na další stranu
Jiří Žáček
Z E Z T R A C E N É H O A L B A
Máj 1963 u řeky Otavy
Na Ostrově nesplněných přání,
tam se dívky milování brání.
Brání, ale dnes už naposled,
vždyť už je jim skoro šestnáct let.
V bujné trávě zmizí světu z očí,
hlavy se jim z jarních vůní točí.
Polibky je pálí po těle,
bude hříšně krásná neděle.
Kdoví, co si šeptá duše s duší,
když jim v tělech buchar touhy buší?
Hořce voní máta, sladce rmen,
budoucnost má tisíc různých jmen.
Kdoví, co si šeptá tělo s tělem,
když jim duše drásá vytí šelem?
Přitisknou se k sobě víc a víc,
řeka touhy běží moři vstříc.
Na Ostrově vyplněných přání
chlapci učí dívky milování.
Nebo dívky chlapce? Kdo to ví,
co jim šeptá vítr májový?
Babička Anna
Říkávala moje milá bábi:
"Kdo je smutnej, ten ať louská šváby!"
"Směj se jako rytíř de la Mancha,"
radila mi moje bába Anča.
"Louskat šváby - kohopak to baví?
Kdo se směje, slouží svýmu zdraví!"
Já se snažím, i když to jde ztuha,
aby ve mně zrána vyšla duha.
Milá bábi, užívej si v nebi!
Místo švábů budu louskat hřeby.
Jen mi řekni, proč se pořád vztekám?
Jdu se učit veselosti k řekám.
Slečna Viky
Slečna Viky
vyšla si na procházku
kolem světa,
a že jí prší štěstí, mhouří víčka,
a svět je velká opereta
a všude kolem
kvetou paraplíčka.
Slečna Viky,
zasněná jako dívky od Chagalla,
protančí městem
plným louží.
Jak ráda by se v dešti milovala,
ale jen s tím,
kdo po ní ve dne v noci touží.
Slečna Viky
cítí, že na ní pučí sedmikrásky.
Až mávne křídly,
okamžitě vzletí.
Jak ráda by se letos
vdala z lásky
a chtěla by mít aspoň tucet dětí.
Slečna Viky
ztratila se nám loni z očí
s nějakým frajírkem až z Ameriky.
Z nebe se spustil déšť
a div nás nerozmočí.
Proč nejsou všechny ženy
jako Viky?
|
