|
na další stranu
Luděk Krása
ČEKÁNÍ NA JARO
Stále se mi v hlavě motá
jediná věta:
Z Bohnic ven do života.
A nebo z Bohnic do Bohnic,
copak bys chtěl víc?
Dlouze, dlouze jsem kouřil
u otevřeného okna,
skrze mříže srdce mokvá,
skrze mříže jsem se bouřil.
Jak nálepku získal jsem diagnózu
za svoji nenapravitelnou pózu.
Diagnózu jak dlouhé číslo,
které nikdo nevyslovil
dokonce.
Bylo delší, než můj pobyt.
Nepodařilo se mi ho rozbít
na drobné kamínky.
A když, tak léky
navěky
drží tyto kamínky pohromadě.
Jak chutná toto číslo?
Jako když ti v krku vyschlo,
stále ho s sebou vlečeš
a neutečeš.
V továrně na blázny
čekal jsem, až zazní
u běžícího pásu laskavé slovo.
Ve střelnici, v oknech
vedlejšího pavilonu
zasáhl jsem svým pohledem
za zvuku kostelního zvonu
odpolední slunce.
Zimu na křídlech přinesly
krákající vrány,
vrány, krákající na všechny strany.
Nastalo čekání
na jaro každého pacienta.
Přijde? Nepřijde?
JAKO BY SE NIC NESTALO
Fantazie a múza
žijí, žijí, žijí
jako by se nic nestalo
a když, tak pramálo,
někdy se míjí.
Často je vídám
spolu, spolu,
ve společném chóru
pějí, pějí, pějí
nejraději.
Často je vídám,
občas se přidám,
rty se mi chvějí.
Fantazie s múzou
za všechno můžou,
za vzdor
v metafoře básníka,
za vzdor
v obrazech malíře,
za vzdor
v obraze ženy,
jejíž akt
napořád
vyvzdoruje si
lásku a uzdravení.
DIAGNÓZA
Byl jsem unavenej
a urvanej,
ne vždy mi bylo hej.
A na to hej
jsem trpělivě čekal,
i když jsem někdy hekal,
to čekání byla
moje diagnóza,
která není uvedena
v žádných chytrých
knížkách,
to bylo moje tajemství,
o tom jsem věděl svý.
Ne mánie a deprese
a všechny psychózy,
co papír unese.
Ne šuplíky,
ať byly jakkoli veliký,
ne škatulky,
když moje milá
nosila nulky.
Žádné šanony,
které mne zařazovaly
kamsi, protože jsem
chodil kamsi,
protože jsem se choval
jak čtvercový ovál,
protože mne rozesmálo
to, čemu jsem se
neměl smát,
protože jsem se nedíval
tam, kam jsem se
měl podívat,
možná, že jsem byl
málo spjat
se skutečností,
nebo až příliš?
Možná proto, že jsem se
nejmenoval Diviš,
možná, že jsem se
divil všemu,
všemu neznámému.
Ze zamřížovaného okna
jsem do neznáma
vysílal signály v éteru.
A to mi zůstalo
jako punc, který měly
vypálený lehký holky
za svoji nevěru.
ÓDA NA KVALITU
Když jsem psal jednou o kvalitě,
řeklo mi moje vlastní dítě:
"Kvalita, to není modla,
za kterou se schovat hodláš.
Kvalitu nezískáš v "v cuku letu",
tu musíš proploužit na parketu,
protancovat s velkou kráskou,
prolíbat ji se svou láskou,
prodriblovat na basketu,
proplavat ji v horkém létu,
propotit tričko u tabule,
probdít noc, když hrozí "kule",
tu musíš zkrátka protrpět
a nejen o ní ódu pět.
Jinak ti zbude zatraceně
jenom to tričko propocené
a tebe i tvou kvalitu
povolá k sobě Manitou."
SKLENKA VÍNA
Na stole mám sklenku vína,
láska na mne zapomíná,
opiji se do němoty,
obuji si černé boty,
projdu se naší ulicí,
ať zíraj všichni bulíci.
Na stole mám sklenku vína,
když není tahle, bude jiná,
když není půlnoc, bude den,
podíváme se z okna ven.
Už vidím na dno sklenky,
netrap se pro dívenky,
opiješ se do němoty,
do němoty,
do němoty,
obuješ si černé boty,
černé boty,
černé boty…
|
