Jan Dietrich Dvorský

UBO - HOST NEVŠEDNÍ

(Když jsem promýšlel úvod této povídky, kráčeje po severošvédské silnici podél ohromných borovic, na kterých v poledním žáru pukaly šišky, projelo kolem mne auto s poznávací značkou UBO. Událost... zhruba... jedna ku několika miliónům. Asi to nic neznamená... Šťastné znamení? Štěstí? Leda že mě to auto nepřejelo!)

Částečně sedím na posteli a částečně ležím na židli. (Mám tak malou postel, že si ji musím prodlužovat židlí. Našel jsem si před časem chudý podnájem, v němž je mi všecko malé!) Pod hlavou mám stočené kalhoty a špičky prstů na nohou mi hřeje červená čepice s bambulí. Večer se tu obvykle velmi ochladí. V prstech držím obrovskou reklamní tužku s modrým nápisem HOLMEN-SVENSKA-SKOG na a klíně mi leží veliký linkovaný sešit. Není v něm ani čárka. Vypadá to všechno divně a smutně.
Snažím se duševně pracovat. Usilovně. Ale nejde mi to, protože vlastně nevím, jak se to dělá.
Zklamal jsem jednu ženu. Mimochodem svou. Potřeboval bych se jí něčím zalíbit. Jenže čím? "Raz, dva, tři, zalib se, teď!" Zatínám všecky svaly a orgány, z nichž mozek je momentálně ten nejnatvrdlejší, ale ono nic. Nic k zalíbení ze mě nevychází.
Jo, kdysi..., kdysi jsem míval hlavu plnou nápadů a srdce ohnivé! Jenže to už je tak dávno, že ani nevím, kdy to bylo. Dokonce si ani nevzpomínám, co všechno mě to tenkrát napadalo. Protože kdybych si vzpomněl, tak bych třeba aspoň něco z toho nyní použil. Jenže prázdná hlava a vyhořelé srdce se poznají podle toho, že jsou skutečně duté a spálené.
Takže jsem úplně sám. Bez jediné Múzy. Všecky mě opustily. S radostí. Prý si zasloužím být sám. Právě za to, že čím jsem starší, tím jsem prázdnější a vyhořelejší! Tak prý končí kreatury mého druhu. Jako vosí hnízdo, ze kterého vylétá jedna vosa po druhé, až zbude chatrná papírová schránka, nakonec větrem rozmetaná a deštěm spláchnutá!
Po trestu přichází trest a za to všechno je člověk samozřejmě ještě navrch exemplárně potrestán.
Venku za okny lehce sněží. Jak jinak - je přece léto a všecko jezdí po divných kolejích! Ničemu se nedivím. Ani tomu, že jsem před několika hodinami snědl k večeři smaženici (zřejmě) z muchomůrek červených (v domnění, že jde o holubinky) a vůbec nic to se mnou neudělalo.
Jak se jmenuju? Celkem normálně.
Kolik je mi let? Tolik, že už mě nic neomlouvá. (A stejně si pořád myslím, že za všechny mé současné špatné vlastnosti stále ještě může jenom moje máma, sestra, sestřenice, manželka, všecky dcery, obě babičky, táta, soused, praděda z matčiny strany, kulhavý učitel na cello, pedagogové a kuchařka v bufetu na Národní třídě!)
Pohlaví? Prý průměrné. Ale ze všeho nejčastěji se cítím jako baba.
Stav? Stav se třeba na zadní, stejně jsi sám a sám! Jinak samozřejmě stav tkalcovský: utkal jsem si pěkně škaredý kobereček osudu!
Místo narození? Místo narození jsem se raději neměl vůbec narodit!
V jakém znamení jsem narozený? Neslušném, s ascendentem ve zvukovém.
Jakou mám rád barvu? Někdy přiznanou, někdy nepřiznanou. Podle nálady.
Zvláštní znamení? Chutnám miliardám komárů a ovádů.
Co dělám? Různě. Zdá se, že nejradši mám příležitostné, špatně placené práce. Ale to jen tak vypadá navenek!
V kolika letech bych chtěl umřít? Ještě před nedávnem jsem toužil být nesmrtelný, dneska už je mi to fuk. Zítra možná budu litovat toho, že už jsem neumřel dávno.
Jak tak nesmyslně přemýšlím, náhle někdo zazvonil u dveří. Jdu pomalu otevřít. Jejda, přišel mě navštívit kamarád Ubo.
Ubo je stejně starý jako já. Známe se už od dětství. Musím přiznat, že on je mi daleko věrnější než já jemu. Ale takhle já to mám se všemi. Někomu to vadí, někomu ne. Ubovi vůbec. Dokonce rád říkává:
"Jsem opak vlasti! Opustíš-li mě, nezahyneš..., opustíš-li mě, zahynu!"
A hrozně se tomu chechtá.
"Tak pojď dál," povídám. "Dáš si vodu?"
"Máš rum?" ptá se zvesela a já přitakávám. "To je dobře. Prosil bych velkej hrnek rumu a do něj mi nalej tak dvě tři lžíčky čaje."
"Zelenýho nebo černýho?"
"No to je otázka!" naoko se zlobí Ubo a já naoko smutně pravím:
"Promiň mi mou všední hloupost."
Usedáme v kuchyni ke stolu. Ve vázičce urputně smrdí svazek kopretin.
"Tak co?" ptá se Ubo rafinovaně.
"Tebe jsem fakt nečekal," odpovídám. "Myslel jsem, že za mnou přijde Múza."
"Ale! Proč? Snad se zase nepokoušíš něco sesmolit?" říká jízlivě.
Přikyvuju, načež krátce povídám o svých uboze nabubřelých literárních záměrech.
"Tak buď rád, že jsem dorazil já," povídá Ubo vážně. "Múzy jsou blbý, mám je naprosto prokouknutý. Poraděj ti něco, co tvoji starou akorát naštve!"
"Fakt?"
"No jistě! Musíš dát dohromady něco výjimečnýho! Aby v tom bylo všecko! Láska, sentiment, sci-fi a tak."
"Sci-fi?"
"Samozřejmě! Dnešní ženy bez Marťana nedojmeš ani nepřesvědčíš!"
"Aha, to jsem netušil."
"Já ti pomůžu. Na tyhle věci jsem jako citlivej radar!"
"Nemám sílu," vzdychám.
"Tak piš se slabostí!" říká Ubo rozhodně a s rozkoší upíjí rum s čajem. "Co na tom! Jestliže v tobě zvítězí slabost, stane se tvou hlavní hnací silou! Prázdnou parou vpřed!"
"To přece nejde," uvažuju smutně. "To je protimluv. Mašina se nehne."
"Ani z kopce?" pleskne se Ubo do čela a v roztažených ústech se mu zablesknou tři řady docela krásných zubů.
"No ano!" jásám. "Tak ať to jde s náma z kopce! Když někam, tak jedině z kopce! Prázdnou parou vpřed!"
Po dlouhé době se zase šťastně směju. A na rozdíl od Uba k tomu nepotřebuju ani kapku čaje!
"Napíšeme spolu tu největší slátaninu na světě!" slibuje kamarád. "To není málo! K tomu jsou potřeba až nadlidsky démonický schopnosti! Na to musíš bejt hňup a slaboch až na samý dno lidskejch možností! Bude to bomba!"
"Vybuchne - a nic! Haha! Beru!"
"Bude to paskvil!"
"Ale skvělej paskvil!" prorokuju.
"Nepůjde to vyprávět, jak to bude divný!" na to Ubo.
"Bude to tak moudrý, až to bude hloupý!"
"Zkrátka nebetyčně pitomý!"
"Aspoň budeme mít obrovskou naději, že nám ji vydají v nějakejch novinách nebo časopise!" říkám nadšeně.
"Povídky se musej vydávat. Jinak to nemá cenu!"
"To je jasný. Nevydaná povídka, to je jako... jako... Nic mě nenapadá! Já jsem teda dobrej spisovatel! Takovej, co ho nic nenapadá! Ani obyčejný příměry a obrazy!"
"Nepodceňuj se, kamaráde. Popusť uzdu svý slabosti a řekni to naplno: Nevydaná povídka, to je jako - nevydaná povídka! Neboj se toho! To je tak geniální a nenapadnutelný, že tě v tom nikdo nepřekoná!"
"Děkuju, Ubo! Jsi skvělej!"
"Kam se na tebe hrabou všelijaký ruský a americký spisovatelé se svejma rafinovanejma příměrama a obrazama!"
"Děkuju fakt moc!"
"Tvoje žena z našeho díla nadšením až onemocní! Samozřejmě jen chvilkově! Taková horečka z vášně! Mdloba ze zásahu do srdce!"
"Tím jsem si teď už taky naprosto jistej!"
"Odpustí ti i neodpustitelný! Zahrne tě hlínou! Co to povídám! Láskou!"
"Zjistí, že jsem taková nula, že můžou skrze mne procházet velbloudi," sním.
"Zjistí, že jsi brána z pouště do oázy!"
"Ano, a z oázy do pouště!"
"Ne, to ne!" zaráží mě Ubo. "To neříkej ani nepiš. To by se jí nelíbilo. Pravdu do naší povídky dávat nebudeme!"
"Souhlas!"
"Ujednáno!"
"Akord, jak říkaj Holanďani!"
"Cé é gé há! Chachá!"
(Proč jsem vlastně napsal tři řady jeho krásných zubů? Ne, není to nějaká abnormální zvláštnost! Nebojte se! Ubovi už mnoho let chybí dolní pravá jednička, takže řada je jakoby přeťatá. Z legrace tvrdím, že má tři řady zubů a jemu se to líbí. To jen tak mimochodem.)
Rozvíjíme různé nápady a teorie. Plácáme jimi o stůl jako umaštěnými hracími kartami. Řadíme je vedle sebe, pod sebe, bereme balíky, přebíjíme se, švindlujeme, taháme esa z rukávu a stavíme záchod.
Venku se pod okny procházejí daňkové a okusují z keřů růžové květy. Už nesněží. V létě přece jen nesněžívá moc dlouho.
Dohodli jsme se zatím na třech hlavních postavách: Nepochlapenec, Pochlapenec a Hombré. Celá povídka se bude jmenovat barokně: "Slabost vítězí aneb Všecko jedno je a jde to do kopru a tak to má být, jak praví obecně oblíbený Hombré".
Hombrého navrhl Ubo.
"Kdo to jako má bejt?" divím se, protože já, abych pravdu řekl, nic moc neznám.
"Hombré je tvrďák!"
"Klobouk?" žasnu.
"Ale ne, troubo," povídá mi Ubo. "Tvrdej pravej chlap. Hraje ho Newman!"
"Randy?"
"Paul!"
"Jo tenhle," říkám.
"No vidíš, že ho znáš. Toho zná každej."
"Ale už přece máme Pochlapence! Dalšího nepotřebujeme! Nechci mít ve svý povídce přechlapákováno! To by bylo mý ženě podezřelý! Jako že jí něco vnucuju a tak!" namítám.
Ubo nevěřícně kroutí hlavou:
"Ničemu nerozumíš. Hombré je tak tvrdej, že je úplně mimo veškerý kategorie. Je tak mužnej, že se vlastně obloukem vrací až k nemužnosti a našemu milovanýmu a důležitýmu slabošství! Schválně: já budu představovat Nepochlapence i Pochlapence a ty budeš tvrďák Hombré!"
"Nemůžu bejt Hombré. Nejsem silnej, nenosím revolver a nemám tak modrý oči! Navíc on mluví jenom tehdy, když je na něco tázanej. Naštěstí je ten scénář napsanej tak, že se ho furt někdo na něco ptá, takže moc nemlčí. Zatímco můj scénář života je teď napsanej tak, že už dlouho se mě nikdo na nic neptá. Radši. Aby se nedozvěděl nějakou kravinu."
"Tak budeš prostě celou dobu jenom mlčet. To mají ženský rády. Tušej něco ušlechtilýho a hlubokýho, i když to tušej většinou blbě, haha!"
"Ano! Ve správný povídce se má co nejvíc mlčet!"
"Dobrej nápad," chválí mě Ubo. "Zkusíme povídku napsanou úplně beze slov. Bude tak tvrďácky mlčenlivá, až..."
"...až zbyde jen čistej měkkej papír!" dodávám. "To bude prostě - symbolický!"
Ubo se drbe za uchem:
"Ne, ne. To by bylo blbý. Lidi by to nepochopili. Asi ani tvoje žena. Všichni by si mysleli, že jsme nic nenapsali. Doba je rychlá a i jinak hlubokomyslný lidi uvažujou v těhle věcech dost povrchně."
"Mám nápad," volám. "Hombré vždycky na všecko řekne jenom: Mlčím, já zarytě mlčím!"
"To je ono," na to Ubo. "To je hodně dobrý. A papír nebude zet prázdnotou!"
Ještě bylo potřeba definovat Nepochlapence a Pochlapence.
"Nepochlapenec bude mít málo vousů a málo svalů a bude takovej růžovej," navrhuju, ale Ubo s tím zásadně nesouhlasí:
"To je děsně očekávatelný! Život je mnohem rafinovanější!"
"Ale řekli jsme si žádnou pravdu!"
"Rafinovanost přece není pravda, ty kluku jeden hloupej!" zasmál se Ubo. "Nepochlapenec se bude jevit naprosto normálně: normální vousy, normální svaly, normální pleť. Chodit bude v modrejch džínách a zeleným tričku."
"Svetru," opravuju ho.
"Přesně! Zas takový horko není!"
"Pochlapence si představuju ramenatýho, vysokýho, s bujnou kšticí a hrubou pletí... Zkrátka taková hora svalů s chrčivým hlasem," říkám přemýšlivě.
"Pitomost! Kam ty na ty banality chodíš?" nechápavě kroutí hlavou Ubo.
"Holt takovej jsem já," culím se skromně.
"Pochlapenec se bude jevit naprosto normálně: normálně stavěnej, nijak vysokej, bez bujný kštice... Hlas bude mít obyčejnej a pleť normální. Chodit bude v modrejch džínách a zeleným svetru."
"Košili," opravuju ho. "Abychom si ho nepletli s Nepochlapencem. Budou spolu nejlepší kamarádi a jak oni, tak ani nikdo jinej nebudou vědět, že je mezi nima nějakej rozdíl! Jaký vlastně budou mít povahy?"
"To musíme předvíst na modelovejch situacích," uvažuje Ubo. "Nepochlapenec všem říká nelichotivou pravdu do očí, protože je zamindrákovanej a takhle si to hojí. Zatímco Pochlapenec všem říká nelichotivou pravdu do očí, protože se nikoho a ničeho nebojí."
"A Hombré?" zajímám se.
"Ten neříká ani pravdu, ani lež. Když říká, že zarytě mlčí, tak to přece není ani pravda, ani lež!"
Směju se té hloupé chytristice. Ubo pokračuje v úvahách:
"Představ si, že Nepochlapenec a Pochlapenec přijdou třeba na nějakej večírek, kde hraje hnusná hudba a pije se nekvalitní alkohol. Nepochlapenec řekne hostiteli: ´Doprčic, tady je ale rambajz k podělání! A ty vaše patoky bych nenalil ani praseti!´"
"Ten je teda drsnej!" usmívám se.
"Pochlapenec řekne hostiteli úplně to samý."
"A co z toho plyne?" zajímám se.
"Copak to nechápeš?"
"Mlčím, já zarytě mlčím."
"Bezva a máme to," pochvaluje si Ubo. "A teď honem nějakej děj, zajímavý prostředí a nosnou myšlenku."
"Týjo! To všechno je zapotřebí?" hrozím se. "Vážně i děj? Ne, ne, není lehký psát, to teda ne! Kdo sám nepíše, ten to nikdy nepochopí. Páni, takže i děj je potřeba..."
"Příteli, bez děje se nic neděje!" směje se Udo.
"Příběh bez děje, to je jako - příběh bez děje!" snaživě dodávám co nejrychleji.
"Inspirujme se u mistrů dějů! U Angličanů a Američanů! Potřebujeme zápletku jak hrom! Děj v ději. Sen ve snu! A aby se nakonec ukázalo, že to celý je ještě navíc sen ve snu! Načež se Hombré probudí a zjistí, že to celý byl sen!"
"To už jsem v něčem viděl nebo četl," namítám.
"O to jde! Nemůžeš si vymyslet něco úplně novýho! To by nepřijali čtenáři ani kritici! Nikde bys to nevydal! Ty chceš ohromit ženu vydanou povídkou, ne nevydanou! To znamená, že to musí aspoň slabě něco připomínat! Musí to vonět po něčem známým. Po něčem oblíbeným!"
"Po telecí rolce nebo vepřový kýtě!"
"Neruš mou inspiraci! Chtělo by to co nejatraktivnější prostředí. A vraždu!"
"Vraždu?" nestačím se divit.
"Bez Marťana a vraždy dneska nejde nic," říká Ubo rezolutně.
Ptám se nesměle:
"Co bys říkal na prostředí mužskýho kláštera? To je pro lidi neskutečně zajímavý. Mniši tam pěstujou víno a kopr..., v létě jahody... Každou chvíli se modlej... To je hodně dobrodružný, ne? Hombré by tam mohl přijít s tím, že o nich chce natočit film. Nepochlapenec by byl jeho asistent a Pochlapenec kameraman. Jednoho odpoledne by zjistili, že jeden mnich chybí, zato však na zahradě přibyl čerstvej záhonek. A už by to jelo."
"Co by jelo?" zajímá se Udo.
"To právě nevím!" volám podrážděně. "V tom mi pomož ty! Ty seš tu ten citlivej radar! Jak by to napsal nějakej Američan?"
Nastalo dlouhé ticho, jako bychom sveřepě drželi bobříka mlčení.
Zvonek u dveří. Cinkl jako na zavolanou! Celý rozlámaný se zvedám od stolu a jdu otevřít. Přišel Ubo. Jedenadvacetiletý Ubův syn. Amíci by řekli Ubo Junior, sám Ubo mladší o sobě hezky česky tvrdí, že je Ubo - žák svého otce. Je to hezký kluk. Vysoký, snědý, v obličeji nejvíc podobný své matce. Ta je původem Italka a jmenuje se Dita. Dita Stupi. Nerada jezdí do Maďarska, protože tam, jak je zvykem, říkají napřed příjmení a potom křestní jméno.
"Nepotřebujete s něčím pomoct?" usmívá se Ubo - žák svého otce.
"No ano!" volám a zvu ho dál. "Jak to víš?"
"Cejtil jsem to v kostech. Ale na tom není nic divnýho. Táta potřebuje píchnout každou chvíli."
"Jsi bystrej student," chválím ho. "Na co že to studuješ?"
"Přece na inkvizitora," směje se.
"Aha, takže psychiatr! Snad tě nebudu nikdy potřebovat."
"Ani já tebe!"
"Jak se má tvá mama Dita?" ptám se kluka zvesela s italským akcentem, když si v předsíňce zouval zasněžené kecky a dost dlouho zápasil se zašmodrchanými mokrými tkaničkami.
"Eh, belísimo, grácia!" zvolal. "Zrovna drží dietu!"
"Aby zhubla?" taková koza vychrtlá, myslím si.
"Ne, to ne," říká pobaveně.
"Aby přibrala? Nějaký to kilo navíc by jí moc slušelo!"
"Ne, ne. Drží dietu, aby zčernala!"
"Cože?" divím se.
"Máma tvrdí, že už není tak tmavá, jako bejvala. Že jí tohle neitalský prostředí ničí a vyběluje. Vadí jí to."
"Jo?"
"No vážně. A teď se někde na netu dočetla, že existuje takzvaná Milánská dieta, po který ti ztmavne kůže. Musíš jíst jen samý černý a hnědý jídla. Zralý olivy, vlašský ořechy a tak. Pít musíš hlavně silnej čaj. Ale jenom pravej gruzínskej!"
"A jak se zabarvuje?"
"Dost úspěšně. Zuby už má černý úplně!" směje se ten uličník.
Ubo mladší se v kuchyni posadil na koberec, protože další židli už nevedu. Ale mládí je na zemi rádo.
Venku pod okny se rozskřehotala a rozchechtala stará macatá straka tak nahlas, že to vypadalo, jako by zešílela nějaká mluvící hračka pro děti. Musel jsem na ni zařvat, aby se uklidnila a odletěla.
"No to je pěkná pakárna," odfrkl si Ubo Junior, když jsme mu s Ubem Seniorem vyprávěli o svých literárních záměrech. "Vážení otcové, víte, co vám v tom chybí? Proč vám to nefunguje a nepostupuje dopředu? Kašlete na Marťany, kašlete na vraždu, to nikoho nezajímá! Vám tam chybí ženskej prvek! Bez něj je to celý nanic. Bez něj je všecko předem mrtvý a nebere to ani chlapy, ani ženský, ani děti. Dokonce ani starce! Starce už vůbec! Stařec, jak v něčem nemá ženskej prvek - konec, šlus, tečka! Exitus! Možná tak nějaký stařeny nezajímá, že v něčem není ženskej element..."
"Ubo! Sklapni!" zaráží otec syna. "Buď přihrej něco konkrétního, anebo zmlkni. Na tvý teoretický přednášky nejsme správně naladěný!"
Otcova slova byla sice příkrá, ale pronesená lehce žertovným tónem, takže syna ani trochu neurazila.
"Potlačte všecky ty vaše chlapáky, nechlapáky i Hombrého a napište povídku, kde budou vystupovat hlavně samý ženský figury," radí nám Ubo - žák svého otce.
"Figury?" divím se.
"Ženský," stvrzuje kluk.
"Nebude to neúnosný?"
"Bude to nosný!"
"A víš, že máš vlastně pravdu?" chválí otec syna. "Mužský se radši zajímaj o ženský než o mužský, a ženský se taky radši radši zajímaj o ženský než o mužský. To je stará známá věc."
"Kdo se teda zajímá o mužský?" ptám se překvapeně.
"Nikdo!" chechtá se Ubo mladší.
"Oukej, všecky chlapy potlačíme jako nepohodlný stávkaře," rozhoduje Udo starší, "a pojedeme vpřed s ženskejma figurama!"
"Ty dáš na svýho kluka?" divím se.
"Děti se maj poslouchat, když potvrzujou to samý, co si myslíš ty," poučuje mě Ubo.
"Proč zrovna figury?" zajímám se.
"A co jinýho!" volá Ubo mladší.
"Snad bys nechtěl, člověče, psát třeba o duších?" posmívá se mi Ubo starší. "Ať s tím souhlasíš nebo ne, nakonec ve všem na světě hrajou prim jenom ženský figury!"
"Přiznejme si to: jsme povrchní. Jde nám jen o tělo!" tlemí se kluk.
"Jo, je to tak," skláním zahanbeně hlavu. "Ale..., ale..., nebude to zavánět pornografií? Ta naše povídka?"
"Záleží, jak s těma figurama naložíme," míní Ubo otec.
"Trocha erotiky nezaškodí," míní Ubo syn. "Erotika není pornografie. Je rozdíl mezi odhaleným ňadrem a vystrčeným prsem!"
"To určitě," připouštím. "Dobře, naše figury teda čas od času vystrčí prsa."
"Ale ne!" hrozí se oba Ubové. "To by byla pornografie!"
"Aha, promiňte," omlouvám se. "Mně tak nějak přišlo, že odhalovat ňadra je mnohem nechutnější než vystrkovat prsa."
"Kamaráde, ty na tom fakt nejsi dobře," shovívavě nade mnou kroutí hlavou Ubo starší.
"Já vím. Proto jste tu vy a naštěstí mi pomáháte," připouštím. "Děkuju."
"Neděkuj, jednou nám to vrátíš i s úrokama!" směje se dobromyslně můj věrný kamarád.
Nabídl jsem hostům chleba s paštikou a zase jsme se dali do práce. Noc venku byla zneklidnělá a červená jako srdce v našich hrudích. Vždycky je venku tak, jak je v nás. O tom už jsem kdysi psal v Zákonech křiklounství a řvounství.
"Jak se ta nově koncipovaná povídka s ženskými figurami bude jmenovat?" ptám se.
"Ženy přicházejí a odcházejí," navrhuje Ubo syn.
"Ne, to je takový přidrzlý," usuzuje Ubo otec. "Hochštaplerský a lehce promiskuitní. To by se tady kamarádově starý nelíbilo, haha!"
"Ženy přicházejí a neodcházejí," opravuje se syn.
"To je ono!" jásá otec a já s ním. "Zní to zvláštně a provokativně, aniž to zraňuje nebo odpuzuje!"
"Na názvu díla záleží ze všeho nejvíc," upozorňuju, protože přece jen nějaké pradávné literární zkušenosti mám. "Název dobrý, všecko dobrý! To by mělo bejt nový pořekadlo!"
"Jednou bude, neboj. Zavedený na tvoji počest," se smíchem slibuje Ubo starší.
"Již vzhůru psavci této země, již vzhůru všichni, jež hlad zhnět!" mečivě zpívá kluk podle Internacionály a maže si polední krajíček chleba zbytkem paštiky.
"Správně!" hlaholí otec. "Vážené dámy, vážení pánové, zbystřete svou velectěnou pozornost a otevřete oči dokořán. Přicházejí se vám představit naše ženské figury!"
Nastává ticho a trvá. A trvá...
Venku za okny spěšně prošla rozcuchaná slečna s pěti čivavy na rozvětveném vodítku.
"Bylo to sice efektní entré," povídám oběma Ubům s vlídnou shovívavostí, "ale jaksi takové nenaplněné. Duté. No, ostatně, jako všecko, co v poslední době vychází z mý dílny!"
"Tak já už půjdu," říká Ubo Junior a zvedá se z kuchyňské podlahy. "Musím brzo ráno vstávat do kina."
"Pořád si přivyděláváš uklízením?" zajímám se.
"Už dávno ne," mává rukou. "Jenomže než se vykoupu a namažu éterickejma olejema, než si rozčešu, umeju, vyžehlím a nageluju vlasy, než si udělám manikúru a pedikúru, než si vykartáčuju oblek a naleštím boty, než si vyberu jehlici do kravaty a květinu do klopy, trvá to hroznejch hodin!"
"Budoucí psychiatři na sebe náramně dbaj," s pýchou pronáší Ubo starší.
"Doufám, že jsem vám tu nechal aspoň kousek nějaký svý inspirace," říká syn.
"My jsme na tom tak bledě, že nás nelze neinspirovat," míním.
"Hehe!"
Ubo - žák svého otce se s námi mile rozloučil a odpelášil.
"Doděláme ty ženský figury?" ptám se Uba.
"Jestli pro mě máš ještě kapku rumu, tak samozřejmě. Rozdělanou práci zásadně neopouštím!"
"Jedna, dva, tři čtyři, pět, šest, sedm. Víc ani ťuk," počítám kapky, vykapávající do jeho hrnku z prázdné lahve.
"To je o šest víc, než jsem čekal!" jásá Ubo. "Jsem vlastně šťastnej muž, kamaráde. Ženu mám exotickou, syna vzdělanýho, jsem zdravej a ne úplně chudej... Mám tebe a sedm kapek rumu...Co víc si můžu přát?"
"Nic. Máš na rozdíl ode mě úplně všechno," říkám rozhodně.
Ubo si slastně přičichává k hrnku, přivírá oči a tichým, snivým hlasem vykládá:
"První figura je samozřejmě štíhlá. Ale pozor! Postupem let tloustne! Napřed je to docela hezké, potom víc a víc škaredé. Nepochlapenec je na ni kvůli tomu zlej. A pochlapenec je na ni kvůli tomu hrubej."
Otevírá prudce oči a tvrdě vyráží:
"Vlastně je to tragédie!"
"Hombré mlčí, zarytě mlčí," dodávám.
"Druhá figura je macatá," pokračuje zase tiše, "ale postupem let hubne a uvadá. Nepochlapenec se jí za to škaredě vysmívá. Pochlapenec jí pohrdá."
"Hombré mlčí..."
"Je to síla, kamaráde, ta naše povídka," libuje si Ubo.
"... zarytě mlčí."
"Už to nemusíš říkat! To je přece jasný!"
"Aha, pardon."
"Třetí figura je jaká? No přece štíhlá! A postupem let je stále štíhlá. Jenže taková vysychající. Nepochlapenec ji uráží, že je jako treska. Pochlapenec se do ní naváží, že se z ní stala stará stanová kůže."
"Nemaj to ty ženský figury lehký," vzdychám.
"Jak si kdo ustele, tak si aj lehne!" mudruje Ubo. "Čtvrtá figura je plnoštíhlá a postupem let je pořád a pořád, ať dělá, co dělá, dost hodně plnoštíhlá. Jenže taková rosolovatící. Prokvetlá červenejma žilkama a posetá tukovejma pupínkama. Nepochlapenec tvrdí, že se jí štítí. Pochlapenec na ni řve, že chce žít se ženskou a ne s prasnicí!"
"Hombré furt mlčí?" ujišťuju se.
"Furt."
"Je to ignorantskej hajzl!" ulevuju si. "Ta nejzlejší a nejzbabělejší sketa ze všech!"
"Pátá figura je postupem let pořád stejně mladistvá a vzácně svěží. Skoro se nemění. Nepochlapenec jí vyčítá, že je s ní nuda. Pochlapenec ji mučí úvahama, že bez změny není život, ale mrtvo."
"Už nechci bejt Hombré! Smrt Hombrému! Smrt zarytý mlčenlivosti!"
"Šestá figura postupem několika málo let velice hodně zestárne. Nepochlapenec ji všemožně ponižuje a ignoruje. Pochlapenec jí pohrdavě vyčítá, že si to způsobila sama, tak ať někam zaleze a klidně tam zdechne."
"A sedmá figura jsem já!" zahřmělo nám náhle nad hlavami a od stropu na zem se ladným obloukem pomalu snesl stříbřitě bílý, napůl průsvitný anděl s velmi, velmi rozzlobenou tváří.
Pohlédnu na Uba, jenže ten místo zděšení s cukáním upadal do alkoholické dřímoty.
"Teď tu budu hlavní figura já!" hřmí anděl a ukazuje na mě prstem. "Jsem neskutečně naštvaná Anděla a hodlám tě mučit za všecko, cos učinil druhým! Připrav se na peklo, člověče!"
"Ubo, Ubo! Vidíš to taky? Slyšíš to?" volám vylekaně, ale Ubo už je úplně tuhý.
"Příště mu musím dávat do rumu víc čaje," napadá mě.
"Tenhle opilec tě nezachrání!" upozorňuje Anděla a volá silným prorockým hlasem:
"Sešel jsi z úzké cesty normálnosti! Šněroval sis to napravo..., nalevo..., tu v nabubřelosti a ješitnosti veliké, tu zase v tuposti a nesnášenlivosti nízké... Kdejakým křovím ohavností ses prodíral a tím své roucho víc a víc špinil a trhal! Já teď budu na obří violoncello hrát a bodcem ti břicho probodávat, já teď budu na velikou harfu brnkat a do ostrých strun tě vplétat! Zahledím se na tebe lupou nebeskou a až tě do ohniska dostanu, na škvarek tě proměním! Nic už nebude jako dřív! Už nikdy pro tebe nebude platit, že jedna a jedna jsou dvě a že sloučením modré a žluté vznikne zelená! Začni se bát, lidská kreaturo, tvá zahrada rozkoší pominula!"
"Tak to ne, tak to prr," říkám si v duchu vzdorovitě. "Tady přece nemusím bejt! Tohle přece nemusím poslouchat! Zas takový hej nebo počkej nejsem, aby si na mě dovolovalo každý strašidlo z tohodle nebo onoho světa!"
Chci vyskočit ze židle a jít ven na čerstvý vzduch. V tom jsem upadl na podlahu a dost jsem si natloukl. Vidím, že od kolen dolů mi chybí nohy.
Snažím se vykřiknout, ale z otevřených úst se vysmekla hedvábná stuha s nesrozumitelným čínským nápisem. Třesu se děsem. Plazím se ke kuchyňské lince, že se o ni opřu a za pomocí šuplíků se přece jen jakžtak postavím! Hlavně pryč! Proč z tohodle bytu! Pryč od nestvůrného mstivého anděla! Jenže podlaha se naklonila do tak ostrého úhlu, že neustále kloužu zpět na původní místo. Navíc jako by zmizelo veškeré přirozené tření!
Otáčím se a v předsevzetí, že se po šikmé ploše dolů dostanu do koupelny, začal jsem se zaťatými nehty odrážet o nesmírně kluzkou zem. V tom vidím, že už zase mám nohy a podlaha je rovná a pevná. Ulehčeně si stoupám a dělám první spěšné kroky.
Nohy se mi až po kotníky zabořily do těžké klihovité hmoty. Navíc se téměř setmělo. Jen jakoby kdesi v dálce zářila malá rozzlobená Anděla.
S obrovským vypětím sil kráčím k vypínači, abych rozsvítil. Šátrám po zdi, ale místo vypínače nahmatávám rozpálenou podkovu, která tam čertvíproč visí. Úpím bolestí.
Lepivou hmotou se vydávám na nekonečnou několikametrovou cestu ke koupelničce se záchodem.
Strašně se mi zachtělo čurat. To mě žene odhodlaně vpřed. Chvála přirozeným potřebám! Kvůli nim se umíme i překonávat!
Užuž sahám po klice u dveří, když tu v přítmí víc tuším, než vidím, že klika vypadá jako sklapovací pytlácká past na lišky. Sundavám ze zdi kalendář, smotávám ho do ruličky a vsunuju do zubatého chřtánu pasti. Past se však jen drsně zachechtala a zmizela.
Vražím ramenem do dveří a otevírám je. Lepivá podlaha zmizela a proměnila se v rozkvetlou louku se zurčivým potůčkem, který se vine středem od záchodové mísy. Tma ustoupila jasnému slunečnímu žáru.
Vůbec se mi to nejeví nádherné! Je to naopak děsivé a odporné. Louka a potok nemají na WC, pokud nejde o nějakou havárii, co pohledávat! Navíc, když jsem se pozorně zadíval na trávu, zjistil jsem, že se nejedná o stébla a lístky rostlinek, nýbrž o houštinu hmyzích ocásků, nožiček a fousků!
I tak si s úlevou stoupám před mísu a rozepínám kalhoty. Jenže - no to snad ne! - nemám přirození! V rozkroku užasle nahmatávám oblé hladko jako u plastové panenky! Dokonce ani vyměšovací otvory mně nezůstaly!
Pochopil jsem, jaká muka mě čekají, a srdceryvně jsem zasténal. Už velmi hodně jsem potřeboval čurat, ale nebylo to možné. Připomínalo mi to účinky marihuany a hašiše, po kterých mně taky nejde čurat ani s plným měchýřem.
Brzy mi pukne močový měchýř a já za ukrutných bolestí zemřu na otravu organismu.
"Proč mám umřít? A navíc takhle hnusně?" sténám. "Bože! Bože! Pomož mi! Prosím tě, pomož mi, já nechci umřít! Za co vlastně? Co jsem komu udělal tak strašnýho?"
"Ptáš se za co, sprosťáku? Haha! Tak on neví, co komu udělal strašnýho!" brutálně se mi směje Anděla za zády. "Jo, jo! Sobec! Páchá jeden hnus za druhým, ale neví o tom! Nic si nepamatuje, chudáček! Však ty se rozpomeneš, pacholku! Budeš muset! Nebo chcípneš!"
Prosebně na ni obracím své ztrápené zraky.
"Nezemřeš," pokračuje naprosto tvrdě, "pokud se mi tu přiznáš ke své nezměrné nenávisti uvnitř své shnilé duše. Nenávisti a závisti vůči všem a všemu jasnému, živému a pěknému! Jsi jako dech, který umrtvuje! Jsi jedovatý nestvůrný drak, který si o sobě pyšně myslí, že je ještě člověk, navíc docela normální a hodný člověk! Haha!"
"Pomoc," šeptají má rozpukaná ústa.
"Nech toho divadla, hade! Nemysli si, že mi tě je líto!" křivě se šklebí Anděla. "Nikomu na světě tě není líto, ty ohavný vyděděnče!"
"Strašně potřebuju čurat!" hekám. "Strašně, strašně, strašně! Bolí to!"
"Tak ven s tím přiznáním!"
"Vždyť to jsou inkvizitorský metody!" vzmáhám se na chabý odpor.
"Samozřejmě!" směje se Anděla. "Pospěš si! Nebo zanedlouho zemřeš!"
Pocítil jsem, že cosi ve mně prasklo. Ne, nebyl to močový měchýř, to ještě ne. Byla to vůle. Tenčí než močák.
Klekám na podlahu své koupelny, která náhle začala vypadat jako kobka středověké mučírny. Ovšem s bělostnou záchodovou mísou a sprchovým koutem při zdi. Za jiných příležitostí vlastně komické!
"Ano! Přiznávám se! Jsem naplněnej závistí! Jsem naplněnej nenávistí! Jsem ješitnej, pyšnej, zlej! Jsem bídák, jakýmu není na světě rovno, protože se k tomu všemu považuju za - dokonce - lepšího člověka!"
"Řekni: Závidím všem úplně všechno!" přikazuje mi Anděla.
"Všechno ne! Jen sem tam něco!" úpím.
"Výmluvy! Závidíš umělcům jejich úspěchy, závidíš normálním lidem jejich normalitu, závidíš pracantům jejich sílu a zdraví, které sis svým nestřídmým způsobem života pokazil! Je to tak, hlupáku?"
"Je to tak! Je to tak! Hlavně ať už můžu čůrat!"
"Řekni: Nemám rád svoje děti!" dále mi přikazuje Anděla.
"To není pravda!" volám. "Miluju je! Jsem ochotnej přinýst pro ně jakoukoli oběť!"
"Oh, jenom si namlouváš, že je miluješ!"
"Možná že jo," souhlasím, "ale v tom případě si to namlouvám hodně hluboce!"
"Žerty stranou, ty nekonečně pyšný podčlověče! Miluješ jenom sám sebe, zrůdo! Zazpívej si: Ach, ta sebeláska pekelná! Kašleš na své děti a myslíš jenom sám na sebe! Řekni po pravdě: Nemám rád svoje děti! Taková je skutečná, nejvnitřnější pravda! Jinak zemřeš!"
"Nemám rád... svoje... děti," sténám tiše.
"Výborně," chválí mě Anděla. "A teď řekni: A ještě víc než děti nemám rád svoji ženu! A dělej! Ryzí pravda z tebe leze jak z chlupatý deky!"
"Dobře, dobře," úpím v nesnesitelných bolestech v podbřišku. "Nemám rád svou ženu! Strašně hodně ji nemám rád! Úplně nejvíc ze všech!"
"Blíž a konkrétněji, chlapče!" krutě mě vybízí rozzlobená postava.
"Hnusí se mi už léta! Bál jsem se to přiznat sobě i jí! Takže jsem ji vlastně jenom potají zbaběle deptal! Zkazila mi život - jen tím, že existuje a pořád ode mě něco chce! Už dlouho k ní necejtím lásku! Možná jen trochu zvyku, ale zato hodně hnusu kvůli zkomplikovanýmu životu, jakej jsem si nikdy dřív nepředstavoval! Asi jsou rádi, že teď s nima nežiju!"
"Rádi? Asi? Haha! Ty si teda fandíš! Jsou štěstím bez sebe! Tvoje žena se má bez tebe výborně! Celá tvoje rodina se má bez tebe - konečně! - skvěle! Děti si oddychly, že jsou bez fotra! Vždyť ty jsi byl jen a jen přítěž! Odporný hmyz! Je jim náhle fajn! Bez zlého bubáka je vždycky líp než s ním! Je to tak?"
"Asi jo. Ne, ne, ne! Ne asi! Určitě! Určitě jo!" opravuju se překotně.
"Tak se mi to líbí, ty jeden mizero! Poprvé v životě se všichni cítí svobodně a příjemně! Poprvé v životě žijí v domácnosti bez smrdutého pukavce!" s jízlivou chutí vykládá Anděla. "Připrav se, že jestli teď přežiješ, nebudou tě chtít vidět ještě aspoň pět let! Překročil jsi všecky vymezené kruhy a prolomil všecky ochranné zdi. Za to musíš nést zodpovědnost! Za to musíš těžce pykat!"
"Aú!" skučím a fakt nevím, jestli je to víc bolestí fyzickou nebo psychickou. "Pět let? To je přece šílený! To se nedá přežít!"
"Remcáš?" zle se usmívá Anděla. "Tak šest!"
"Neremcám! Jen se..."
"Sedm!"
"Ale..."
"Osm!"
" -- "
"Mlčíš, bačkoro? Umíš se jen vymlouvat nebo zbaběle mlčet! Devět!"
"Och né! Nemlčel jsem zbaběle, opravdu ne! Chtěl jsem se..."
"Deset! Jen a jen si přihoršuješ, hnuse nelidský! Jsi nenapravitelný! Vůbec nic jsi nepochopil! Ty zkrátka nevíš, jak se chová pravý, čestný a normální muž!"
Téměř udušený šíleným děsem a pláčem se náhle probouzím. V kuchyni na koberci, celý zpocený a - pomočený. Posadím se a pozvolna se uklidňuju.
Venku za okny se objevil chlapeček s umělohmotnou puškou, dvakrát po mně vystřelil a zase zmizel v nočním příšeří.
"Uf, byl to jen sen!" vydechuju ulehčeně a nahmatávám si v rozkroku přirození.
Úleva! Je tam!
Ubo starší pořád spí na židli u stolu, Ubo mladší se vrací s divným úsměvem z předsíně a chrastí mi před očima skleničkou červených pilulek.
"Jen jednu jsem ti rozdrtil do paštiky a už to jelo," směje se zlomyslně. "Pravdivý doznání z tebe lítaly jak jiskry od brusky! To jsem se teda dozvěděl věci!"
"Cože!" zuřím. "Tos mi udělal ty?"
"Já ne! To pokročilej faramaceutickej průmysl, hehe!"
"Kdys mi to do tý paštiky dal? Nebyl jsem přece pryč ani chvilku!"
"Lékařský tajemství, hehe!"
"Ty ještě nejsi žádnej lékař!"
"Ale tajemství už znám. Vytáhl jsem z tebe pravdu přímo od pramene."
"Ale to přece nebyla žádná pravda!" říkám s jakousi až štítivou odmítavostí.
"Byla. Ta nejhlubší a vlastně nejopravdovější," říká budoucí psychiatr s arogantním klidem toho, kdo je v těžké převaze. "Takový pravdy se docílí jenom hypnózou, holotropním dejcháním anebo těmahle práškama. Zbožňuju je."
"Kecy! To jsou doznání pod nátlakem!"
"Na tom nesejde. Kdyby to v tvým podvědomí nebylo, nevymačká se to ani násilím. Z olivy taky nevylisuješ meruňkovou šťávu, i kdyby ses zbláznil."
"Ty grázle! Ty ses zbláznil! Za pomocí tvej chemikálií vyrobíš cokoli z čehokoli! Ale je to jed! Ví o tom tvůj táta, cos mi provedl?" ptám se zlostně.
"Přece nebudu tátovi vykládat o každý blbině."
"Ty zmetku jeden!" sípu.
"Počůral ses kvůli pravdě! Hehehe! Zbabělej počůránku! Počůránku! Počůránku!"
Cítím, že na mě ze samé zloby jdou mrákoty, když tu náhle - se probouzím!
"Takže to byl jenom sen ve snu!" říkám si ulehčeně a skoro se směju.
Navíc nejsem ani trochu počůraný! Nejsem počůránek!
Venku za okny proklusla parta udýchaných důchodkyň v teplákových soupravách.
Dumám o tom všem, co jsem viděl a zažil, napadá mě, že někdy je v každé lži kapka pravdy, ale že v každé pravdě je přinejmenším čajová lžička lži, když tu mi Ubo třese ramenem:
"Hej, co je s tebou, kamaráde? Dostal jsi záchvat padoucnice, nebo co? Házíš tu sebou jak posedlej!"
"Nebo že by ve lži byla lež a v pravdě pravda?" doříkávám nahlas a hledím na Uba nepřítomným zrakem. "Co to tu děláme?
"Přece píšeme povídku! Jenže ty vždycky upadneš do takovejch divnejch nálad, že pak s tebou není řeč."
"Měl jsem hroznej sen," vysvětluju unaveným hlasem. "Napřed o zlým andělovi a potom o tvým synovi, ze kterýho se stal zvrhlík. Inkvizitorská bestie. Kde vlastně je tvůj Ubo? Šel domů?"
"Jakej syn!" nevěřícně kroutí hlavou kamarád. "Co to plácáš? Prober se, hochu! Mám přece jenom samý dcery! Tři zatracený holky! Jo, kdybych měl syna, to bych byl hned na světě šťastnější. Takhle jsem obklopenej babama a už mi z toho občas přeskakuje."
"Máš krásnou italskou ženu, tak si nestěžuj," říkám mu rezolutně.
"Italskou? Haha! Jestli je Horní Dolní, kde se ta moje semetrika narodila, v Itálii, tak já jsem rokenrolovej král! Takovýhle nedomrlý bledule se roděj snad jen u nás! Ale co ty o tom všem víš!"
Jak tak Ubo žvaní, vidím, že celý zelená, zmenšuje se, rostou mu tykadla a proměňuje se v nefalšovaného klasického Marťana. Propadám naprosté panice.
"Myslím, že přišel čas, abychom si meziplanetárně vyjasnili, co a jak!" vysokým, mečivým, avšak neskutečně hrozivým hlasem praví proměněný Ubo.
"Tak to teda ani náhodou! Už toho mám všeho plný zuby!" chrčím na pokraji šílenství, popadám z kuchyňské linky těžký slitinový hmoždíř a několikrát jím vší silou tluču zelenou nestvůru do plešaté hlavy.
"Hohó, dostal jsem tě!" kvičí vítězoslavně. "Seš nenapravitelně agresivní! Věčnej agresor!"
Krev má modrou a mozek plný různých voperovaných čipů a termonukleárních kondenzátorů. Hyne s divným kvákáním jako nějaká velká ropucha.
"Vražda na Marťanovi není vraždou!" ječím hystericky, když tu se náhle - probouzím!
Hu! Už si raději neříkám, že teď už jsem konečně skutečně vzhůru. Zdá se, že to člověk nikdy doopravdy nepozná! Já tedy ne.
Venku za okny s plesknutím dopadl žhavý meteorit do nedalekého jezera a se škvířivým syčením zmizel pod hladinou.
Částečně sedím na posteli a částečně ležím na židli. Na banánové krabici, jež mi nahrazuje noční stolek, zůstal na talíři zbytek nedojeděných hub na cibulce. Nyní už jsem si zcela jistý, že to byly muchomůrky! Chtěl jsem si odpoledne honem honem naplnit košík (Ach ta moje neskromnost a ješitnost!), tak jsem je nasbíral v pomateném domnění, že jde o holubinky jahodové, které jsou - jak známo - jedlé, ba dokonce výborné. Vlastně jsem měl štěstí, že jsem nesbíral i holubinky trávozelené a chromové, ze kterých by se nakonec vyklubaly smrtelně jedovaté druhy muchomůrek! Takhle jsem si to odbyl jen takovým lehce příšerným, spavě halucinačním záchvatem!
Je pár minut po půlnoci. Na nebe se vyhouplo škodolibé oválné slunce. Jak jinak - tady na severu..., kdesi v lesích pod polárním kruhem!
Ne, ne! Nedám se zničit ničím! Neumím se vzdávat! Jestli ta povídka neuspěje, nebude se líbit, normálně ji smažu, zmačkám, zahodím! Pobrečím si, otřepu se a vydám se na další kulhavou pouť.
Znovu uspět u ženy, které jsme zranili nejhlubší city, je takřka nemožné. To spíš jehla projde uchem velblouda - a stane se z něj pankáč!
"Ubo - host nevšední - byl tedy jenom sen!" říkám si ulehčeně, když tu se náhle - probouzím!

Jan Dietrich Dvorský
8/2010, Švédsko