na další stranu
Jakub Kujan
Texty nebyly korigovány.
Jákobův žebřík
Litvínov, březen-duben, L.P. 2010
SMRTIHLAV KRAJE
Věnováno Petře Pavlíčkové
Živote vlečeš nás jak mrtvou hrozbu kraje
Kde se půdě stýská po křížích,
Kol padlé Marie trpké víno zraje,
Jež krokem svým dupá po mřížích.
Odkud pak přišli a kampak jdou
Jak otrok ve vyhnanství tu jen bloudí
Proč jen tím srdcem neprojdou
Jež v zimě hřeje a v létě studí.
Už mrtvých přibývá a i hřbitov byl vždy mrtví
Mlád jen ten kdo utíká, a kdo cití se ještě živý.
A lidé vládnou zde, a chamtivých ta hrstka
Jak desatero proradné jenž hnije u kostela
Tu příkrým vědrem vody nabíráme
Řka krátce, že nám svátek je tak milý
A do prázdnot sklenic vodku vyzvracíme
Jak by nám byli, všechny kouty cizí.
Ach jen věrných pár tu umírá
Buď po otci a nebo podle srdce
Toť jejich zem, jejich kraj,
Jenž v pokleku pil, z ňader matce.
TŘI ROZMĚRY
Na matčině prsou
Uléhá dítě, bezmezně oddané tlukotu srdce.
Na panenských tvářích blikotá světlo krbu
Do jehož plamenů se ukryla před touhou prvního milence.
Na ženské hrudi, září bolest, svlečená v duši
V rukou váhy, s marností života
A na její prsa padají slzy
Jimiž muž porazil smrt.
Stále je milována
Matka, Panna a Žena.
VSTOUPENÍ
V ponurých městech se otvírá Peklo.
Za prvním rohem můžeš vejít,
neznaje po té ani jedné chvíle,
neboť démon přilétá a provádí tě,
a strážný anděl čeká před branou.
Každý může vejít, s pohárem plného vína
ale jen to víno, které se mění v krev,
tě donutí navrátit se zpět.
NEOPĚTOVANÁ
Nebyla tak krásná, jak je žádáno
A přece snil jsem v jejím malém ňadru
O lásce, kterou jí daruji
O nemoci jež nevyhraje
A mlčenlivosti, kdy jí povím vše
Jako by byla posledním dobrem v této zemi.
Uzamknul jsem jí do všeho co mne dělá a nedělá člověkem
A její hlas naladil ve větru okenic.
Stále je to ona živote,
Žena, jež bere život a rozdává smrt.
ODDANÁ
Tak rád bych byl ten kdo ponese snopy
Ne za jediný pláč
Za jednu lehkou touhu, jež odvane
Za smrt, život, lži, či pravdu
Která pozoruje svět jenom jedním okem
Ale za jediný dotek Panny
Která mě políbila dříve
Než přiletěl anděl.
BRZY K JARU
Při malé lampě, svědku mých snů
Kdy už matka neklepe na dveře
A jaro se stále stydí před okny
Tiše mluvím k cestám z našeho domu.
Milovaná sedí v kuchyni
Každý její pohyb tu tančí
Každý její spánek tu dýchá
A já nejsem hoden sluchu.
Nevěř všem těm slovům ženo má
Ve tmě se tak rychle ztratí.
Ale jen zázraku, který život má
Ten vše vezme, nebo vrátí.
KRAJ MOSTECKÝ
Tento kraj, jak měsíční skvrna
Jak díra v prdeli boží
Je přesycen bolševiky, zloději a chátrou
O níž je škoda mluvit.
Proto dobří odcházejí do srdce Evropy
Přičuchávat prdům opilých připitomělých turistů
Jež se procházejí po matičce Praze,
Jako by byli přítomni jejímu založení.
Ještě nevím kam přesně odejít
Ale snad to bude krásnější prdel
Než ta, kam už se ani čertu nehce.
DO TMY ZKROCENÁ
Až před sebou mě zříš
Jak s tmou se biji o hlas stínu
Že i světlo už jsem zahodil
A klečím ve tvém klínu.
Poledne, to bílým šatům sluší
Když chystají se k obědu
Zdalipak ví, že už neuslyší
Jediný život mlčet ve sněhu.
Léto má dlouhé dny
A perem brousíš vděčnost zpěvu
Když zamilován je do zimy
S trnem, jenž voní při úsměvu.
Ach tolik bylo prolháno
Vod, jež kalí nitro hvězdy
Kam uschováno nadarmo
Ztratilo jméno půvab ženy.
Raději zlomte, vše co bylo
A odevzdejte na hranici
A to co zbylo zkamenělo
A dráždí smutek na měsíci.
NA ODCHODNOU
Nad touto zemí už jen mávnu rukou
A lásku poslední tu zanechám
Lepší odejít bít se pro nic
A krokem podobat se stařenám.
Vždyť jak chamrať tu jen všichni slídí
Politik občan zloděj vrah
Já jen zaostřím si na zbrani své hledí
A bude mi jedno, že v Evropě je krach.
Vyleji za dalekým světem
Ukrutnost, žal a vztek
A vrátím se s nedobytným hřbetem
A s malou vzpomínkou svých milenek.
Před touto cestou byl jsem mladý
A upřímně jsem miloval
Říci to může vlastně každý
Ale nikdo neví co jsem uchoval.
Do malého baru jsem s ní chodil
Jak přítel srdce, herec grotesky
A popouzel a bavil nevědomé tupce
Srkaje teplé pivo s paprsky.
Byla vším, a neřeknu už více
Vždyť všichni znáte jak to vypadá
Když je žena bílá a hoří jako svíce
A jen pro ni slunce zapadá.
Už brzy odejdu vám z očí
Vždyť jen básníku tu stačí
Pít, žrát a milovat.
POZVÁNÍ
Jen vejdi, jak bych v tobě stál
A v krocích cítil samotu
Člověk jen jedno srdce má
Však bezpočet, když podobá se životu.
Jen vejdi, mě jen měsíc ponocuje u stolu
A z hodin roste mu tu bezpečí a klid
Vše co spánek má a bdění nemůže mít.
Až v hlubině tu budeš jásat
A pláčem šťouchat do sklenic
Že už víš, že jsi pravdu našla
Pak nepovím už zhola nic.
Pak smrti spadne rub a líc
A my oba proti sobě
Pak už nelze říci víc, jen
Žiješ ve mně, žiju v tobě.
ŠEST NOCÍ PRO A.
Za noci první, vejde do pokoje
A havran a lilie vejdou s ní
Pod šatem něhu která nezahraje
Na modrou panenku za dveřmi.
Za noci druhé, ňadra kvetou
Když jsou vlnou vzatá od moře
Na první pohled se zdá nedobytnou
Jak malé děvče, silné v pokoře.
Za noci třetí lůžko svítí
A nahýbá se pro srdce
Všechno jim vezme a znovu vrátí
A zvykne si na nové milence.
Za noci čtvrté v jejím spánku
Z bolesti tvrdé se rozlyje
Jak řeka, jež má na kahánku
Až někdo koryto rozryje.
Za noci páté odevzdá ji k políbení
A svým rtem spálí její bílou zem
Všechno hned vstává, všechno hoří
Jak sen, který byl probuzen.
A noc poslední ta ve všem žije
Tělem srdcem duší miluje
Ona je on a on je ona
A láska, ta je pokořena.
VÁŽENÍ TŘECH
Vždy byli Muž a žena
Povstali, žili a padli
V tom nejsilnějším svazku
V jednom těle, v jedné duši a v jedné krvi
Za zpěvů a kouzel jednoho obřadu.
Zanechavší po sobě vše, co může pokračovat.
Zázrak lásky těla duše a krve.
A proto Erós vítězí
Filia vládne
A Agape nám podráží nohy.
VIGILIE 1
Zde před sebou poslední ta slova, ještě nevím, půjdeme-li s nimi
Můžou míti vše, nic však bez člověka, toť vláda nad jinými
A i řeči lidské, když je srdcem zaprodána, nechybí tu žádná slova
Mluví vším, i za člověka i v dálku, toť cesta do neznáma.
A tak muž a žena ne jedné to váze, pobízejí anděla
Jenž je jako Bůh, a stojí pevně v dráze, a před nímž smrt už zemřela.
A jak času říci, zapomeň už na mě, já tebe velký zrádče nemám vůbec rád
Všechno tebou jede, umírá a kvete, a stále jsi tu, i když proklet nastokrát.
Tu dívka jsi šla, a někdo žehnal jejím mladým létům
Člověk či Bůh, nebo jenom bez vzpomínky den
A jako žena procitla tam náhle, a poroněna všechno zranila,
A jako mnoho jich, s vinobraním stála, a slunci v rukou zemřela.
Ach tajemství ta, v jaké hloubce usínáte tiše
Jste tolik plná, plná všech začátků za koncem
Když povídám si s vámi, stále někdo šeptá
Kolik je pohádek za zvoncem?
A jen vězte, vy ta drahá, jen odhoďte tu slabost zimy
Schovejte slova, všechny viny, léta jsem je psal
Jen do krve se zrazí, a už nikdy neporazí
Že jsem žil a mioloval.
ZÁKON
Nebýt Desatera, nebylo by ani hříchu
Protože jeho slova nám připomínají,
Že jsme šlápli vedle.
Ale právě proto, že existuje, je neustále porušováno.
JEDNO SLOVO
Až napíši ta slova
To Zas smrt si se mnou hraje
Odpusť a přijď znova
Odveď mne z tohoto kraje.
Tak těžké břímě vězí
V duši zmrzlé ve sněhu
Kde ženské srdce marně střeží
Konec a začátek příběhu.
Však nelze říci, co tak chceme,
Když co je láska, napsat nelze.
O TŘECH SLOVECH
Při záhadě lidského žovota
Z něhož se tvoří všechny symboly a obrazy
A v němž je všechno dokonale spojeno
V jeden jediný dokonalý svět,
Který člověk není sto pojmout
Ani srdcem, ani duší ani duchem.
Jen boží přítomnost je dokonalým odrazem
Naší lidské nedokonalosti.
PROSBA
Už k spánku uchystaný
Jen kniha pod lampou tu zpívá
A ona celá oknem otevřená
Z podlahy starou něhu sbírá.
Až příliš jí tu zbylo
A teď není kam se hnout
Jen jedno srdce tady bylo
A to nešlo obejmout.
Jen nechoď dál, a odejdi raději
Samota je tvrdý král
A neodpustí ani naději.
Jen běž, z okna ti už nikdy nepokynu
Dlouhý den je smrti na obtíž
Jen běž, nikdy ve tvém klínu nezahynu
A na hrob polož mi jen malý kříž.
ŠESTICE
Evropan i všechna místa na která vstoupil
Je po dva tisíce let provázen mýtem.
Jehož konstrukcí je Otec syn a duch.
Tři strážci našeho života.
Stejně tak tělo nese srdce duši a ducha.
Duch je podroben svatosti
Duše byla vložena Bohem
A srdce chrání a opatruje Syn.
Šestero zrcadlící se v kole věčnosti,
Jejímiž obyvateli jsme.
Ale mnozí lidé se zabydlí až po smrti.
VÁŽENÍ ŽIVOTA
Nelze zkrotit ducha
Jenž sází na to, že nebude opuštěn
Nejdříve jdeme vztyčeni
S hlavou ponořenou v paprscích
A krokem těžším než stěhování kmenů.
Velká je však dráha ducha
Jenž váží lásku hmotností planet!
Duše je krásná v krajnosti čisté
A nevinností volá ku Světu
Báseň, jenž jí nadiktoval Bůh.
Pak následuje pád do hlubin
Kam není radno přicházet
Neboť se nebojíme smrti
A místo svého konce
Vidíme jen věčnost
Jako by jsme už ani nestáli na zemi.
Stačí jeden pohyb jediné ruky
Jedno slovo jediných úst
A jeden polibek, snad daný jenom z přátelství
A člověk je navrácen předstírání času
Západu a východu slunce
A lásce, nejmocnější síle Vesmíru
Pod jejíž tíhou padl a zase znovu povstal.
PERSPEKTIVA
Jsem stále s tebou, jediná milovaná
Na život a na smrt, s Bohem i bez Boha, s lidmi i bez lidí
Má láska byla zrozena a žije mimo dobro a zlo.
|
