Vladimíra Váňová

***

Vrytá
mezi parkety
a čáry
další životy
- ty cizí.
Hledáme
svoje rozkvěty,
my čáry
pod zemí.
Někdy
se rozjedeme
a myslíme,
že jedeme žít
- někdo
nás brzo
přibrzdí
lepidlem
na paty.



Jsem už prohraná…
Jak struna
odbrnknutá
vyměněna
za novou,
za jinou.
A sama sobě
v boji dnů
s ozvěnou
hraji
proměnnou
i neměnnou
a čekám,
kdy už skončí sen,
s ozvěnou,
co zůstal v srdci
zanícen,
neměnnou
s ozvěnou…



Slunce spí
na západě,
karavana
táhne východem.
Valí oči
na Petrov.
A my?
Pod příkrovem slov
stoupáme na Petrov.
A za ruce na prsou
nás neukřižují,
nespasí.
Jako blázni
taháme za vlasy
duše hromů
a to psí počasí
nám jenom tak
kape na maják.



Svět se obrací,
znovu dnem zpět.
Věci nabývají
rozměrů,
některé se vrací hned,
druhé hledají
své místo dál.
Já znova začínám,
podruhé - potřetí.
Jednou pochopím,
kde dělám chyby.
Jednou snad
přijdu na to,
proč s sebou
nesu tak těžký kříž.



Blázen se zamiloval,
koleje pláčou.
Cestuje po pokoji
a šlape po vlastních
snech.
Jak je mi ho líto.
Láska je prodejná
za haléře,
za knoflíky z kabátu.
Není nic,
na světě není nic,
co by se nedalo koupit.
Jen blázni - výjimeční.



Pod Špilberkem

Korálky,
navlečené
vrásčitou rukou,
co se bouří věku,
rozsypaly se
v podhradí.
A jako vločky
padají,
s tmou
rozsvěcí
se další…



Měsíc svítá,
půjdeme
do našich příběhů.
Do komůrek
vydlabaných
mezi peřím.
Až usneš,
napíšu ti verše
na rub
titulního listu.
Slova budou
plná listů,
budou
o tobě…



Básně
- to jsou jen
retuše
myšlenek vyřčených
před tisíci let.
A my, blázni
bláhoví, stále
hledáme
jejich květy,
nové květy.
A existují?
Blázni bláhoví...



Táhni
si s podzimem;
zahni
mi
s podzimem.
Jak rudě
puká
ve své
rozkoši.
Hlínou
ti smazává
z obličeje
masku,
z masky
obličej;
dýchá
do tebe.
Bezelstně.
Beztrestně
tě miluje.
Na Dornychu
dlouho
do noci
si měsíc
prohlíží
okenice.
Tam nechodí
se spát.
Dívky
mají
papírové líce
a srdce
načrtaná
tuší.
Dornych voní.
Jsi panenka
vystřižená
z včerejších
novin.
A hučí
hlučí
denně
stejně.



Erupce
lamp okamžiků
podlamuje nohy
stínům,
co přišly
hrát
a zašpásovat s nocí.
Je nicotno.
Otevírá okno
ta holka,
ta,
co bydlí pod náma.
Neučesaná
kouká tmou
nejkrásnější,
co znám…



Dnešní
deštník
upletený
ve větru
mne laská
proti lásce,
víra
zavírá
oči,
když mrholí
city
a po
setinkách
kapiček
se nesou
na tuhle zem,
nad naše
hlavy,
na naše
srdce.
A po lásce
hlad
zmírá.



Půjdeme deštěm,
maličká.
Za duhou nebo
další zastávkou
městské hromadné.
Vyzuj si střevíčky,
Tancuj po špičkách,
- voda nepálí,
to vzpomínky.

Písnička,
co nemá slova,
jenom hlasy
děr a vody,
když šplouchá
o kamení a lámou
se její sliby potůčkům.
Putujeme,
spíš potulujeme
se
časy,
co dnešní ráno nevrátí.
Zpívá, poslouchám.
zpívám, poslouchá.
Sonáta života.

Ulice šly spát,
tvoje ruce
zpívají
v mých vlasech.
Prsty tančí
po papírové
šíji.
Vrány tvého
obočí
se ptají,
smíš-li.
Sklopím hlavu,
polykám ticho.
Odmítám.


Stříbrný vítr
mi voní ve vlasech,
jdeme nocí
dva cvoci
ve skládance
měsíce.
Brouzdáme
po kolena
ve tmě.
Veď mě.
Sveď mě.
Nečti, prosím,
dál…

Pablo Neruda
zní
naším tichem.
Do tvých dlaní
vepisuji
verše
našich chvilek;
zoufale šedivý
v mé duši
tvoje planý
plány
pro minulost.
V odrazech tmy
se lesknou
tvoje slova.
Mlčím.
Zoufale tě tu
nechci.
A tvoje dlaně
nedočkavě krouží
po silnicích,
jež vedou na mě,
nikoli do mne.
S každým dotykem
se vytrácí
něha.
Nejraděj bych tě neviděla.
Odejdi,
prosím.


Žilky lístkům
podzim podřezal
uložil je
do hliněných
rakviček,
do hromadných
hrobů;
dejme tomu,
že je miloval.

Suché vazby z trávy.
Na posedu
mám
tisíc
anatomických
průhledů
do dějin
listopádu.
A listopad
už zavírá
okenice
a mrzačí
první větvičky.

Vymlácené
klasy vlasů
na polštáři,
ve veřejích
z peří.
Posbírám ti
dnes celou
náruč listí,
až půjdu
před váš
dům.
Štěkot psů
vzpomínkám
zrychluje tep.
Chci se
smířit
sám se sebou
i s dobou,
co už
odbyla,
co odbila
moje ruce
z hřebů.


Paní s pejskem
v zimě
s kabátem až na zem.
Chodníky
posypané pískem.
Vrstevnice
vrásek
zachumlané v kapuci.
Chodníky posypané solí.
Kolemjdoucí
jdoucí právě kolem.

Nikdy,
nic,
nikdy víc
s tebou
bez tebe;
chlemtám
ti z dlaní
mezi intervaly
milování,
toulání
a nenávisti.
Je to kruh
a my ovce.
Nikdy,
nic,
nikdy víc.

Žárovka
mi svítí
mezi
slova
z olova
kovaná,
opadaná,
oloupaná
ze srdce.
Stěny
dál praskají
ve švech;
pod peřinou
se svojí rašelinou
pracuji
ztěžka.
Touha
je víc
než tisíc
ne.

V odrazech noci
se vracíme
z flámu, co
ho zřídka / tvrdě / nazýváš
život.
Padáš na chodníku
a tvá odbarvená líc
sčítá slaný vody;
padáš, válíš se po
vlastních snech,
odlíčená.
Obklíčená.
Odlíčená, bledá
s ostře vykrojenou
zatáčkou
koluješ nocí.
Ve stínech hnízd
líbáš
sepranou tvář -
a byla to tak pěkná holka.
Zakopáváš na schodech,
to o pocity, o tu šeď,
z níž tě nevykoupí
další taková,
která není.
Bledá pulsuje
za tepem života.
Ve dvě ráno
k vzteku nalitá,
ve dvě ráno
ta neučesaná
deprese.
Na stěnách domů
její doteky
- to jak chtěla
zkamenět
ve stěnách paneláků.
Jde nocí štěrkovou,
koktejl
stínů její krásy.
Sama, bledá, ohavná,
nemilovaná.
Ve stěnách zeměkoule,
z který denně smývá barvy
zoufale sama
na hranicích vesmíru.


Sklánění
zrcadlení
pomíjení
promíjení
a míjení
Skvost chvil
půvabných v odplývání
A láskohraní
hraničí s láskobraním
posledním vinobraním
bez představ

z čela
svým dechem
ti odlepuji
vlasy;
nezdá se
nesní se
a zestárli jsme a zapomněli;
nic už nezmění
tichopády představ
ticho už není tichem,
když se schovává
pod rozviklanou židlí

inspirace
tvé prsty
se promítají
na dubových
zádech
dikce doteků
v rytmu
na tři doby;
hlazení
ladění strun,
na něž se učíš
brnkat

probouzení
vedle něho,
ach něho,
něho,
kam jsi zmizela
zestárli jsme
- já i láska -
nezmoudřeně
o téže ceně
o tomtéž muži
přemítáme v duchu

Krajky vloček
nalepily
lístek se vzkazem
do mého okna.
Zima celá rozechvělá
v předtuše,
že jsem ji čekal,
horce vydýchala
na okno několik cest,
žádnou z nich nelze
mne svést
a v každé z nich
je ten poklad.

Za ruku
chci tě vést,
skrz tupě
nedůvtipný svět,
přes slova
v očích pálící,
skrz sloupy telegrafní,
které se odmítají
pohnout.
Za ruku
chci tě vzít
pro všechny příští
nepokoje,
v dnech s deštěm
i v dnech nevrle neplodných.

oční tužkou
na zrcadlo
pokouším se
v marnosti slov
napsat,
že tě opouštím,
dříve než ty
opustíš mne;
v dětinské touze
po menší bolesti

i kdyby už nic nebylo
v životě, ani po životě,
a kdyby ani víra nebyla
a kdyby nebyl Bůh,
mělo to smysl
a stálo to za to;
a znovu bych šel
bez vyzvání

pomalu
nikam nespěchám
život mi utíká
a v cíli ho stěží
někdo nastaví
ředěnou moukou;
sto slov zapomněl
jsem říct,
lidem, které jsem miloval,
a tobě, lásko moje,
odkazuji
svůj vesmír;
plný barev, žalu a trápení,
celičký ze snů a z představ
rozoraný,
pilně jsem pro něj žil,
když tys o mne, lásko, nestála,
tobě jsem verše psal
věda, že je stejně nebudeš číst,
a miloval jsem,
čemuž nemůžeš rozumět,
marně hledáš ve slovníku,
a stejně jsem miloval,
i když ty nevíš,
co to znamená

mám strach,
že letos odejdeš,
podzime,
cítím tě v patách
a za chvíli už ti nestačím;
skončil náš prstoklad,
už se ti nevrátím,
zatímco ty
přijdeš ještě tolikrát;
pohladím tě
v tvých posledních barvách
do každého listu;
z odcházení nemám strach,
to z loučení


/p. Janákové/

slova
pro vás
bezadresně
odeslána
příštím větrem;
a slovo děkuji
já řadím
mezi
neohebné
a až příliš
seriózní;
snad jen…
ale vy to přece víte;
v rozpacích
zkouším říct,
že na počátcích
velkých činů
stojí jen malí lidé,
kteří
věří;
a dost už slov,
která se skloňováním
nestanou
většími;
v nepokoře své mladé duše
zapomněla jsem
kamsi do rohu
poznamenat suše,
že vás mám ráda
a že máme ještě mnoho
velkých vzorů

už je tu zas
můj pocitový
listopad
uprostřed zimy
říká a rozumí mi
ústy rezivými
zkouším psát
své nové lásce
v předtuše,
že ta stará
ještě nezestárla
a ještě skomírá,
i když se už nechceme.
tak nějak to musí být,
už nečekám,
že mi kdosi
vysvětlí
vesmírný koloběh,
řadím svůj běh
do mírných otáček
a z malých přání
stávají se menší,
z úzkých stezek tenčí
a ptát se proč
je trochu zbytečné,
to čas,
má lásko,
odbíjí mi půlnoc.

podzim
rozeslal
do našich duší
barevná
rekomanda
za nesobeckost
věcnost
vděčnost
a pravidelnost
si ho vážím
a čekám;
neumím být
věrná,
ale podzim
to vždycky nějak
proláme
a já vydržím
a zůstanu;
stokrát jsem
chtěla odejít
po všechny roky;
však sebevrazi
nesmí do nebe
a podzim by mne
odepsal
a přestal mi zasílat
liebesbriefy
očekávám
další bolesti a rány;
vím, že přijdou,
a přesto zůstávám,
i když to za to nestojí


Ve Wilsonově lese
o půl druhé ráno
v dešti
lemy haluzí
šeptají věty
v cizích řečech;
ani já, ani ty
nerozumíme,
asi jsme rozladěni,
asi se blížíme
rubu
Severního pólu.
asi tě začnu
milovat
dřív než sklopíš
oči dolů

Už zase další
láska
stojí na prahu;
váhám,
zda pustit ji dál,
než vylomí dveře;
nechci mít
v dlaních tříšky.
Klika bije
o dva tepy
rychleji
než srdce.
Prudce a
něžně.
A tluče pěstí,
a tluče holí
a prosekává díru.
Otevřu;
se zapálenou
sirkou s dešti
ve tmě.
Podá mi ji,
spálí mi dlaně,
spálí mi oči,
spálí mi srdce.
A když se otáčí,
chci se ptát,
zda ještě přijde;
ale když odchází,
už to vlastně
vědět nechci.

Osrdečník
z dřevotřísky,
tolik úlomků
v srdci
a tolik krvácení.
Pro tebe
a dnešní den;
den pro lásku,
která po špičkách vchází
mezi nás;
nezahlédneš
ani, co je,
natož,
co není.
Od pramenění
do pramenění
přes hory věků
po trocheje vět
učím se nazpaměť
odříkávat,
když umíráček
zvoní.

Na čepeli smrti
dva udýchaní
chrti
v závěsech
potrhaných
trav.
Porvali ráno,
kterým jsem včera šel.
Dýchá
mi na záda
v ostruhách
naleštěných
několik
párů
stébel let
v kolenou
rostlých
po sinusoidě.
Vyzáblý
ranami cesty skolený
já chrt
utíkám
minimálním zrychlením
skelnými
puklinami
duhovek
duhy.
Žat žitím
dým
chrtů
u cest
spálených.

Vitráže
vylité
kalenou
ocelí
větvoví
kroužkují
světlopád slunce
u pramene
dne
neposedné
a chtivé
lázně žáru.
Půl bolesti
půl zmaru;
uboženka
jitřní
cesta
do hor
ještě
v mlze
drze
stroze umně
jak po tisíc let
nakrájí
pláténka
maratónu
dne.

Pokleknutí
klekání
dřevěné
zvoničky
u paty hor.
Sešlost
devětsilu
sešla
z cest
omítaných rosou
co lenivě
kropí
kraj.
Vyčerpán
přibit
hřeby
potu
svých stezek
vložených
jen na okraje
řádků
mezi námezdními
dělníky
mezí
ubit
a stočen
jako seschlá
zkazka podzimu
usínám v přepětí
v objetí
hrubozrných dlaní
hor.

Na prašné
pláni trávy
Radhoště
zul jsem boty
a spočinul.
Věnečky vesnice
mezi slídou
hor a
korálky
domečků
v stráních.
Bělásek se
vznáší
má pod dozorem
obzor
a klenbu,
modrou mozaiku
se žmolky
oblaků,
aby nespadla
do vrcholků
přes štíty hor,
aby neporanila
stařečka,
co se vrací
s krmením
čerstvé žatým
z louky
a jeho psa Míšu.