na další stranu
Jiří Žáček
Jiří Anderle: Paměť krajiny (Alej)
2000 akryl na bavlně, 135 x 185 cm
SEN O ZBLOUDILÉ TRAMVAJI
Přijela tramvaj číslo „pí“;
vstoupil jsem do ní na stanici Dvorce.
Konečná byla kdesi na Mallorce,
uprostřed moře konopí.
Setmělo se a já jel zpět
s medvídkem Pú a profesorem Freudem;
medvídek se cpal starým celuloidem
a Freud se začal rozpouštět.
Když tramvaj vjela do našeho bytu,
spatřil jsem nonsens, trapnou banalitu –
sám sebe v posteli, jak tvrdě spím.
Který z nich jsem – ten bdící nebo spící,
ten sedmispáč anebo cestující,
zůstane pro mě tajemstvím.
MELANCHOLICKÝ SONET
Severák začal vát už za rozbřesku
a teď se předvádí, co všecko dokáže.
Ořechy bubnují do střechy garáže
zběsilé sólo podzimního stesku.
Přestaň si pískat hravou Humoresku,
zapomeň na slunce, na moře, na pláže.
Podzim je srdcerváč, má příliš kuráže,
leč málo žáru z Velikého třesku.
A listí víří na činžovním dvoře,
lidé jsou ukryti každý v svém doupěti.
Štká, šišlá, šepotá déšť za sklem. A je ti
jak utopenci kdesi na dně moře - - -
(A prázdnou skleničku ti mlčky dolije
tvá stará věrná melancholie.)
SONET NÁMĚSÍČNÝ
Planety Země levoboček,
co krade Slunci věčný svit,
odvěký přítel žen a koček,
Miss Luna, slavný transvestit,
zvesela svítí pro milence,
pro zloděje a pro vrahy,
pro beznadějné existence,
a dodává jim odvahy.
A lunatikové všech dob
bloumají po něm podle stop,
jež zanechala Cyranova noha.
Jakýpak věrný satelit?
Touží se znovu převtělit,
nás lidí už má dost a bere roha.
ČTENÁŘKY BÁSNÍ
Čtenářky básní s něžnou duší
zahledí se ti do očí,
a hned ti srdce prudce buší
a hlava se ti zatočí.
Chrání tvou duši před otravou,
jsou jako hořká černá blues,
milují srdcem, myslí hlavou,
jsou nedostižné v roli múz.
V té vzácné roli všechny zkrásní,
samy se stanou krásnou básní;
čti si v nich, zpívej, tanči, leť!
Třebaže je čteš pořád znova,
marně v nich luštíš tajná slova -
nikdo je nezná nazpaměť.
KOLIK
Není v oceánu tolik ryb a raků,
ani ve vesmíru tolik hvězd,
ani na obloze tolik mraků,
ani rukou zkamenělých v pěst,
ani lesních kapradin a mechů,
ani v řekách tolik oblázků,
ani roztoužených dívčích vzdechů,
ani tolik pěkných obrázků,
ani není tolik psů a koček,
ani tolik padajících vloček,
ani není tolik Čechů v České Skalici,
kolik nesmyslů se líhne lidem v palici.
Ani já se nevymykám. Jak vy?
Z obliga jsou jenom nebožtíci v rakvi.
KDYŽ JSEM BYL DELFÍNEK
Když jsem byl delfínek v matčině děloze,
ještě jsem netušil, že přijdou eroze,
hlubinné eroze, intimní deprese,
globální exploze, veřejné represe,
fyzické agrese, banální emoce,
psychické regrese, fatální nemoce,
partnerské averze, letální redukce,
morální diverze, totální destrukce.
Když jsem byl delfínek v matčině děloze,
snil jsem, že vyletím vysoko k obloze,
s mláděcím nadšením, s dušičkou nevinnou
svobodně zakroužím nad rajskou krajinou
a že se celý čas budu jen radovat
na Zemi bez blbů, bez grázlů, bez hovad.
|
