si jeho ruku mezi stehny a střídavě zesilovala a povolovala stisk. Na některé věci však byl podivně citlivý, možná, že znal až příliš dobře určitý druh slovanských žen. Do té doby si ani pořádně neuvědomila, že je vlastně závislá na alkoholu. Rozhodla se nepít, za žádných okolností. Alespoň dneska ne.
Josh na Kryštofovu vernisáž nepřišel, ale Klára tu zahlédla jeho dva kamarády Mathewa Bellinghama a Bena Lewise. Doprovázely je Loretta Ashfieldová a ještě jedna tlustá Američanka, úplně podobná Monice Lewinské, co se zapletla s Billem Clintonem. Klára si nebyla jistá, jestli to je Sarah Fitzgeraldová nebo Patsy Rileyová. Ta drží dietu, při níž se může jíst jen ovoce a zhubla už o sedm kilo. O obou jí Josh často vyprávěl někdy až nechutné historky.
"Hi!" pozdravila je Helena a neodpustila si před Klárou poznámku o Joshově jistě neodkladné služební cestě.
"Myslely jsme, že vám volal. Včera odletěl s hrabětem Tomášem Kolowratem a doktorem Lamberkem na Floridu," mlžila jedna z Američanek.
Anebo si to rozdává s Alicí, pomyslela si Helena. Ale nikterak ji to nerozházelo. Byla to vlastně ona, kdo je spolu seznámil na bowlingu ve Všenorech. Tak ať si užije.
Martin spatřil Alexe a všiml si, že muž, který s ním přišel, se upřeně dívá na Helenu. Naklonil se k manželce a s úšklebkem jí oznámil: "Zdá se mi, že támhleten chlápek tě chce sbalit."
Helena se na něj s politováním usmála a v duchu si přála -kéž by. Občas se k manželovi chovala jako pěkná svině, ale zdání někdy klame. Jiné ženy by k němu byly ještě nemilosrdnější.
Martinovi se zdálo, že silná touha sice ještě zůstává, ale vzrušení pomíjí. Došlo mu, že bude muset pohár hořkosti vypít až do dna. Zneklidňovaly ho její pasivita a lhostejnost. Byl pořád ještě její brouček a zlatíčko? Na jeho doteky odpovídá otázkou: "Co je?" Zní to nezúčastněně, skoro nepřátelsky, s čím ji to zas otravuje.
Helena mu pak už nevěnovala ani pohled. Silní lidé nepotřebují nikomu nic dokazovat. Předstírala nezájem a snažila se, aby si toho ten muž vedle Alexe všiml.
Dozněl saxofon a Helenina asistentka Tereza ještě jednou uvítala přítomné a dodala, že doufá, že s ní určitě budou všichni souhlasit, když označí Kryštofovu výstavu za událost sezóny. A pozvala hosty na raut. "Kdykoliv se mnou všichni lidé souhlasí, tuším, že se mýlím", snažila se Helena vybavit, kdo měl ve zvyku říkat tuhle větu.
U stolu s nalitými sklenicemi vína na sebe poutala pozornost zpěvačka Michaela Rezková. Natočila jedno cédéčko a pak nastal propad. Sláva dostihového koně neoblbne, ale s člověkem dokáže zamávat. Její kariéru nastartoval skandál s ložnicovými fotkami. Její bývalý přítel je prodal bulvárnímu plátku a pak ještě do erotického časopisu Leo za půl milionu korun.
"Nenechám se jen tak sejmout," procedila vztekle a zaťala ruku v pěst.
Trpí celulitidou a chce se stát hollywoodskou hvězdou. Využila k tomu pár osvědčených triků - začala tančit, předstírá nezájem, nechala se zaměstnat u filmu a jezdí na dovolenou na Malibu. Teď pro změnu žije s Pavlem Dobešem ze skupiny Black Sky. Slavní se mezi sebou prohazují jako švestky s hruškama a náš showbyznys je jako velká rodina.
Jejím výlevům naslouchalo pár lidí, patřících ke zlaté mládeži roku 2003. Říkají o sobě, že se pohybují ve společnosti, kam se řada lidí nedostane a že mají standard, který si jiní nemohou dovolit. Celý týden makají od rána do noci a o víkendu ožívají na diskotékách a v klubech.
O vicemiss Karolíně Buškové se objevily husté fámy, že se vyspala s fotbalovým útočníkem Borussie Dortmund dvoumetrovým Janem Müllerem. Svolali kvůli tomu tiskovku a vedení agentury rozhodlo, že nepojede na Miss Universe.
Ta holka za ní se vztyčenými dredy na temeni hlavy by si zasloužila důkladný rozbor své psychické poruchy. Je to Andrea Šulcová z reklamní agentury Beauty&Love a na displeji mobilu si přečetla textovku od Jany, která byla ještě s několika snowborďáky v Krkonoších. Psala jí, že se udělala a je v pohodě. Andrea zvolala, že je to super a vyprskla na Milana červené víno. Esemeska pokračovala sdělením, že Viktor se vyspal s Julčou. Andrea křičela na celou galerii: "Julča! Kristepane, Viktore, takový pako, její fotr dělá v ČKD nebo kde! V Libni! Ke všemu je z Libně! Žižkovu a Libni raději se vyhni."
Milan si otřel z obličeje a mikiny víno a rukou sjížděl Andree po vnitřní straně stehen.
"Možná to bude tím, že jsi věčně nadržený. Nech toho! Vypadáš jako bacil, co čumí do lékárny." Z jejích úst vylétly ještě další parádní vychytávky.
Ale ve skutečnosti je strašně smutná a žije na pokraji reality. Její bytí se pohybuje na hranici života a smrti. Je zcela odříznutá od reálného světa a věci, které se odehrávají v její mysli, považuje za skutečné. Je to o ztrátě hodnot a citů, neschopnosti navazovat vztahy a pocitu izolace. Určitě by raději ze svých úst slyšela větu: "Přefiknuls na potkání každou holku. Víš jak mi je, že nechceš přefiknout mě?
Piercing na jazyku se jí zaleskl pokaždé, když si olízla rty.
"Řeknu ti, že mě začínáš už pěkně štvát. Do mladejch zajíčků cpeš prášky a vojedeš je a pokaždý, když přijdeš za mnou, vemeš si éčko, hledáš vnitřní rytmus planety a onanuješ u okna, jako bys někoho vyhlížel."
"Ale já si nedělám srandu, já fakt hledám lásku," řekl bezelstně Milan.
"Jo, dobře, ale než ji najdeš, tak si taky rád zašukáš, ne?"
"To záleží na okolnostech. Na co si tu ksakru hraješ? Já chci bejt fakt zamilovanej! Hele, já jdu, čau!"
Helena z jejich rozhovoru nezaslechla ani slovo, vnímala jen gesta, ale asi by si ráda pár let ubrala.
Opodál stál Karel Suchý, reportér z týdeníku Spy, a cpal se krevetami. Flirtoval se Zuzanou, maskérkou z televize, a vyprávěl jí páté přes deváté o Bushovi a Iráku, o morálce války, o povodních, bezdomovcích a drogách. Předtím si dali v Mekáči hamburger. A ještě předtím byli v pizzerii na Pavláku na křtu knížky o tenistce Heleně Sukové.
Karel zběžně přelétl očima několik vystavených obrazů a pozvedl sklenici s vínem. Asi chtěl říct Na zdraví!, ale zarazil se a pravil: "Bože neopouštěj nás, blíží se konec civilizace. Té naší." Maskérka nabrala výraz, jako když spadne server a v celé budově nejdou počítače. Jeho postmodernismus jí dával zabrat.
V únoru Karla na filmovém festivalu v Berlíně okouzlila Nicole Kidmanová. Na tiskovce byla půvabná a něžná a docela vysoká. Dokud žila s Cruisem, musela se zmenšovat. Ve filmu Hodiny hraje Virginii Woolfovou, utrápenou a neupravenou anglickou spisovatelku, která v roce 1923 na předměstí Londýna bojuje proti depresi, smutku, osamělosti a nudě, hledá první větu svého velkého románu a prchá před svým manželem.
Karel se snažil o tomhle a ještě o dalších deseti filmech napsat do nějakých českých časopisů, ale jedni chtěli jenom drby z večírků a druzí rovnou řekli, že Virginie Woolfová jejich čtenářky nezajímá a že do kina na film nepůjdou a raději si ho za rok půjčí na videu.
Maskérka Zuzana svého Karla utěšovala a přesvědčovala, že spotřební způsob života je vlastně docela fajn, a tak ať kouká honem napsat ten scénář, aby si nemuseli půjčovat na nájem. Kidmanová ho vzala natolik, že teď spali v posteli všichni tři - Karel, maskérka a Kidmanová.
Kryštof dostal spoustu květin a polibků, nějaké lahvinky a štůsek vizitek. Hosté si teď už víc než obrazů všímali alkoholu. Helena tušila, že vernisáž ještě nekončí, ale teprve začíná. Ostatně výtvarníci její galerii přezdívali U svaté Heleny.
Alex jí představil svého kamaráda - David Neubauer, který se rozhodl své velké peníze investovat do českých filmů. Alespoň do té doby, než někdo vyšťourá, kde k nim velký suverén přišel a bude muset čelit obvinění z daňového úniku.
Heleně bylo od počátku jasné, že tenhle mužský si s ní nepřišel povídat o výtvarném nebo filmovém umění.
Pozvala ho do kanceláře, aby mu ukázala dar z kolekce Tomáše Bíma. Nevěděla o budoucím producentovi zhola nic, prudce se otočila od jasně zářivých pláten a přistoupila k němu. Beze slova si začala rozpínat šaty. David ji objal kolem pasu. Uvědomil si, že mu stojí, teď to bylo jasně vidět. Polonahá Helena si klekla, rozepnula mu zip u kalhot a vložila si do úst jeho penis. Oběma se to líbilo.
Galeristka si vyhrnula šaty až po pás, otočila se k němu zády a vyholeným klínem. Přitom se nepřestávala přes rameno dívat na něj. Pevnýma rukama ji chytil za stehna a pronikl do ní. Dlaněmi se zapřela o stůl, aby pod jeho prudkými pohyby neztratila rovnováhu.
Z vedlejší místnosti se ozvaly nějaké hlasy. David zvolnil rytmus, ale Helena chtěla, aby pokračoval. Už dlouho ji nikdo takhle nepřeříz.
Jsi báječnej, pomyslela si. A přišel jsi právě včas.
V duchu si představila, kdyby se najednou otevřely dveře a dovnitř naběhl štáb veřejnoprávní televize ČT 1. Večer by pak odvysílali reportáž, kterou by moderoval sám Dan Ondráček. Je to novinář, ne vypravěč. Informuje o faktech. Věděla, že za prvoplánovou zprávou se skrývá daleko zajímavější informace a veřejnost by se dozvěděla o něčem jiném, než by měla. Z marketingového hlediska je nejlepší ta nejkratší událost. Katastrofa. Je to během okamžiku.
Než stačila domyslet, jaké pokračování by tahle kravina měla na Nově, otevřely se skutečně dveře a vstoupil Martin.
Ježíšmarjá ne! Zamžoural ve tmě a znovu se na ně podíval, jako by si ten obraz chtěl navždy vrýt do paměti. Často jí připomínal: "Vždy záleží na úhlu pohledu."
V dubnu odjel Martin s bytovými architekty na veletrh nábytku do Frankfurtu a Helena připravovala výstavu mladého výtvarníka Dominika Mareše z Havířova. Líbil se jí. Fascinoval ji velikostí svého údu a vyprávěním o tom, jak stál na konci Evropy na vysoké skále na Gibraltaru s rozpaženýma rukama jako Kristus v Riu de Janeiro a chtěl vzlétnout nad moře a do Afriky.
Usínala doma v dejvické vile a nevěděla, co má dělat. Opustit Martina a pokusit se dostat na vrchol sama? Vždyť už na vrcholu je. Na samé špičce. Nemohla zůstat, ale nemohla ani odejít. Toužila být s Martinem. Kdyby dosáhla orgasmu, uvolnila by se a usnula by.
Myslela na Martina a ruka jí pomalu sklouzla mezi stehna. Představila si jeho chlupatou hruď a dlouhé hubené nohy. A ten jeho obřezaný pindík! Jen těžko se dokázala vzrušit při této části Martinova těla po tom, co poznala Davida. Teď se však nebude muset snažit.
"Martine," zašeptala a zlehka si pohladila vlhký klín. "Ach Martine, ach Davide."
Teď už jsi ve mně, dotkni se snů, dotkni se země.
A tak to máš. C´est la vie, co naděláš.