Helena Michalíková

Na tebe čekám

Na tebe čekám
na severní straně,
kde hor strmé stráně,
skalisek hroty ostré,
v nahých šípků trnech,
kde v dlaních spím Moraně.

V tuhých prstech zimy,
tady se tě dočkám.

Milému, cestou do kostela

Šedivý mrak
a vrže sníh.
Kostelní veřeje
zvou mne v chřtány
dokořán rozšklebené
v klenby vržených stínů svic:
Nemeškej slyšet hlas
jenž je mysli tvé
i srdci blíž.
Vrže sníh . . .

Cihlovou zdí

Do staletého ticha
Rozlehlou chodbou
Vody pleskají
Do lavoru za mříží
Ze starých rezavých trubek

Slyšíš klapot kopyt za závorou dvora?
To hřebec se roztančil u přídělu řípy
Jak blázen bělostnou šíjí škube
Pyšně nadouvá hebké chřípí
A na sněhu v dolíku sena
Schoulí se vyděšená nahá fena

Břitký vzduch svistot sekery trhá
Když suky smrkovým špalkům češe
Zvířená vločka se ze skleněné tabule vrhá
Římsy se zachytí a v zář lampy se vetkne

A zatímco za dveřmi suchého wécé
Beduín velbloudy z plakátů pase
A stíny se po stěnách mihotaj měkce
Farářův dech tepe v nehybném čase

Perel ti napláči, krvi mé krve

Úzkostmi zmítaná ze sna se probouzí
A křikem z plných plic: raději v hrobě!
Dokládá slzy, pot, jež kanou po tvářích:
To tobě vděčna jsem, matičko, tobě.

Neví - Co činit a co si pak zasloužit?
Nebude okolí proklínat v zlobě
Raději v zbraň viny své denně se pohrouží;
Jak ryba v ledu, dcero, jsi zamčená v sobě.

Sově pro okrasu

Zatím jsem ve tmě,
jako tys ve mně.
Uplivám slinu přes obrubník,
skrz zuby syčím, křičím:
Vyjdi ze mě!

A s tebou mezi vlasy
jdu spát
a s tvými rty- ať si!-
vzbudím se zas.

Zaselo se.
A teď to klíčí
a vzdouvá se to ve vlnách.

To sově pro okrasu
a liškám pro ohony,
houštinám pro bludů rej.

Zaselo se
a něco ve mně prýští.
Jen když to ztišíš!

Na úbytě

Tolikrát deset let prožila jsem tu s vámi
přeci dodnes neumím luštit vaše rány.
Ach, vy křehká holátka, děvčata rozpolcená,
nejste mi než žebračkou, jež na lůžku ztěžka sténá.

Větve černých jabloní jsou jejími údy
zřítelnice studnice hluboké jsou vody.
Veroniko, tulačko, řasy ti něha zdobí,
proč tedy ze spánku démoni zbrojí?

Veroniko, zří světlo světa kdy tvůj plod,
tělo tvého těla? Vzdáš stvoření stvrzující hold?
Vždyť jen v peřinách horké tělo potíš
a v mysli trýzeň, v srdci žal; hubenou duši škrtíš.

Ztracena; (však) ještě žiji!

V půlnočních tmách prosince
s čelem zahaleným v mrazy,
za příslibem svitu lucerny z světnice,
našlapuji pečlivě volenými kroky:
Jen kružbami květů zimy
neztupit ostří nožů - leštěná roky!

Však srdce hoří, prýští prameny něhy.
Kam vložit tvé dary?
Snažím se nezlomit, neprobořit sněhy,
však duše tvá tepe mi pod zimníkem.
Jsem jí zahlušena -
cestu našla a vyvěrá mrazíkem.

Okna se zamžila, vítr se zvedá,
láskou pohlcena,
citem prosáklá, něhou nalomená;
Přeci život tvůj tepe pod kožichem!
Tak v prostřed plání nedotčena
řečištěm konvencí a příkazy, jež vzaly za své.

Ztracena; (však) ještě žiji!

Ráno v posteli

Rané jitro přívaly deště,
ať tě probudí.
Ať zchladí ti rozpálené dlaně
z mrazivé noci okno tvé ložnice.

Snídáš mezi blátivými stráněmi,
piješ kávu a cáry páry posíláš
k oparu, co nad lesy visí a vlezlými prsty
do kůry dubů a lip se vkrádá.

Pak v krůpěje rosy se zpíjí
a vlaze do hloubky mechu kane,
do jeho hebkých, teplých jamek.

Do prázdna stěn

Uléháš na polštář,
klidně, vedle mě.
V tvých těžkých očích
zticha den končí,
hledáš mou ruku.

Pak se otáčíš,
pomalu odcházíš,
dál jen ty sám,
a já - zůstávám.
Hřeju tvou ruku.

Zítra zase svět

Zítra zase bez falše se dřít
a zítra zase den jak každý žít.
Zítra se zase vzbudit muset
- my muset jít
- my muset žít.

Zalomit ruce, poklesnout v hlase,
polevit v kříži, utichnout v hlase.

Zítra zase zchřást,
zítra zase zajít,
zítra zase svět.
Zítra nový zaset svět?
Nový svět si přát …

Zalomit ruce, poklesnout v hlase,
poklesnout v kříži, utichnout v čase.

Zítra zase set
zítra svět hranic.
Zítra zase set,
zítra nový svět.