na další stranu
Petr Koubek
texty meditativní a jiné 2000 - 2005
AUTHOR TOBĚ
Večer protože jeho kouzlo je ve zdech
V nich se skryl jako tikání do snů
Tvůj krok … noc …
Ráno zcela sluneční šedé
a oranžové Ze tvých rtů studánka mlh
uprostřed lesa prstů a vlasů
Kdo zná snít nemusím víc říci
Zákon noci ptá se: Žít
A ve dne odpovídáme si
KLUBKO
Hra světlo - stín,
ruce země zimou polámané.
Pekelně žhnou oči orchidejí,
jazykem času pálí placenta hnízda,
kde smotek malých hadů, mozek, svléká
poprvé těsnost strachu -
pod kabátem maminčiny ruce
myslí svetr, čepici a šál,
slepá stopa kotěte mizí v hloubce sněhu -
a já stojím u dveří.
V MOCNÝCH POČÁTEČNÍMI
Vodami zdivočelých
Přehradách plaveme
Na místo stínu stromového
Kdyby se byly zaječí pěšinky
Rozšířily pro nás pro všechny
Brodíš se. Voda vlezle zařezává se ti. Těžce vytahuješ nohy, jež ti rosa omývá až k zoufání. Temnou nocí šedivou měsícem, za ruku se vedeš se samotou. A pole okraj odolává vzývání tvých očí. Tráva se zvedá jako první ranní ptáci, z tepla kořenů do plnosti květů a zbytečnosti plodů, do stínu kapilár vody, kudy tajemný a marnotratný, pulzuje život. Vše je, horké a voňavé.
Ale nic naplat, nohy zkřehlé tě teď zachránily. Při cestě z očí andělů, při cestě prachové, se shromáždilo pár oken a dveří a za plotem, tam tušíš domov.
CESTOU DO ŠKOLY
Nemáš, máš, ticho je sexy,
noc nahá, můžeš si přeci zpívat,
když už tě z putyky tvůj sociální
cit vylezl na ten aitherně bledý kruh,
kam prý smějí jen trajekty ptáků:
Viděl jsi už káně v letu
viděl jsi je přemýšlet
Navlékni na nit jeho siluetu
z výšky kořist svou nahlížej!!!
BYL JSEM NA JARNÍM OBCOVÁNÍ STROMŮ
Z jezírek dávno zapomenutého sněhu
vytahují jako babky kořenářky jako hadi
co je třeba aby v konečcích větví na malých
plotnách slunce vařily zázraky zelených
Domovů ptáků
Byl jsem tam a ti ptáci mě od radosti
naučili svou píseň ...
My jsme míza krajiny
v jeskyni jsme měli byt
na svých křídlech děti větru
učíme se věřit létu
a proto ten mocný křik!
jsme žáci stromů zelených
BYLINKÁŘ
Aby mohl být, obývá šedý stařík
otrhaný domek ve stráni Falkenburku.
Před deštěm se schováš, přihneš ze sklínky.
Modrozlatý klobouk kryje oči, když bere Knihu
a v kapitole "Smrt", na poslední straně "TY."
Revenant, seschlý chlapík, prochází se
deštěm rozvonělým jarním údolem.
* * *
Přeťali bukopád v podlém příčném řezu
a pak zakrojili slaninu a poposedávali
po ojíněných kráskách -
- buk ač vyrván brzy z rána je panna
panna sedmibolestná když nevěříš
že poklekla na hrob svého syna čistá
A že Buky jsou jako písmena
když ve škole tě rozčilovala čeština
|
