literární časopis založený v roce 1964

Štěpánka Saadouni

Jiří Anderle: Cesty
1985 tužka, barevné tužky, tuš na papíře, olej, koláž na plátně, 160 x 125 cm

NÁVRAT

Pomyslela si, co řeknou sousedé, až o ní budou mluvit, až zjistí, že odešla. Dost dlouho jí trvalo, než se naučila vyhýbat jejich soucitným pohledům. Večer přestala rozsvěcet světlo, protože jinak si mohla být jistá, že s prvním soumrakem se někdo z nich objeví na prahu s tím krutě soucitným výrazem a zvědavostí schovanou například za misku teplého mléka. Věděla, že se musí sama vyrovnat s tou ztrátou, opuštěností a bolestí. Věděla, že to nebude zase tak těžké, musela se s ní vyrovnat už tolikrát. Někdy se jí zdálo, že se opuštěná už narodila. Když ten večer zahlédla pode dveřmi to povědomé světlo, napadla ji jenom tři slova – proč tak dlouho?
Nebyla v nich ani stopa zloby ani hořkosti. Kolikrát si už to setkání představovala. V mládí v něm byl pláč, výčitky, smutek, křik i láskyplné odpuštění. Sama najednou nevěděla, kam se ty city poděly, že teď potmě vsedě na hliněné podlaze dokáže myslet jenom na tři slova – proč tak dlouho.
Když vstoupil, byla vděčná sama sobě za svoje rozhodnutí opět večer nerozsvítit. Tak pozná jen její stín, její hlas ale ne tvář zaprášenou spoustou let, kterou si pamatuje úplně jinak. Tak se aspoň neotočí a neodejde. Ale trpěla by skutečně, kdyby odešel? Už od malička ji učili, že se žena muže nemá na nic ptát. Muži neradi ženě něco vysvětlují, kam a proč odcházejí. Ženy jejího rodu směly jen trpělivě čekat.
V tolik povědomém světle si stačila všimnout, že se skoro nezměnil. Jako by ani nezestárl. Proč nedal vědět, že přijde. Mohla se aspoň přizdobit. Učesat si vlasy a poprosit sousedku o trochu voňavé masti, ale tím by ji nejspíš přivedla do rozpaků. Copak se to hodí pro ženu, která má těžký smutek? A tak jediné, čím může svého hosta přivítat, je její hlas a kámen na kožené šňůrce. Památka na den, kdy přišli ONI.
Zvláštní muži, kteří nechtěli loupit ani zabíjet, kteří překonali obrovskou dálku jen proto, aby si vybrali kout suché země, a mohli její lid učit.
Ženám jejího rodu nebylo učenosti zapotřebí. Směly jen mlčet, čekat, uchovávat co nejkrásnější svůj obličej aby potěšil muže. A ženy jejího rodu dokázaly vyrůst do krásy, tak že popletli i oči TĚCH, kteří se časem naučili chodit k těm krásným ženám a plodit s nimi potomky lekající okolí svou výjimečností, zjevnou i utajenou.
„Nezměnil ses,“ zašeptala směrem ke dveřím, aby poznal její hlas. V duchu se podivila, že dokáže říci tak málo. Vzpomněla si na den, kdy ji rodiče zasnoubili s mužem, o kterém věděla od začátku, že si ho bude vážit, ale nikdy milovat. Protože se už před tím stala ženou jiného, o kterém věděla jen tolik, že přišel z veliké dálky, kam také odešel, a že se možná jednou vrátí. Když pocítila první pohyby dítěte, nedokázala v noci usnout. Věděla, co čeká ženy jejího rodu, které přestoupily zákon čistoty před svatbou. Jak pohyby dítěte sílily, rostl v ní strach. Muže, kterého jí rodiče vybrali, nedokázala milovat, ale musela si ho vážit. Věděl, ale mlčel. Všimla si jeho pohledů u jídla, při práci, před spaním, když přicházel z tesařské dílny na lůžko téměř za tmy, aby se jí, poznamenané, nemusel dotknout. Věděl a mlčel, proto se nijak nebránila, když se rozhodl, že odejdou těsně před tím, než se dítě narodí. Bála se, že ji syn prozradí, bála se, že plod, který z ní vyjde, se nebude podobat člověku.
Co o tom všem může vědět ON, který se tak z ničeho nic objevil ve dveřích? Co může vědět o množství úzkostných dní, když jako matka pozorovala své dítě, které již od malička udivovalo okolí svou výjimečností, jež se mu nakonec stala osudnou.
Dobře si všimla, jak sebou trhl, když spatřil její tvář. V koutku duše mu zlomyslně přála to překvapení. Jejich roky se minuly tam nahoře už dávno.
„Naše ženy přece rychle stárnou, tos nevěděl?“
A ještě rychleji ty, jejichž život je suchý a prázdný jako uschlý strom, dodala v duchu. S přibývajícími léty si stále víc přála, aby její muž byl jiný. Aby na ni občas zakřičel, trochu přebral, možná jí někdy i nabil, tak, jak to viděla všude kolem. Jenomže on místo toho ji mlčky obcházel, jako dílem svatou a dílem prašivou. Byla by raději, kdyby na ni křičel, než aby ji trestal věčně hluchou samotou.
Byla už natolik zkušená, aby poznala, kolik je v těch překotně omluvných mužských slovech skutečné lítosti, přetrvalé lásky a kolik omluv vlastního špatného svědomí. Léta čekání, mlčení a opuštěné bolesti, se kterou se nemohla nikomu svěřit, ji naučila pochopení ke slabostem druhých a shovívavého odpuštění. Ženy jejího rodu vlastně nesměly nic jiného, než jen donekonečna odpouštět mužské prohry i slabosti. Rodit jedno dítě za druhým a dívat se, jak odcházejí, někdy tak strašně brzy.
Kolikrát si ten den představovala, ale stále víc si byla jista, co odpoví, co udělá, pokud ji o to požádá. Nic ji už neváže k téhle podlaze z udupané hlíny, ke světu, kde ženy smějí jen mlčet a trpět.
Snad se tam daleko konečně zbaví té hluché a mrtvé prázdnoty, útrpných pohledů a cizí krutě zraňující lítosti, o kterou nestojí. Jediné, co si s sebou vezme, bude kámen na kožené šňůrce a obraz svého syna.
Vždycky si myslela, že ti, kteří dokázali projít takovou dálkou z jiné neznámé země, musejí být nezranitelní. Až teď viděla, že také oni dovedou cítit stud i bolest. Bolest muže nad ztrátou syna, kterého nikdy nespatřil. Zvláštního dítěte, které ji opustilo už ve chvíli, kdy přišlo na svět.
Zvláštního chlapce, který už od prvních kroků přiváděl mnohem starší a učené muže do rozpaků. Chlapce, který zřejmě brzy poznal, že jeho otcem není ten věčně mlčenlivý muž ohánějící se od rána do večera tesařskou širočinou. Často ho vídala s hlavou obrácenou k obloze, hovořícího sám pro sebe věty, kterým nerozuměla. Na její otázky odpovídal jen, že mluví se svým otcem. Tehdy se tomu ještě smála.
Když dorostl v muže, přestal odpovídat vůbec. Odcházel, aniž se zmínil jediným slovem, kdy se vrátí, kam jde a proč. A jí opět nezbylo nic jiného, než mlčet, neptat se a čekat. Jen matně tušila, co ho trápí. Danajský dar dvojí krve a tajemných schopností nepoznaného otce, který se mu stal nakonec osudným.
V jediném okamžiku se jí vybavila ona první a poslední chvíle štěstí, kdy jí poprvé položili novorozeného chlapce do náruče, do které se také před několika dny už nevědomý, tak strašně tichý a utrápený vrátil.
Dítě, které příliš rychle dorostlo v muže. V jejích očích a vzpomínkách zůstane stále živý. Muž moudrý a krásný tak, že si cizí ženy nepřály nic jiného, než mu omýt nohy vlastníma rukama a osušit je svými vlasy. Chlapec, který již od narození měl v očích smutný stín kříže.