Ladislav Koliáš


Jiří Anderle: Variace na Dürerovo téma „Velká Fortuna“
2000 akryl na bavlně, 180 x 135 cm

Vážený pane šéfredaktore,
bylo, nebylo, ale přeci jen bylo, byť před dávnými časy, kdy byl otištěn můj „SONET ZÁHROBNÍ“ časopisem DIVOKÉ VÍNO - v jeho čísle 2/67. Tenkrát jsem Vám poslal svůj příspěvek v době svých právnických studií. Po jejich absolvování jsem pak pracoval jako podnikový právník. Toto povolání vykonávám dosud i v důchodu – byť už jen na částečný úvazek. Posledních 30 let žiji v Čelákovicích.
Literárně jsem publikoval v časopisech od svých dvanácti let. V poslední době jsem se zejména autorsky podílel na „I. pražském básnickém almanachu“, který vydalo nakladatelství Gemini Publishing Prague v prosinci roku 2011. Jedna z mých básní byla v anapestu: „…Jsi jak vysněná píseň blues A jen sám zpěv všech Múz je jak déšť i sten blues a nic víc, už nic víc, snad jen rým, sen a dým…“
Knižně jsem vydal sbírku veršů „Věnec sonetů MÁG a jiné básně“- v prosinci 2009 v nakladatelství Nová Forma, České Budějovice.
Umísťuji se též v literárních soutěžích, které občas obesílám – naposledy to bylo druhé místo v soutěži „Letem literárním světem 2012“, vypsané na téma ZDI. Oceněná báseň „Zdi pukají“, kterou pokládám za dost dobrou, je však bohužel delší. Přesto Vám ji v p ř í l o z e posílám. Domnívám se, že z ní lze publikovat i jednotlivé díly. První díl nejlépe pod názvem: „Znělka stará–stará, snová“, druhý: „Úplně zapomenutá půlnoc“, třetí: „Náramné znenadání“ ,čtvrtý:„Kdyby tak“, pátý:„Krajina“ a šestý: „Dnes anebo zítra“.
Závěrem k svému krátkému „literárnímu životopisu“ připojuji ještě ukázku z „Květomluvné květomluvy“, která je svým laděním zřejmě „nadstandardním“ pojetím tématu. V knize „Stavitelé chrámu poezie“, nakladatelství Krigl - 2010, bylo z ní publikováno devět čtyřverší. Chystám se sbírku ilustrovat, ale věnuji se nyní hlavně dokončení svého prvního humoristického románu.

HLUCHAVKA

Zapiš si
za uši
na duši:
„HLUCHÁ JSI!“

CHRPA

Modrou chrpu vetknul do věnce,
milenec své milé milence.
ČISTÉ SRDCE-NEJVĚTŠÍ POKLAD.
(Oddací list je jenom doklad.)

KOPRETINA

BUDU TĚ ČEKAT pod splavem,
beze stop Labem odplavem! -
V proudu zoubečků z kopretiny:
„má- nemá- má“– a budou křtiny!

SONET S JÍZDOU ANDĚLSKOU

(Z cyklu „Alšův ČESKÝ ROK“)

Proč trápit se tou otázkou,
zda létat jde jen na nebi.
Kdo nezná jízdu andělskou,
ten ať se krčí při zemi.

Ne, to tak, spadnout ze saní
a narazit si zadnici…
Je lepší létat ve spaní,
než mrznout v zimní vánici.

Kůň rozletěl se z těžkých vrat,
tak těšil se už na návrat,
leč přišel ale – čertův zvrat.

Je bílo, v hřmotu rolniček
se splašil bílý koníček
a taškář ze saní mu spad…

BZzzzí ZNĚLKA

(K zoufalé poctě BZÍHO MS 2010 V KOPANÉ)
Snad zbláznily se světu, světa včely?
Sluch poztráceli hráči vuvuzely?
Už je to tak, jak zapřahání gazel,
tuš pekla zel – je říhání vuvuzel…

BZzÚú, stotřiceti bzučí decibely,
Bzz, bučí, bručí, bzučí – fanatici,
Bzz monotonní, nemá mantinely,
BZzÚ bzučivé, bzukavé, bzukavící.

BZzÚ – troubí troubové i na ulici,
nic nepomůže hadr na palici…
Víc není slyšet, nežli BZzÚ z bzukavic!

Bzít nebo nebzít? Táhlým BZzÚ ozvučen,
BZzÚ nezáleží už vůbec na ničem:
Gól není nic - sakra, s bzukem do Prčic!

E J !

1.
(Soneto)

Grunt zůstal jen v hromádce kamení,
byť konci vzdoroval generace.
Zdi vzala vody vod zlá kreace,
v níž třeštilo molové znamení.

Měl pod krovy stájím žitnou slámu,
hrál v odrazu vody bílým tónem,
chvěl se, když hospodář přišel z flámu,
smál, než štěstí poodešlo honem…

Tu šeptal tichý i vášnivý hlas,
slov nevyřčených zaznamenal dost,
den plynul po dni, až nadešel čas…

Pout zbaven získáváš i ztrácíš moc,
když v troskách svého domu jsi jen host.
S e n přetrvá d e n písní věčnou n o c!


2.

Ačkoli
nastal úchvatný čas,
kdy láme se o půlnoci
uplynulý den
a už v hodinách na bílé zdi
d v a n á c k r á t
x x x x x x x x x x x x
r á z n ě o d b i l a-
půlnoční hodina-
B I L O – ale P A K už V Ů B E C N I C N E B Y L O!
(Je to vůbec možné?)

Co naděláš,
asi nějaká potutelná, komická,
kosmická porucha.

Tak jsme šli raději spát
do snového hracího stroje,
do spacího pokoje
Nepokoje…
… a ani jsme netušili,
co se skutečně odbylo a stalo,
když na zdi o d b i l o
byť jen jednou j e d i n k r á t-
v n a s t a l o u jednu hodinu –
ČASU Čé – HODINY Há,
ďábelsky po-
su-
nu-
té-
ho,
p r ý l e t n í h o č a s u.

TO BILO!
TO BYLO!! TO BÍLO!!!
A TO DÍLO!!!!
„In nomine domini…“
„Co jsi čekal/a,
stejně už patříš do rodiny.“
„Já vím…“


3.

Když na zahradě
záhadně
vykvetly kolíky,
kudličkou nařezané
a léčivou vůní
a závratnou krásou
náramně
znenadání překvapily
beznaděj beznaděje,
že nepokvetou hrábě
a kůl v plotě
zůstane navždy sám a sám…

také pomlázkovník, čaroděj
omlazení,
vyrašil, aby neuvadl.

Tak se dal do toho
konečně-
sám život sám –
Majestát.
Jaksepatří
v objetí poezie,
ještě, si žije:
„I JÉ!“
„J É!“


4.

Už bez hlesu odbouchaných korkových známek,
pyšní držitelé vysloužilých trofejních pistolí,
po vystřílení veškeré kurážné munice,
s trefami nad i do pobořené hřbitovní zdi,
teď (jako když se přikulují zelenavé láhve v trávě),
přiťukávají si v záblescích zbla, bla, la – HLAVNĚ na zdraví,
a nedosezení ztěžklou zemskou tíží,
opile, líp už konečně včera bude, životem do skoku
probuzeného z ran,
které z h l a v n ě zmateně minuly zacílené otevření rány,
opět zas a zase,
znovu začínají z rozevřených oken střílet,
pánubohu do oken ztichlého nebe,
leč ale přívlastkovým, rudým vínem-
po zrůžovělých sběračích raněných, obalených hlínou,
nosičích naděje, andělech ztěžklých bahnem
zhnědlých, změklých kravinců na botě.
Kdyby tak,
pak by dokonce
nejspíš ani vůbec
ještě nebylo pozdě,
až tak docela…
Jitro
šarmantním kohoutem na kamenné zídce se hlásí
a k sobě probouzí jitrocelem z mrákot-
postřelené střepinami z hvězd-
Kámen se rozpadává…


5.
( I n t e r m e z z o v anapestu)

K r a j i n a:

A v té zahradě jabloní šum,
co jsem zasázel nebeským snům,
až kam do nových květů je vzlet,
jsem já sám - se stou ozvěnou hvězd!

Ať déšť tiše zní,tak jak dech v snech,
s ním stín spadlého listí, spát nech
i zem poslům svým – na stromech mech!


6.

Kdy skončí němá píseň v řadě let,
těch velkých stínů v libosadu Svět?
Kam mizí věčných roků spády dál?
Vždyť není po nich ani smradu šál…

Proč není čas, dík vypínači,

MŽIK okamžik, hned všechno vypnout stačí!

Už v budoucnu již úplně všechno,
pryč už stejně vše tak dávno bylo,
jak jinak, než tak, tak zas zase tak,
však kdys přece jen bude – jak jinak…

V prudkém plameni
z d i z d í p u k a j í.


Praprameny pramení,
do peřejí
zbaveny pout:

„J E J! – J E J!! - J É J!!!“

NEVZDÁVEJ TO, PROPŘÍŠTĚ BY BÝT BYLO POZDĚ, DŘÍV, NEŽ BY TO VŮBEC MĚLO ZAČÍT

Všechno už to zmrzlo.
jenom ne to vrzlo,
NE!

Koza sežrala vlka,
JEMINE!
Blecha chránila kluka,
COBYNE!

DÉŠŤ PRAŽSKÝCH ZAHRAD- v anapestu

Ať déšť tiše zní, tak jak dech v snech
to co déšť neví, je v pražských zdech.
V nich je v zahradách jabloní šum,
kdos je zasázel nebeským snům.

Růst až do květů, do nebe nech,
a nic míň, jen ne zbytečný spěch!

JUDR. ANEB JÁ UMÍM DRÁT

Korupčníkům dobrá zpráva,
jako noha, jak by sen!
Ze z Plzně lze za týden
vystudovat celá práva!!!

Ten, kdo i na víc má,
zaplatí si MBA!

Ten, kdo i na víc má,
zaplatí si MBA!

ZATÍM JE TU VČERA, AVŠAK UŽ Z PODVEČERA!

Až já budu velká -
a ty, malá dcerka…

SOUVISLOSTI

Kde jsou lidé, tam je řeč.
Kde jen baby – z klepů křeč.

LOGICKÉ ZJIŠTĚNÍ

Šance na zlato
na dlouhé trati?
Nejvíc pro toho,
kdo si ji zkrátí!

SUROVÁ SURREALISTKA

Svítá v podvečeru -
no ne, co tak najednou!
Smetá metlaflóru,
ne jenom tak nějakou!

ŠIKULA UDATA

Má ramena, jak tahá zátky z flašek.
Ne, není medvěd! To je přece Vašek…

JDE TO, ALE DŘE TO!

Čeho lze mít dostatek?
Ponejvíc – nedostatek!