literární časopis založený v roce 1964

DIVOKÁ VINICE, aktuálně

06.02.2026 - PTEJTE SE - ŽIVOT ODPOVÍ

Olga Nytrová mi píše: Vyšla mi také 33. kniha PTEJTE SE – ŽIVOT ODPOVÍ, spoluautor j... Více »

02.02.2026 - Jiří Růžička, hudební skladatel, varhaník, můj přítel, zemřel

V pondělí 2. února ráno ve stáří 85 let jej porazila choroba, které se nedá vzdorovat... Více »

Slovo úvodem

Divoké víno 71 doprovázejí akty Tomáše Hřivnáče zapůjčené internetovou aukční síní www.artbohemia.cz, kde jsou všechny k mání. Buďte klidní, moji milí, ke dni vydání čísla 71, tedy k 19. květnu, se neváže žádné moje významné výročí. Toto datum vyžaduje pouze zachování pravidelné periodicity – šestkrát do roka. Ani příští číslo 72, jež vyjde – dá-li pánbůh – 19. července, není spojeno s žádným výročím. O to významnější bude číslo 73, jehož datum vydání 19. září 2014 se shoduje s výročím padesáti let ode dne, kdy vyšlo v roce 1964 historicky první číslo.



Cosi či kdosi mi napovídá, že je to vhodný den k zakončení ediční práce, takový se mi už najít nepodaří. Kde bych pak ale publikoval nekrology za nebožtíky a nebožky Divokého vína?! A že jich už bylo! A těch, o jejichž konci jsem se vůbec nedozvěděl, těch bych se zřejmě nedopočítal. Hezké téma pro svůj dnešní editorial jsem si našel, viďte? Nedivte se, pořád se mě někdo ptá, jak to bylo s Vladimírou Čerepkovou, s Janou Černou, vynořují se nové vize o smrti Václava Hraběte, sám pro sebe vzpomínám na Pavla Vernera a na Ladislava Landu, na Marušku Šmucarovou – Kafkovou, jež dlouho nepřežila svého Vladimíra.
Doslechl jsem se, že umřel Jan Samohel, první manžel Heleny Pěkné, můj rival z šedesátých let, kdy jsem tuhle mladou básnířku, legendu uměleckého podsvětí, nezvladatelně miloval. Dlužím mu tedy nekrolog. Když se chci přesvědčit, zda můj někdejší sok žije či nikoli, hledám ve vyhledávači na seznamu, pak na google, nikde nic. Kdo není na internetu, nežije. Uvedl jsem jej jako básníka v Divokém víně, to je jediná internetová zmínka o něm. Jaká slova chvály o něm mám napsat? Naposledy jsem jej viděl, když před skoro pěti desítkami let v holešovickém parku poblíž domu v ulici Komunardů, kde jsme se s Helenou vzájemně kreslili a psali si básně, přemlouval svoji ženu, aby se k němu vrátila. V Divokém víně v pátém čísle ročníku 1965 jsem otiskl básničku Jana Samohela, věnovanou zcela jistě právě jí.

Jsi nedotoužený kus hmoty
poslední koncovka mého volání
ozvěna židovství
goika-negoika
larvička odpírá ukázat křídla
a má v nich určitě duhu
i kus zastrčeného islámu
věř mi jako věříš
a sedm let se budeme milovat
bez toho zbytečného
bez otázek

V tu dobu jsem psal Heleně básničky i já. Pro ucelenou informaci je třeba, abych ukázku ze své tvorby Heleně věnované po padesáti letech publikoval taky.

z tvých vlasů se mi podávají
vrchovina deště
vrchovina zajatých skupin
ze tvých vlasů orlí past
na rozdvojených koncích
nestačí jednou políbit

ze tvých nohou skopec bosé ráno
ráno pod obraz
sotva jsem se udržel stoje
přivázaný černými uzly
pokorou černých vlasatic
pozvednutý na stožárovišti

ze tvého hlasu džbány
ty je neseš
po louce

Janu Samohelovi ani nemohu popřát, aby mu byla země lehká. Koncem května jej prý kdesi rozpráší.

Ludvík Hess