literární časopis založený v roce 1964

Mirek Pijáček

Jiří Anderle: Elita II
1982 tuš, olej, kolážovaná fotografie na plátně, 130 x 160 cm

NENÍ RADNO BÝVAT VE SPRŠE SÁM (BRATŘÍČEK)

Zatímco věřící Jožka napravoval svůj postoj k socialistické vlasti v kárném útvaru v Sabinově, bonzácký četař Novák si léčil rozsekaný zadek ve vojenském špitále.
***
Novák se na rotě objevil ve středu před velikonocemi, krátce před obědem. Zahlásil se u výkoňáka a předal mu potvrzení od doktora, že do konce příštího týdne není schopen služby a má mít klid na rotě. Pomocník výkonného praporčíka Běťák jej bodře přivítal a sám mu přistavil židli. „Tak povídej, Pepíku, jaké to tam bylo. Přece v nemocnici. A co sestřičky, jaké byly? To ses měl! Tak dlouho se válet v posteli!“ Novákovi se udělalo nevolno. Zase narážky, zase zájem! Navíc tvrdá židle! To mu Běťák určitě udělal naschvál. Nabídl obyčejnou židli a přitom jsou v kanceláři dvě polstrovaná křesla. Velmi opatrně se posadil. Běťák pozoroval Novákovy váhavé pohyby a jiskřičky v očích prozrazovaly zlomyslnou radost. Novákovi to neušlo. „Blbeček,“ pomyslel si. „Myslí si o sobě kdoví co a přitom je to obyčejný ňouma od Dobříše.“ Běťáka nesnášel už od přijímače. Zvláště tu jeho spisovnou češtinu, kterou se odlišoval od ostatních. Nedostal se na výšku, a tady hraje machra. Už jako holub ze sebe dělal inteligenta. Namazal si housku máslem, namazal marmeládu, položil na talíř a pak to jedl příborem. A s odporem koukal po ostatních, jak do sebe dlabali. Když dostal deku, trochu srovnal krok. Jenže teď je pánem nad vycházkami i nad opušťáky, také dělá rozpisy služeb. Podělat si to s ním? Ani náhodou. Jasňačka, Běťákovi je pro smích. Stejně jako ostatním. Ani četařské frčky mu nepomůžou. Rozhodnuto! Podepíše vojnu. Však ještě poznají, kdo je Pepík Novák ze Smíchova!
Konečně jej Běťák propustil a Novák si mohl jít lehnout. Na oběd nešel. Cestou z marodky si v armě koupil šišku suchého salámu, v jídelně si nabral nakrájeného chleba, tak jeden dva dny vydrží. Jenom ať nemusí s ostatními do jídelny! Už vidí ty ksichty, když by si opatrně sedal. Ne, tu radost jim neudělá! Navíc, každý krok mu působí bolest. Jemňounká mladá kůže, pokrývající sotva zhojené rány, byla trenkami z hrubého plátna doslova šmirglována.
Ani po šesti týdnech není v pořádku. Když jej vébáci našli ležet ztýraného ve sněhu na hřbitově, sanitka ho odvezla rovnou do vojenského špitálu, kde si pobyl celý měsíc. Rozsekaný zadek posešívali, jenže objevila se infekce. Profesor, co jej ošetřoval, nikdy nezapomněl podotknout, že bude zjizvený jako starý fronťák. Akorát bude muset všem říkat, že mu u prdele vybuchl granát. A hlasitě se chechtal. Myslel si, jak je vtipný, kretén starý! Také lapiduši měli z něj psinu. A hlavně vrchní sestra. „Tak dáme tamponky na prdelku, aby se to vojáčkovi pěkně zahojilo,“ štěbetala a přiblble se chichotala. Novák, který ji v duchu posílal do všech možných končin, musel být zticha. To jej štvalo ještě víc. S jakou chutí by tu bábu praštil do čenichu! Nakonec se mu rány zacelily a pokryly novou kůží. „Prcinka jak od miminka,“ pochvalovala si vrchní a Novák se dusil vzteky. „Drž pysk, stará vykopávko,“ proklínal v duchu sestru, které bylo něco přes třicet.
Ti grázlové jej zmlátili sepnutou přezkou jeho opasku. Kde k němu přišli? To se asi nikdy nedoví. A tak mu rozsekali zadek, že přes veškerou snahu profesora, jinak velmi zdatného chirurga, zůstanou mu hluboké jizvy. Ledaže by si později, až bude mít po vojně, nechal udělat plastiku. Ale bude ho to stát pěkné prachy a nemocenskou na to rovněž nedostane. Tak nějak mu to řekl profesor. Také mu řekl, že s něčím podobným se ještě nesetkal a že Novák bude u kamarádů ve velké oblibě, když mu přichystali takovou oslavu povýšení.
Potom jej převezli na marodku v kasinu. Každý den při vizitě z něj lapiduch strhl přikrývku a Novák, leže na břiše, musel stáhnout kalhoty pyžama. Doktor, nějaký nadporučík, vždy zahlaholil: „Tak Novák, ukažte nám tu svoji prdel!“ Řehtali se lapiduši od lopaťáků, řehtali se i zobani. To Nováka žralo nejvíc. Ke konci pobytu na marodce se pokoušel posadit. Na posteli to ještě šlo, ale posed na obyčejné židli, to bylo pravé utrpení. Rovněž chůze mu nešla. S hrůzou očekával návrat na rotu, a tak se slzami v očích se učil sedět na tvrdých židlích, a také co nejvíce chodil. Ze všeho nejhorší byly úsměšky, které neustále cítil v zádech. Ne, do očí se mu nikdo nesmál, toho se neodvážili. Dokonce se ti blbečkové občas zmohli i na slova soucitu. Ať s tím vším soucitem jdou někam do pryč! Stejně dobře věděl, že jakmile se otočí zády, tak se mu pošklebují. Ó, jak ty pichlavé pohledy cítil, jak jej pálily a jak všechny za to nenáviděl! Jen počkejte, až se dám dohromady, ještě vám ukážu, kdo je Pepík Novák!
Pak to přišlo. Při ranní vizitě jej doktor uznal schopným přesunu na rotu.
„Tak, Novák, ukažte mi naposledy tu svoji prdel,“ zahlaholil, ledva vešel na pokoj. Nováka zamrazilo. To, čeho se hrozil, je tu. Dneska jej vyhodí z marodky a zítra poputuje na letiště, do hangáru. Horečně uvažoval. Musí doktora ukecat, aby mu alespoň na pár dnů dal klid na rotě. Potom si požádá o dovolenou, ještě žádnou neměl, tak to by mohl na další týden vypadnout. No, a do té doby se to jistě lépe zhojí. Mezitím se poslušně položil na břicho a stáhl si kalhoty.
„Tak vidíte, Novák. Prdel máte docela novou, růžovou, my tu už s vámi nic nenaděláme. Takže se sbalte a hybaj na rotu,“ a plácl Nováka po zadku. Ten bolestí zařval.
„Copak, Novák, copak? Snad to nebolelo,“ rozřehtal se doktor. „No, budete si muset zvyknout, Novák.“ Odvrátil se k sousední posteli a začal prohlížet dalšího pacienta. Novák si natáhl kalhoty, opatrně se posadil na okraj postele a nenávistně sledoval doktora. Alespoň přes velikonoce jej tam mohl ještě nechat.
„Tak mne napadá, Novák,“ ozval se náhle doktor, který mezitím dokončil vizitu a měl se k odchodu, „nečeká vás příští pátek povýšení na mazáka?“ Celý pokoj se rozchechtal. Povýšení na mazáka! Dvacet ran opaskem na holou. „Tak vám řeknu, Novák,“ pokračoval doktor, „nechtěl bych být ve vaší kůži. Nevím, nevím, jak se to bude líbit vaší prdeli!“ Opět výbuch smíchu.
„Mne se to netýká,“ zmohl se konečně na odpověď Novák. „Jsem poddůstojník, četař, jestli to nevíte, soudruhu nadporučíku.“ Novákovi se očividně ulevilo. Sláva, přišel na to! Ty frčky nejsou k zahození.
„To máte pravdu, Novák,“ tentokrát už vážně, bez úsměšku, odvětil doktor. „Hodnost četaře vás chrání, to máte pravdu. Jenže je tu ještě chlapská čest, či chlapská solidarita, chcete-li. Za ty roky co sloužím, nezažil jsem případ, že by se některý poddůstojník nenechal povýšit s ostatními. Říkáte, že jste četař. Dobrá. Tedy jste také velitel. A dobrý velitel, to si Novák pamatujte, se svými chlapy musí snášet dobré i zlé. Jen tak může být dobrým velitelem.“ Doktor se znovu rozesmál, ale jaksi divně, skoro zlomyslně. „Dobrá, Novák. Pro mne, za mne, ušetřete tu svoji prdel dalšího výprasku. Ale zůstanete věčným zobanem. To ze sebe nesmažete, Novák, ani kdybyste podepsal vojnu. Ani kdybyste podepsal vojnu!“ Po těch slovech odešel a přitom silně prásknul dveřmi. K doktorovu smíchu se nikdo nepřidal. Všichni, včetně Nováka, zůstali jako zařezaní. Sranda skončila. To, co řekl doktor, bylo vážné. Novák pochopil, povýšení opaskem jej nemine. A co doktor myslel tím podepsáním vojny? Jak to může tušit? Vždyť Novák to nikomu neřekl, bylo to jeho tajemství. Ubožák, netušil, že doktor se vyznal v lidských povahách. A ta Novákova byla příliš čitelná.
Za pár minut na to přišel lapiduch a beze slova položil na Novákovu postel papír. Bylo to potvrzení, že do konce příštího týdne není schopen výkonu služby. Novákovi došlo, že doktor se s ním nehodlá dále bavit a že to má u něj dokonale podělané.
***
Když se k večeru kluci vrátili z letiště, Novák jako by na rotě nebyl. Žádný pozdrav, žádné přivítání. Na jedné straně byl rád. Nemusel nikomu nic vyprávět, nemusel nikomu nic vysvětlovat. Na straně druhé cítil, že jej možná čeká něco daleko horšího, než rozsekaný zadek. Pohrdání až do konce vojny.
Bylo už dobrou hodinu po večerce. Opatrně se posadil na okraj postele a potichu se svlékl. Kolem beder si omotal ručník, do ruky vzal pyžamo a mýdlo, a opatrně vykouknul na chodbu. Nikde nikdo. Vydal se k umyvárně. Dozorčí, sedící u stolku, něco četl. V umývárně Novák potichu zavřel a rozsvítil. Pyžamo s ručníkem pověsil na kovovou trubku, sloužící k zavěšení neexistujícího závěsu. Opatrně seřídil vodu, aby nebyla příliš horká. Miloval horkou sprchu, rád se v horké tekoucí vodě dlouze rochnil, někdy i přes půl hodiny. Tentokrát tomu bylo jinak. Sotva zhojený zadek byl citlivý na teplo i na chlad. Konečně se mu podařilo nastavit správnou teplotu. Ta slast, nechat po těle stékat vlažné čůrky vody, smýt dlouhé týdny utrpení a ponížení ve špitále a pak na marodce! Tady byl sám, tady mu bylo dobře.
Najednou zhaslo světlo. V Novákovi hrklo. Někdo tu je. Chvíli poslouchal, ale v šumu vody proudící ze sprchy nic neslyšel. Uplynula minuta, pak druhá. Nic se nehýbalo. Pomalu si zvykal na tmu. Ve sporém světle, deroucí se pode dveřmi, vytušil siluetu dlouhého okachlíkovaného koryta s dvaceti kohoutky, sloužící za společné umyvadlo. „Nikdo tu není. Možná si někdo udělal psinu a zhasl, a než jsem se podíval, zavřel dveře. Zbytečně se bojím.“ Dobře však věděl, že si nikdo psinu neudělal, že se marně utěšuje. Jak dlouho bude čekat? Až do rána? Nezbylo mu nic jiného, než vyjít ze sprchy a rozsvítit. Opatrně udělal krok a pak další. Dával pozor, aby neuklouzl a zároveň se ustrašeně rozhlížel kolem sebe. Kromě pruhu světla pode dveřmi však nic neviděl.
„Je to dobrý,“ pomyslel si. „Zbytečně se strachuji, nikdo tu není.“ Udělal další krok, a … Čísi ruka mu zakryla ústa a umyvárnou se ozvalo tiché, důrazné „Pssst!“ Vzápětí mu někdo podrazil nohy a Novák upadl. Nosem narazil na dlažbu. Znovu se ozvalo výstražné zasyčení. Strachy bez sebe ani necekl. Ležel na břiše a cítil, že mu z nosu vytéká krev.
Utíkaly dlouhé vteřiny. Ležel a dlažba studila. Kolem byla tma a ticho, narušované šuměním tekoucí sprchy. Kdykoliv se pohnul, ozvalo se důrazné „Pssst!“ Někdo byl velice blízko. Čas se vlekl. Minuta, dvě, možná už pět. V hrůzném očekávání se mu zdálo, že tam leží snad celé hodiny. Pak to přišlo. V těsné blízkosti hlavy zaslechl zlověstné mlasknutí opasku. Dobře znal ten zvuk. Opasek přeložený v půli se uchopí do obou rukou, ty se přiblíží k sobě, pak se prudce roztáhnou. Obě části opasku do sebe se silným třesknutím narazí. Teď to nebyly silné rány, jenom lehounké mlaskání. Někdo neznámý si nad Novákem pohrával s opaskem. Pěkně pomaloučku mlask! A po chvilce zase mlask! a mlask! a opět mlask! Novák se ani nehnul, s hrůzou čekal, co bude dál.
Proč? Proč mu to dělají? Co zase chtějí? Budou jej zase bít? „Pane Bože, proč? Bože, smiluj se, prosím!“ Bezvěrec Novák potichounku prosil Boha, aby mu pomohl, aby jej uchránil dalšího výprasku.
Co se dělo v mysli tohoto horlivého vojáčka? Byl malého vzrůstu. Od malička na něj pokřikovali, že je trpaslík a on se vždy pomstil. V tichosti, nenápadně, aby na něho nepadl sebemenší stín podezření. Vždy vše zaonačil tak, aby si jeho křivárny odskákal někdo jiný. Aniž tušil, že trpí napoleonským komplexem, rád se přirovnával k tomuto vojevůdci. Byl jen o pár centimetrů vyšší a věřil, že to někam dotáhne, stejně jako jeho velký vzor. Sotva mu bylo osmnáct, požádal o vstup do strany. Dobře věděl proč. Nikdo jej nebude milovat, ale budou mít strach. A to potřeboval. A strana, to je cesta ke slávě a také k moci. Potom požádal o dřívější nástup na vojnu. Když ostatní šli teprve k odvodu a mnozí vymýšleli nejrůznější kejkle, jak dostat modrou knížku, on už sloužil socialistické vlasti. Tak se stal nejmladším četařem u pluku. Jenže ani na vojně kamarády nezískal. O to horlivěji sloužil. Nedopřával si oddechu a při sebemenší příležitosti honil ty druhé. Odhalil pánbíčkáře Hájíčka, který nakonec dostal, co zasloužil. Následovalo však ještě větší pohrdání a osudný mazec na hřbitově. Ani na okamžik nepochyboval o souvislosti s tím flanďákem. Jenže, kdo to provedl? A kdo to vymyslel či zorganizoval? Odpovědi na tyto otázky, které jej od osudného večera neustále pronásledovaly, neznal. Tím víc nenáviděl všechny zabedněné náboženské fanatiky. Nejvíc nenáviděl neexistujícího Boha.
Teď leží nahý na dlažbě temné umývárny a potichu pláče. S každým mlasknutím opasku se zachvěje. Kdy uhodí doopravdy? V životě se nemodlil, neznal žádnou modlitbu. Snad právě proto nyní, proti své vůli, začal najednou potichu opakovat: „Pane Bože, pane Bože! Ježíši! Maria! Pomozte mi!“ A opakoval to znovu a znovu, už ne potichu, ale docela nahlas, už to skoro křičel.
Najednou si uvědomil, že mlaskání opasku přestalo. Chvíli naslouchal. Ticho. Absolutní ticho. Dokonce i voda ze sprchy přestala téct. Neodvážil se pohnout. Když mu došlo, že trýznitelé jsou ti tam, s úlevou vydechl. Po hrůzném očekávání se jeho napjaté tělo uvolnilo a vzápětí byl cítit nasládlý zápach moči. Novák dál nehybně ležel v kaluži vlastní moči, plakal a neustále opakoval: “Děkuji, Bože, děkuji.“ Děkoval tomu Neznámému, Neexistujícími, z hloubi duše Novákem Nenáviděnému. Byla to ještě nenávist? Nebo se v jeho mysli probudilo to, co je od pradávna vlastní všemu stvoření? To, co z vlastní zdeformované vůle tolik nenáviděl, čím tolik pohrdal?
Někdo rozsvítil. „Co tu blbneš, vole?“ ozval se hlas dozorčího. Novák zvedl hlavu a pohlédl ke dveřím. Dozorčí k němu přistoupil. „Čuně! Ležíš tu ve chcankách! Do deseti minut ať je to uklizené. Jinak tě napíši do hlášení.“
Ráno se Novák ohlásil u velitele roty s žádostí o volno k opuštění posádky přes velikonoce a o následnou dovolenou. Opušťák nedostal. Jako četař by měl vědět, že volno k opuštění posádky je jednou z forem odměny. Velitel roty momentálně nevidí žádný důvod, za co by Nováka měl odměnit. Dal mu pouze týden dovolené s tím, že může odjet v pátek večerním rychlíkem.

(Z rukopisu Bratříček)