|
na další stranu
Emilie Zítková
OBRAZY, FOTOGRAFIE A BÁSNĚ
obr. 1 |
obr. 2 |
obr. 3 |
obr. 4 |
obr. 5 |
obr. 6 |
obr. 7 |
obr. 8 |
obr. 9 |
obr. 10 |
Galerie obsahuje celkem 39 obrázků.
1-10 11-20 21-30 31-39
MARNOSTI ŽIVOTA
perličko na dně
zachycena
zpomaleně
v paprscích let
a světla
Není u konce má cesta
Jen stojím na rozcestí
u božího umučení
Pro tu touhu
pro ten let...
to dobré bráti
špatné není... čas…
nezahojí však
v krásné změní
a zatímco den kulminuje
svoboda volby
V tichu a světle
Vysublimuje
JARNÍ ÚKLID
(Dopis bez adresáta)
Nežli mi tě zdaní a já si tě odepíši z nároků bez ptaní, jelikož tak dlouho nejsi, stejně jako naděje, jež mi tě opečovávala v hlavě, duši i níže.
Ve svazku Akta krucifix, v kolonce "má dáti - nedal" zapsán krví, z ran jež uštědřil jsi, na přebal obřími písmeny složky VYDÁNÍ - účty k probrání...
Zbyl jsi mi jak vyschlá larva mumifikovaná , zámotek bez účelu, určen k rozpadnutí v prach...
Leč, leč živím v sobě alespoň jiskřičku, jež mi za rok přijde draho.
Už o nás nemám strach.
Nejsi a tak v domnění , že vyklepu ze dna šuplete i tuhle smutnou schránku larvy, jež metamorfovat v motýla měla, vyúčtování provedu...
Konec. Šlus. Ende.
Lépe se to poví, však provésti to nende.
Odepsat tě nesvedu, na Tebe dál čekám.
Marnosti.
A hle..! Je tu motýl!?
ROZLOUČENÍ SE SLUNKEM
co má zázračnou moc
vybarvit den
v nastupující noc.
A v hlavě zbylo
ještě pár pastelek
ostrých a ořezaných
na dřeň.
Ta z největších zbraní
proti černé a bílé...
Přemaluji tmu
a vnímám.
Barvy noci.
JEDU DÁL...
Motoráčkem, lokálkou.
Po cestách
Dálkou nedálkou
zimní
a stav duše
je zalepenou obálkou.
Psaní, co nikdy už
nepošlu.
Zmožena lidskou morálkou,
neschopna léčby - zahálkou...
Jen toulání mne
zklidní.
Kouřové signály
vypouštím jak posedlá
a nikdo
neodpovídá.
Pro koho?!
Snad by za to kdysi
stál.
Jeden indián.
Černočernou temnou džunglí
lidských nálad
profukuji oblaka kouře
Abych s dýmem z ohně
ve sklenici byla b
DOST BYLO KYTARY…
Krapet k radosti z nového roku,
kašlu na ogary,
pouštím si muziku.
Muziku čerstvou jak tráva
z jara
bez urputné vášně,
jen pro radost
z energie
a trylky fléten,
co zní po jednom boku,
a stále není dost.
přidáme deštík, lehce o činely.
Vzduch zavoní létem,
oči zapomněly
ale smysly vnímám.
Až na kost.
Vlhkost. Pro zlost…
Volume doprava.
Piano s housličkami,
teskně něžná souhra...
NÁLADOVÁ
Je tolik způsobů
vyjádření nálady -
klídeček, piánko
Jazz...
Dvouhra.
A vínko z Pálavy,
jen sklenku
pak,
kamarád pes...
a les.
Tak daleko je do jara
A léto tolik vzdálené
Ó jé. !!! Ó yes.!
Teď zazní fujara a...
Je ticho jak v zimě.
Nesněží.
Včera, zítra, dnes.
VINCKOVO UCHO
Něco je ve vzduchu
mám blbou předtuchu
s ručníkem na uchu
které mne bolí
Sevřena
dráty před ránou holí
bodyček vykrejvám
Nelze to popsat...
Spánek se vyhejbá
a já tu zas straším
ukopnut palec zas nevím jak dopsat
ten strach
A proč plaším
VIKTORČINO INFERNO...
Křehkosti
Nepopsatelné
Potkání se
Co vezme dech
Touha vášeň
Silný cit
Poznání
Důvěra Jedním hloupým ostnem
Neopodstatněným… Pod nehtem zadřená tříska ze zoufalství
A rozbité je tohle vše... Nepochopením A já jsem vina
Marnost plakat nad rozbitými střepy.
U JAVORŮ
...smutno je
a není nic než vláha
a vůně zetlelého listí
ukápne mi slza pro tu
krásu zelenou co mění odstín
od šťavnaté prozářené slunkem
do olivové s procházejícím vedrem
jemně nažloutlé s koncem léta
Než vyvrcholí a namíchá paletu
do zlatavé co v mžiku
v zrzavé karmínové
umře v tratolišti tlení...
ČTVRTEČNÍ
Dneska byl čtvrtek,
hektický den,
kdy nestihla jsem poslední světlo ,
utéci ven
za slunkem, jeho paprsky,
co mění stromy na zrzky.
Ty štěkny!
Ohnivé ženy,
v krajině
tvářící se nevinně, však s posměšnými sonety, uráží smutné brunety, co topí smutek ve víně.
Jdu si dát sklenku povinně.
STARÁ ŘEKA
Stará řeka horkem zpěněná
na jaře nevěděla kam by se roztáhla
mezi skalami jak děvka
hnala svou vášeň k soutoku
prožila šílený orgasmus před Prahou...
a teď se tu v tom začínajícím dni převaluje a líně láká ku koupání...
Je krásná Berounka
DVA
Dvě propletené popletené kliky?
Ne to jsou "Obrtlíci"
Uvnitř se rdící
dívaje se heleme se
jak se stydí a přitom na dno duše
jeden druhému tu vidí...
Ona je nahatá on nahatý...
Já a ty...
A tak k němému úžasu
myslíce na trest na basu...
Sedí tu tiše , ona mu píše
a on tedy Ty...
…, mozek má vymytý
(Sedí tu)
a usmívá se...v plné kráse lehkosti bytí…
Víc nechci míti
A přes to
v té hravé fantazii
ty dva co tu seděli stojí…
V líbání hlavy spojí...
a v mžiku -
Klika tu je co má kliku
na klíně
jemně se pohne přelíně,
pohladí šíji
a v úhlu zlomení
dochází k spojení...:)))
Dvou bílých obrtlíků...
OD ANTIKY PROSTÁ PRAVDA
Prý měla města Antiky veřejné záchody
Co je na tom pravdy?
A na zdech byly nápisy
zloby a ironie
a obrázky bohů
znázorněné ve směšných pozicích
Dělat si srandu
z bídy jež nemá obdoby
Vnímat kouzlo náhody
a nechtěného
Komenty poplatné době
Někdy vtipné jindy sprosté
Burcující a trapné
Dle nálady
Stále a dokola stejné chyby
Bez ponaučení.
Konec civilizace se blíží
Na zdech záchodků veřejných
Všem na očích a všem zřejmé
Základní pravidlo ...
Zrozené z poznání
Výkřik z trápení po malé úlevě...
Poznání kterému není rovno
Když nejde o život
tak
jde o hovno
LÁSKA JE...
Roztančená nenápadná víla
Co se svým rytmickým tancem mění
V ohnivou Španělku svůdnou jak největší bestie a laskavou a něžnou
Jak Matka Tereza...
Láska je pokora s ohněm v srdci
Síly atomového rozednění...
LOĎKA NA SUCHU
Vyvržená jak radost Na pevnině
Za sebou plavby plné dobrodružství
a slunka a větru
a vůně soli
co do ran řeže a pálí
když na břehu nedočkavě
čeká...
Hledí tak teskně
v dáli
nejprve chvilku, pak pár týdnů
roky...
věčnost Stále se leká
Už nikdy?!
Jen rýhy hořkosti od slzí slaných
na jejích bocích
žalují v zamrzlém čase
Schovaná v náruči zelené naděje
vypluje zase?
Ani láska ani nenávist
...ani hořkost ani nostalgie
ani co by se za nehet vešlo něhy
ani vzpomínky zbytek
krapet pro potěchu
ani naděje
co mne hnala ty poslední roky
prázdného čekání
až se mi vrátíš
Nic už zde není Tuláku
Jen bolest
Čas zklamal
Ten poslední co měl mi zahojit ránu mezi prsy
...
Je otevřená nehnisá jen bolí
Jak čert
Nic nepomohl čas
Je to tak dávno
Štětce zasychají
lehce se už nebarví
má plátna
jen ruce v klíně do sebe zaťaté
Vyhrál jsi
Už nikdy s nikým
bez lásky
Ani vztek ani zlost ani snaha o radost... NIC
Znáte ten pocit? Všichni jej snad musí milovat... Stav beztíže, ticho, modrá obloha, sem tam mráček, zamrkáte a nebe je v rozmlženém filtru… jen lehce zamáváte rukama, švihnete nohama, zpomaleně se pohnete kdovíkam, okolo prostor a voda, voděnka zelená a nebe modré... Život je krásný.
Místo, kde se krásně sní, tak krásně, že je mi líto, když se slunko schová za kopec jménem Čepec, místo, kde mám zahrádku plnou vykutálených skřítků a víl, a je mi tu prostorově velice blaze tolik, že si tu snad postavím hnízdo :-)))
d ?..Povídá si se mnou přítelkyně Víla,
z vážek blankytných šat,
co tančí nad hladinou,
aniž ji zčeří.
Lehounká jak pírko a v odlescích smaragdů , safírů a vltavínů...Vezme mne prý na prolítku.
Nad proudem Berounky, proletíme vzhůru na skálu...Víc a dál prostě nedá už,
pěkně jsem jí celé dětství dávala zabrat, ale neva, mně to stačí...Usmějeme se na sebe, jen tiše zavrčí motorkem křídel
a přikryje mne v zahrádce sníkem tenoučkým v náznacích Fantazy
... dotek něhy...
A pochopení...
Obezličky potřebujeme všichni. Víra někdy dodá čistotu, ideály. Jen mluviti o ní, o té své vnitřní, to je jako provozovat striptýz.
Nemá smysl jen vyhlížet z oken, ani smutně koukat dovnitř na prázdné hnízdo, smyslem je naučit se žít sám se sebou, najít naplnění.
Hledíme ze svých hnízd studených, do horkých ulic, s nadějí, že život se tím obohatí, a připluje k nám trochu lidského tepla.
Mně se dnes přihodilo, že jsem České televizi na hodinu zhruba překazila natáčení něčeho, s Ivanem Trojanem v roli...
Vyjela jsem z lomu, courám se po cestě, fotím západ slunka na skalách, tu kytičku, tu broučka, vrabčáka..., pěkné pocouráníčko, v prostoru…
Nemohla jsem fotit lom, neb tam furt někdo lezl, když tu náhle vnímám běžící postavičku z jednoho konce vzdáleného klikatou cestou, blížící se ku mně, - fakt docela dálka. Šla jsem po horizontu a viděla nějaký pohyb v polích a ježdění dodávek ve větší vzdálenosti, ale nevšímala si toho, když tu klučina s vysílačkou... Najednou se vynořil odněkud zezdola, moc se omlouval, ale prý jim celou dobu jedu v záběru. Omluvila jsem se jim také a vyřídila, že překážejí oni mě, ne já jim, ale v poho s úsměvem..a nasadila jsem spadlý řetěz, nakopla prdku a mizela za mávání celého natáčecího štábu dolů ku řece ...Omluva.. Fakt bylo krásné světlo.
Dík FB myslím objektivněji, nečtu už noviny, jen vybírám články. Dovoluji si ventilovat svou kreativitu a ztrácím spoustu času, místo abych malovala.
Nemusím, jsem zde dobrovolně, a když cítím, že mne to pohlcuje, utíkám se toulat... Při toulkách fotím s nadšením, neb vím, že když to tu pověsím, někdo se chytne a koukne, čímž mám pocit radosti, ze sdílení příjemných okamžiků na potulce.
Velmi mne štvou pokrytecké kecy lidí, co se v realitě od FB distancují, ale tráví u něho nejvíc možného času. ...FB je prevít, ale jsem tu někdy docela ráda. Příjemný letní večír.
Milá moje mami,
alespoň něco mám za odměnu, nevím, čím jsem si to zasloužila, ale ocitnula jsem se řízením osudu na nejkrásnější cestě v životě. Mé úprky z roboty jsou do přírody, od místních jsem zjistila, kde je skvělé koupání, a tak opravdu nevidím důvod jezdit truchlit do Čtyřkol, nedej bože poté, co tam potkávám kostlivce z minulého života...
A tak míním veškeré volno v tomto parném létu strávit v lomu Čertovy schody. Nic víc mi ke štěstí... a myslím k tomu reálnému štěstí, neschází. Mám vše. Stačí odpracovat osm hodin v tiskárně, někdy pravda více, ale to se bere jako úlitba bohům, za to překrásné odpoledne na cestě do lomu na Jarově... Silnice a cesta tam je sama o sobě úchvatnou podívanou a nakonec i ta jména vesniček, kudy jedu. "Koledník" anebo "Tobolka"... Louky podél cest, výhledy, jež berou dech ...
hlavně neodbočovat na Koněprusy..!
Ach ta krása okolo..!
Jedu a kochám se... Zaparkuji na Eldorádu u kapličky.
Třicet minut jdu prašnou cestou za závorou...
územím nikoho, venkov mne obklopí a jdu po horizontu matičky země až k přeúžasnému lomu s jezerem uprostřed...
A tam se válím a skáču do té nejvoňavější vody, plavu s raky, se psy...lidi nevnímám,
válím a převaluji se v té hedvábně sametové zelené voděnce a svět se smrskává ve výhled na obklopující kameny a stromy a okraj jámy a mraky a šmolkově modré nebe...
Jak v kokpitu stíhačky, s jemně rozostřeným výhledem, jak mi voda nateče přes víčka, když je otevírám a zírám, zakloněna, uvolněna, nechávám se nadnášet jak v lůně matčině touhle kouzelnou hladivou voděnkou... A dýchám a vnímám tlukot srdce a barvy a nekonečnou oblohu.
Pořádnej záběr, kraula, prsa, motýlek, naznak... Jako tuleň vylézám a během chvilinky jsem suchá... vrhám se na drť kamínků na ručník... Beru knížku do ruky...
A víc, víc si nemůžu přát. Léto budiž pochváleno...
Na závěr bych chtěla poznamenat, že jsem postižená nemocí zvaná Deprese, ale umím s ní žít a díky ní tohle vše píšu. Ke každé básni je zachycen okamžik, fotografie a dál i obraz. Barevný, přesně dle pocitu.
|
