na další stranu
Luděk Krása
JABLONĚ
Až jabloně,
rozkvetlé včelí úly,
dostanou od slunce
požehnání,
budu je, mé nevěsty,
jež panenským studem
pýří se do růžova,.
milovat znova a znova.
Až bude sněžit z jabloní,
až růžová změní se
dočervena,
až začnou padat jablka
nedaleko od stromu,
musím u toho být.
CHODCI
Mám jako důchodci
z okna zírat,
schovávat se za záclonou
před chodci
a nebo na ně plivat?
Mám jako kdysi
za mřížemi
bohnických pavilónů
závidět lidem
jejich starosti,
neboť jsem věřil,
že jsou bez mříží
a na mně pohlíží,
co pořád mám,
že názory, co mám,
jsou jenom sebeklam?
Dnes, ze svého pokoje,
hledám ty lidi,
které jsem se závistí
kdysi vídával.
Hledám je a nevidím,
snad pro mé starosti,
možná pro jejich mříže.
Možná, že slunce
je dnes příliš prudké
a přestěhovalo se
k nám do oken.
MODLITBA
Co kdybychom si řekli:
A teď dost,
upřímnost
a nebo lhostejnost?
Jako by nám to
nebylo jedno,
vždyť obojí
je láska,
vždyť obojí jsou
vrásky,
vždyť každé
má svá boží muka,
která na cestách,
v polích a lukách
hlásají svou pravdu.
Šel jsem do světa,
abych spočítal,
kolik božích muk je více.
A představte si,
já neznaboh
začal jsem se modlit.
AŽ PŘIJDEŠ
Až přijdeš,
slunce, měsíc i hvězdy
pohasnou,
taková to bude
velká chvíle,
takový to bude den
i noc,
jenom tě tuším
ani nevíš jak,
ani nevíš jak
tuším tvoji lásku.
Určitě se jednou
setkáme
až bude tma tmoucí,
až si vymyslíme
slunce, měsíc i hvězdy,
které už dávno nejsou,
až budem tušit,
kde je obloha a kde
je zem,
až se spolu projdem
po barevné duze,
která je pro nás
příliš barevná
a příliš láskyplná,
než aby byla.
NÁVRATY
Zdaleka, až zdaleka
přiletěla tvá
andělská křídla.
Zamávala
a na malou chvíli,
bez lásky,
stal jsem se andělem.
Na bílém sněhu
jsme se milovali,
aby si nikdo
nevšiml
našich rozpaků.
Zůstalo jen pár
krvavých stop,
abychom příště
nebloudili.
Není to lehké
si s andělem
vyznávat lásku,
neustále myslí
na cestu zpátky,
která byla kdysi
cestou poslední.
Někdy jsme si
všichni velmi podobní,
někde v dáli
si neznámí milenci
rozdávají soucit.
DEMENTI
Viděl jsem tě
jenom cípem sukně,
někam jsi běžela
navzdory tomu,
že byla špatná
předpověď počasí.
Byla zima
a ty jsi o tom
nevěděla.
Měla jsi hlavu
v oblacích,
kde andělé vydávají
dementi
na pozemské zprávy,
na zprávy
o krásných ženách,
o příliš rychle
běžícím čase.
Měla jsi hlavu
v oblacích
a neslyšela jsi
dementující zprávy
z pozemského ráje
o krásných
a průhledných andělích.
Viděl jsem tě
jenom cípem sukně,
ale neslyšel jsem
dementi,
že jsi nebyla
nahoře "bez".
STAČÍ JEN DOTKNOUT SE
Kdysi jsem nahmatal
levým palcem
signaturu litery
a písmenko
po písmenku
jsem do sázítka
vysadil řádku
paradentózy.
Z tiskárny je vidět
všechno jinak,
všechno má svou
signaturu,
podle ní nahmatáš,
zda je litera či otázka
správně postavena.
Na každém květu
stačí jen dotknout se
na tom správném místě
a poznáš, pro koho
rozkvétá.
Neustále hledám
tu svoji signaturu
a nahmatávám puls,
jaký jsem měl zamlada
a také puls divoce
rozeřvaných strojů,
které chrlily písmenko
po písmenku a vůni
olova po sobě
nechávaly znát.
Ještě dnes
se mi zdá
o korekturních
znaménkách,
které jsem měl,
jak pohádkové princezny
měly zlaté hvězdy,
napsané na čele.
Nahmatávám signaturu
těch nejkrásnějších
písem větších stupňů,
pečlivě uložených
v písmovkách.
Stačí jen dotknout se
na tom správném místě…
ZABILI LAŇ
Zabili laň
a celá stráň
zalila se krví.
Vsadili se,
že nechybí
a její ladné pohyby
žalují na lovce.
Všichni dali
po stovce
a zapíjejí
její krásu.
Zapíjejí a chvástají se,
až prý bude srnčí
v míse,
zahoří srdce pytláků,
začnou si vymýšlet
a celý jejich svět
je krásnější,
než kdysi.
Chuť masa
s pocity se mísí.
I s pocity
ze špatných duší.
DOVĚTEK
Dopsal jsem báseň
a ještě cosi zbývá,
s čím nemohu jít do peřin.
Když cigareta doutná
a zpívá jako loutna,
každý, byť malý splín,
každý, byť malý nápad
dříve, než půjdu chrápat,
když už psáti nemohu,
sklepnu s popelem
na doutnající oblohu.
|
