literární časopis založený v roce 1964

Mirek Pijáček

ANI VŠECHNY DROGY SVĚTA

Ledva vešel do kabinetu, všiml si obálky, podstrčené pode dveřmi. Zakroutil hlavou, protože za dlouhá léta služby v tomto vzdělávacím ústavu se mu to ještě nestalo. Na obálce bylo načmáráno jeho jméno, a nápadný sklon písma na opačnou stranu měl znamenat leváka. Posadil se ke stolu a roztrhl obálku, ze které se vykutálelo několik kuliček, asi tak jeden a půl až dva milimetry v průměru, hráškově zelené barvy, tmavohnědě žíhaných. Na lístku, napsaném na počítači, stálo:
„Vážený pane profesore, věnujeme Vám několik semínek palmičky z obrázku, který se Vám líbil. Chtějí lehkou humózní půdu ve velkém květináči, dostatek světla a vody. Pozor, nepřemokřit. Také je nestavějte za okno, sousedi by Vám je mohli závidět.“
„To je banda,“ pronesl se smíchem. „Tak sousedi by záviděli? A sklízeli by policajti, ne?“
Otevřeným oknem bylo slyšet švitoření ptáků a vzduchem se nesla omamná vůně rozkvetlých hlohů z nedalekých zahrad.
„Tak palmičky si mám vypěstovat …“
***
Včera měl u nich hodinu. Posadil se, šáhl po třídnici, a … „Vy máte nový štítek na třídnici?“
„Jo, máme,“ špitla Miška. „Naše pančelka jej vyměnila, už předevčírem.“
„A proč? Byl docela hezký …“, opáčil a v duchu si vybavil pečlivě vyvedenou kresbičku poněkud zvláštního listu, který vypadal, jako sedm vrbových listů poskládaných do vějíře, uprostřed kterého bylo pečlivě napsáno: „5. K.“
„Nevíme,“ opět se sklopenou hlavou na to Miška. Ale on věděl, že ona ví a že nechce říct.
„Byl to list nějaké rostliny … mně to připadalo jako palmička, nebo co …“
Ve třídě to zašumělo. „Jó, palmička, co jiného,“ přitakal někdo z kluků.
„Neřešte to, pane profesore,“ ozvalo se ze třídy a on začal s výukou.
Po hodině šel na oběd. Třídní dotyčné třídy právě dojídala polévku.
„Ta tvoje třída je nějak rozhozená,“ pronesl, sotva jí popřál dobrou chuť.
„???“
„No, ptal jsem se jich, proč mají nový štítek na třídnici, když ten starý byl docela hezký, a prý tys jej vyměnila. A za žádnou cenu nechtěli říct proč.“
„Tos tedy vymňouk,“ zasmála se kolegyně. „Víš, co to bylo za obrázek?“
„Mně to při padalo jako nějaká palmička nebo něco podobného, určitě mi to něco připomínalo.“
„To nepoznáš konopí, marihuanu?“
„Vážně? To mne nenapadlo. Samo, že vím, jak vypadá, ale nějak jsem si to neuvědomil.“
„Já vlastně taky ne. Ale předevčírem mne potkala kolegyně Lubica, a hned, že proč to trpím, že tím podporuji drogy na škole a že z toho můžou být nepříjemnosti. A kdyby se to dostalo do bulváru, hrůza pomyslet, jak by si na nás smlsli. Katolická škola je katolická škola. … No, znáš ji, hysterku, …tak jsem ten štítek vyměnila a děckám řekla, aby si na takové věci dávali pozor, že se to některým lidem nelíbí.“
***
Tak v našem starobylém katolickém vzdělávacím ústavu podporujeme drogy! To je gól! Ne! Blbost je to! Do nebe volající blbost. Děcka z recese nakreslí konopí, a hned se najde nějaký svatoušek a je z toho málem aféra. Udělalo se mu nanic. Miluje ty syčáky, ale pár zdejších svatouškovských pokrytců nesnáší. S povzdechem otevřel spodní šuplík a úplně zezadu vylovil stařičký sodovčák. Postavil jej na stůl a zálibně pozoroval řetízkování trnkových kapek.
Tak marihuanu si namalovali na třídnici! Jo, to jsou oni. Trochu syčáci, trochu recesisti. Ale feťáci? Ani náhodou! Občas se někde ožrat, to ano. To v jejich věku sám dělával. Také pálil jednu cigaretu za druhou, aby si dodal mužnosti a dospělosti. Byl stejně praštěný, jako tato smečka, která mu už tolik roků pije krev a kterou by nevyměnil za nic na světě. Ne, feťáci to nejsou, tomu nevěří. A že mu sehnali semínka? To dnes není žádný problém. Ani si nedokáže představit, že by tito ztřeštěnci někde potajmu pěstovali konopí, aby si pak mohli zahulit. On sám v jejich věku o drogách občas četl v Mlaďáku, nebo něco zaslechl z rádia. „No jo, to za našich časů nebývalo,“ pronesl velmi vážně, ba mentorsky a pak se rozchechtal. Tenkrát chudáci feťáci pili okenu filtrovanou přes chleba, čichali toluen nebo čikuli, a ti nejotrlejší smažívali topinky na induloně nebo vařili magorák. Kdo si na tohle dneska vzpomene? Kdo z těch mladých o tom ví?
Řetízkování v sodovčáku pomalu ustalo. Ze šuplete vyňal ještě starodávnou štamprlku na vysoké stopce, stopečku ještě po tatíčkovi, jak s oblibou říkal, a nalil si. Potom stopečku zvedl do výše očí a znovu dlouze a se zalíbením pozoroval drobounký řetízek na hladině. Pak přičichl a zjihl: „To je nádhera, ta voní …“
***
Udělat dobrú halúzkovú, jó, to je věda! Coby kluk strašlivě nenáviděl, když musel v sádku sbírat trnky a durancie. Ale teď, když už dávno vyrostl z klukovských let, když je dědkem před penzí? Počátek tajuplného magistéria, na jehož konci je něco nádherně lahodného.
Už koncem prázdnin obcházívá sádek, posbírá, co popadalo, zlehka přetřese to, co by do večera nebo do rána spadlo samo. Zítra či obden znovu. A potom … Vylézt do korun stromů, větévky škrábou do obličeje, rukou a všude, kam člověka zasáhnou. Nechtějí člověčímu vetřelci dát nic jen tak po lacinu. Zářijové slunko pálí a pálí, větérek nezafučí a člověk v koruně pomocí krátkého háku nebo jen tak rukou třese a třese, až se chvílemi zdá, že musí sletět, jak ty přezrálé trnky. Dole ženské s děckama sbírají do kýblů a sypou do igelitových pytlů. Doma pěkně nasypat do starých modřínových kádí. Dnes jsou v módě plastové, ale on té umělině nepřišel na chuť. Kvas patří do dřevěné bečky, a basta! Když je některý rok menší cukernatost, on nepřisladí a nepřisladí! Raději ať málo napálí. Ale cukrový špiritus nechce. Potom čas od času nahlédnout, aby se kvas neobrátil a nepřišel vniveč.
A nakonec pálení! Nejraději o vánocích, tedy mezi svátky a Novým rokem, kdy má prázdniny. Do pálenice si brává svačinu, podbradek nebo špek a krajíc chleba. Nebo studenou domácí klobásku. To do pálenice patří. Tak to vídával u svého tatíčka, tak to vídával u starých sedláků, tak to dělá také on. Přitom mudruje s ostatními o politice, o letošní úrodě či neúrodě, ale hlavně o tom, jak to letos teče a jak to teklo loni či předloni. Sleduje se, jak komu vyskočil lajtr, tedy kolik procent měl destilát na počátku prvního pálení.
U přepalování je však už sám s páleničářem. Koštování a kroucení hlavou patří k věci. Občas také ulít těm čekajícím, aby nepomlouvali. Zachytí se výskočky, tedy první litr, mívá i osmdesát stupňů. Někdo si jej bere domů na mazání revmatických kloubů, jiní jej nakonec přimíchají do ostatního. Ke konci přepalování se hlídá kyselka. Tady se dá mnoho zkazit. Jen dvě tři kapky, rozemnou se na jazyku, jaká že je chuť. A jak je nakyslá, přepalování končí a zbytek se vypustí do kanálu, či kam to vlastně pouštějí. Potom se měří, ředí, po kapkách ochutnává a končí se tak na jednapadesáti, dvaapadesáti stupních, nebo jak dnešní mladí říkají, voltech. Doma se čerstvě vypálená slivovička z přepravních kanystrů přelije do demižonů a nechá se nějaký čas odzátkovaná, aby vyvětrala a zjemnila chuť.
***
Kdepak marjánka, kdepak drogy! Halúzkovéj sa nic nevyrovná.
Řetízkování ve stopečce ustalo. Lehce olízl a vychutnával nasládlou chuť, která se po chvíli přeměnila na lehounkou příchuť přezrálých švestek. Hodil to do sebe a s blažeností cítil, jak lahodná tekutina stéká jícnem někam dolů, aby jej posléze zalilo příjemné teplo.
Dál hlohy voněly, dál ptáci švitořili, slunko se pomalu blížilo k západu. „Tak, ještě do druhé nohy, abych nekulhal,“ a nalil si ještě jednu. Znovu ten blažený pocit z tepla slováckého slunka ukrytého v zázračné tekutině. Zašpuntoval sodovčák, a spolu se stopečkou důkladně ukryl do spodního šuplíku masivního starobylého kantorského stolu.
***
Když pak procházel zámeckým parkem, zastavil se, zvedl pohled vzhůru, mezi korunami stromů zářilo modré nebe a jemu najednou bylo tak krásně, tak dobře, tak blaženě! Zhluboka se nadechl. „Ani všechny drogy světa …“ plným hlasem zakřičel do korun stromů, k tomu nádhernému jarnímu nebi. Když se pak rozhlédl kolem, všiml si, že několik lidí, jdoucích parkem na něho s údivem, ba s pohoršením, kouká. Starší seriózní pán a huláká jako nějaký kluk. Jako kluk! Jenže, jaký je rozdíl mezi seriózním dědkem a dospívajícím klukem? Jeden je na počátku a druhý už skoro na konci. Ještě něco? Ne, nic. Starší seriózní pán je stejný rošťák a ztřeštěnec, jako ti, které se snaží vzdělávat a vychovávat. Jen to občas nedává znát. „Lidičkové, víte vy vůbec, jak je život krásný?“ pomyslel si a přidal do kroku, aby mu neujel vlak.


Věnováno mým študáčkům, kterým v dnešní den, tj. 19. května 2014, začíná maturita.