literární časopis založený v roce 1964

Slovo úvodem

Takřka na hodinu přesně po 43 letech vychází můj dnešní editorial ode dne, kdy vyšlo v prvním čísle Divokého vína úvodní slovo, jež jsme v roce 1964 napsali s Mélou Machálkem na navigaci Vltavy tužkou do kroužkového bloku s drátěnou spirálou. "My, kdo píšeme poezii..." Jako bychom to dneska psali, vidím nás dva mladé básníky sedět na schodech vedoucích k hladině řeky, kolem níž jsme se za ruce vodili se spolužačkami z libeňského gymnázia Na Zámečku, horečně zvažujíce, zda už nadešel čas k pokusu o rozepnutí podprsenky. Na rozdíl od dnešních milostných her bývalo rozpínání velmi důležitým úkonem vyžadujícím značných zkušeností. Patenty byly nejrůznější a pro nezasvěcence někdy obtížně zvládnutelné - háčky, gumičky, knoflíčky... Jaképak asi patenty používají ženy dnes? Věřte nevěřte, čtenáři milí, já to vlastně nevím, léta jsem podprsenku nerozepínal. Právem se ptáte, zda jsem na ženy rezignoval. Nikoli, naštěstí v milostném životě nestrádám, jenom nerozepínám. Prostě rozepínat není třeba, v mé dubové posteli ta krásná ženská zvířata pobíhají a pasou se volně. Proboha, vraťme se k historii!

Po 43 letech vydávání Divokého vína jistím, že vychází-li dnes 31. novodobé číslo, sečteno s 57 vydanými čísly historickými, vyšplhala se suma na 88. Nabízí se plán vydat čísel celkem sto! Schází už jen dvanáct. Dva roky tedy ještě vydržet. Záleží na vás, moji milí autoři - nebudete-li psát a aspoň se tvářit jako "divocí", sbalím kufry a vyhlásím definitivní finále. Abych publikoval slova stokrát ošoupaná a omletá dešťovou vodou..? Ani nápad! Záleží i na vás, moji milí čtenáři. Abych vydával Divoké víno sám pro sebe..? Ani nápad!! Na www.divokevino.cz přichází denně kolem dvou stovek čtenářů. Přitlačte - prosím! Stačí je přece doporučit kamarádům v hospodě, recitovat milenkám před milováním, předčítat vnukům před spaním, vložit dětem do počítačů jako oblíbené!

Ať koukám jak chci, "divoké" autory 31. číslo nepřináší. Zato fungl nové básničky Karla Sýse, dosud nikdy nepublikované. A já s jeho tématem vzpomínání na babičku souzním. Jirka Žáček poslal Popěvek o zázračném víně. O Divokém..? Petr Cincibuch se zmátořil a taky napsal pár skeptických veršů.

Čtěte několik nových autorů - Jonáše Zbořila jmenuju za jeho verše a tři publikované povídky "Objevem čísla". Upozorním na patnáctiletou Martinu Plhákovou, jejíž básničky zdobí i fotografie hezké tvářičky. Nová je tu i Vladimíra Váňová - verše mladé básnířky ilustruju svými fotografiemi - snad napínavými.

Nade všechny ilustrace ovšem do písmene, doslova i ve skutečnosti ční a topoří grafiky Marie Čermínové známé jako Toyen. Publikuju je ve spolupráci s milým doktorem Vilémem Stránským, majitelem internetové aukční galerie www.artbohemia.cz, kde jsou tudíž všechny publikované grafiky ke koupi. K obrázkům mi Vilém Stránský poskytl svůj text, který je součástí galerie Toyen.

Ti z vás, kteří si dosud nekoupili knihu Antologie Divokého vína, pětiset stránkovou publikaci v pevné plátěné vazbě s ražbou a s přebalem, vytištěnou na matné křídě, v níž publikuje celkem 212 autorů našeho časopisu, máte zase příležitost - klikněte na www.slovart.cz - knihu vám pošlou na dobírku, aniž by připočítali tradiční balné a poštovné. Za pár babek máte čtení na celou zimu. Mnozí si stěžují, že se kniha nehodí do postele - dva kilogramy těžkou bichli držet nad hlavou vyžaduje totiž značnou sílu.

Obálka Antologie Divokého vína a jmenný rejstřík 212 autorů knihy

Opatrní kupci, aby nekoupili zajíce v pytli, mohou zajít do některého z dobrých knihkupectví, jejichž seznam přikládám, knihu v nich zaručeně prodávají.

Antologii Divokého vína jsem vydal vlastním nákladem i já na CD, jež opatřeno jmenným vyhledávačem, stává se dobrým pomocníkem těch starších a slabých čtenářů, kteří dvoukilogramovou knihu neudrží v rukou, nebo těch sociálně slabých, kteří na její zakoupení nemají dost oběžných prostředků. Těm pošlu CD, aniž bych očekával finanční úhradu. Předpokládám ovšem, že se vykážou lékařským potvrzením o fyzické slabosti nebo kopií daňového přiznání za minulý rok, kde vykázaný zisk bude činit méně než jeden milión kaček českých.

Ludvík Hess

Pohádka svatební. Díl čtvrtý, o dvou slokách. Jedna bez svatby, druhá se svatbou

Nacházím se v rozporuplném stavu - o další ženě se mi psát nechce. Ale je na řadě, co nadělám...

Vídal jsem ji dávno předtím, než jsme se seznámili. Nad ostatní ženy vynikala krásnou tváří. Krása může být tvrdá.

Psal se rok 1979, najednou byla na Fantově mlýně, aniž bych ji pozval - že jezdí a ráda by u koní zapomněla na minulost... Byla skutečně v sedle jako doma, koně pod ní pluli jako voda. Okouzlila mě. Svatba se nekonala, ale nelze ji vynechat. Stála na počátku mého životního štěstí a pak i neštěstí.

O čtyři roky později se o ohradu výběhu na Fantově mlýně opřela nádherná devatenáctiletá holka - Světlana. Byla na útěku z vojenské školy, kam ji zapsali rodiče, doufající, že pevná vojenská kázeň napraví paličku svéhlavé dcerky. Marně. Světlana ze školy po dvou týdnech prchla. Její kroky směřovaly do hlavního města. Našla si práci a bydlení v obrovské a nevlídné hostivařské ubytovně. Pár Světlaniných hadříků jsem snadno převezl z ubytovny na Fantův mlýn. Světlana se v roce 1983 stala ozdobou stáje i polozbořeného mlýna na Botiči mezi vesničkami Křeslice a Petrovice. Kromě toho, že byla krásná, byla taky prdlá. Jinak se to popsat nedá. Nemnozí už moji kamarádi, kteří ji pamatují, se smíchem vzpomínají na Světlaniny výstřelky.

Světlana svedla k výpadkům soudnosti i moji rodinu. Vyrazily ve třech s mojí vlastní dcerou Dorotkou a nevlastní Andrejkou na koních a dlouho se na Fantův mlýn nevracely. Až náhle se rozlehl údolím Světlanin zpěv: "Mám v kalhotách díru jako trám..." zněla slova písně, jež měla jediný verš a jediný refrén. Trojice dívek zpitá pivem se v sedlech koní vracela do stáje. Během vyjížďky je Světlana zlákala zajet do hospody. Pro laiky v oboru jezdectví připomínám, že jízda na nervních plnokrevnících je vždy dramatická. Zajet s nimi k hospodě, popíjet pivo a dojet do stáje je výkon hodný filmových kaskadérů.

Nedávno jsem vyslechl vzpomínku, již v mé hlavě už zasuly jiné mladší. Světlana si koupila velmi módní červený dámský klobouček ozdobený peřím. Přítomnost kloboučku na Světlanině krásné hlavince moje přátele ohromovala.

Krásná holka z Jablonce nad Nisou byla určitě hodná, ale její nervní chování přivádělo přítomné k smíchu a posléze k údivu. Jedna moje kamarádka z dětství ji dokonce označila za husu. Přítel lékař ji při jedné své návštěvě na Fantově mlýně naordinoval a hned aplikoval diazepham...

Světlana Hessová na Mohanovi, Fantův mlýn 1984, foto Pavel Jasanský

Nedbaje varování přátel, podlehl jsem kráse Světlaniny tváře a těla a krátce po jejích dvacátých narozeninách pojal jsem ji za choť.

Narozeniny jsme se Světlanou oslavili v tehdy nejluxusnějším pražském podniku Opera grilu, pamětníkům ještě starším než jsem já známém jako Dudek bar. Světlana do vyhlášené restaurace vplula s kyticí dvaceti růží, na hlavě se jí natřásalo peří na červeném kloboučku. Ještě dnes si vzpomínám, že jsem byl tak unavený, až jsem v Opera grilu po večeři usnul...

Světlana svojí svatební aktivitou potvrdila, že ženy, které se o mne ucházely, zajistily ve všech případech ohlášky a všechny úřední náležitosti samy. Svatební svědky jsem ovšem v tomhle případě obstaral já. Kamarádil jsem se tehdy mimo jiné i z velmi praktických důvodů se dvěma úředníky pražského magistrátu. Sešli jsme se s nimi ve čtyřech na Staroměstské radnici, jež byla svědkem naší slavné neslavné svatby. Vzpomínáte, poctiví čtenáři mých pohádek svatebních? Předchozí svatba se odehrála taky ve čtyřech, svědky byli taky úředníci národního výboru, jenomže tehdy jsme neznali ani jejich jména.

Svatební hostina se odehrála v restauraci U Prince proti Staroměstské radnici, zaplatit v ní oběd pro čtyři mohl i chudý chovatel koní. Pravda, dnes bych si ve stejné restauraci nedovolil objednat ani sodovku. Z hostiny jsme s mojí novou chotí odjeli na Fantův mlýn, kde jsem tehdy žil ve třech teráskou spojených stavebních buňkách typu Monta 0.

Netrvalo rok a mladým manželům Hessovým se narodila holčička Barbora. Na kalendáři bylo datum 6. duben 1985. Dnes už vím, že maminka po porodu je zmítána psychickými běsy. Tehdy jsem se ovšem velmi podivil nervnímu chování mladičké maminky, už když jsem ji s Barunkou odvážel z porodnice. Divil jsem se i v následujících dnech, týdnech a měsících...

Doufaje v pomoc, obrátil jsem se několikrát na Světlaniny rodiče, učitelující v Jablonci. Ti ovšem bezradní již před lety poslali dceru na výchovu do vojenské školy.

Světlana se nakonec domluvila s mým kamarádem Láďou a ten ji svým wartburgem combi odvezl do rodného Jablonce. Benzín jsem zcela jistě zaplatil Láďovi já.

Ludvík Hess

Kniha Tomáše Mazala je literárním cestopisem po stopách Škvoreckého Zbabělců - jeho kamarádů i lásek