na další stranu
Elefen Bozsko - Leopold F. Němec
Vážený pane Hessi.
S vědomím, že je okurková sezóna, dovoluji si poslat Vám básně, které jsem vybral tak, aby napověděly, že umělecký směr, kterým se ubírám, je artificielismus (z toho explicitně nevyplývá, že se považuji za umělce a že se občas neubírám i jinými směry; dokonce se mi také stalo, že jsem ani nevěděl, kterým směrem jdu). Ostatně, když si čtu v "di-vínu" Vaše curiculum na pokračování, říkám si, že ten člověk by mi mohl rozumět.
V okurkové sezóně, jak známo, je každá rošťárna dobrá. Doufám, že obrázky a k nim texty mých básní se k sobě alespoň trochu hodí a hlavně, že Vám nezpůsobí újmu na zdraví. Pokud se básním (nebo některé z nich) opět dostane místa v Divokém vínu, bude u nás doma velká sláva (opékání selete na rožni, pivo Černá hora, odrůdové víno a to vše spojené s autorským čtením). Pokud se básně do DV nebudou nominovat, odpadne autorské čtení.
Obrázky, kterými jsem básně ilustroval, jsou určeny spíše pro Vaše oko než ke zveřejnění. Ani nevím, jestli by to někdo nenapadl.
Přál bych si, aby při čtení a prohlížení jste byl veselý a v dobrém rozmaru. Pokud se mi to nepovede, přidám při večerní modlitbě dvakrát otčenáš a třikrát zdrávas Maria. Doufám, že i Vám se letos dovolená vydařila tak jako mé rodině a těším se na další číslo Divokého vína.
S úctou
Elefen Bozsko (Leopold F. Němec)
9. 8.2007
KORPULENTNÍ VESMÍR
Čepec a kozačky
aby mráz neštípal
kabát až ke krku
vše podstatné ukrýval
Tak jsem ji pozval
na kapku grogu
ke krbu vinárny
aby ji rozehřál
Kabát i čepec
věšák si vzal
kulička v šatech
má studentky šarm
Ledy grog rozpustil
tvář i krev rozehřál
po třetím panáku
pokoj byl objednán
Kozačky šikovně
pod postel zula
šat k zemi spouští se
pod ním je kula
V posteli urputná
strhla se bitva
prudká a krátká
jak tropická bouře
Nešlo ji uchopit
klouže a klouže
nešlo ji zastavit
vzdychá a kouše
Hvězdy se ztrácí
na cestách všehomíra
hlavu jim spolkla
chlupatá černá díra
BALADA O ČITOVI
Svatba velká a pyšná vskutku se VIP vydařila
hostů i zvědavců v kostele a později také na zámku
ba i při cestě přes náves nezvykle velká síla byla.
K západu klonící se slunce když prozradilo milence v altánku
přepjatý bonton i sprostí zvědavci mizeli již pryč.
Svatební model jak bílý obláček nevěsta s úlevou odložila
aby v bezbřehé nahotě uvolnila tělo pružné jako bič.
Zálibně a s pýchou ladně svůj obraz v zrcadle rozvlnila
v nitru horká a žádostivá, jazykem stírá se rtů chtíč.
Ženich tu není. Má panské manýry a zvláštní jméno Čita.
Jsa znaven vínem, ustlal si uprostřed lánu tchánova zralého žita.
V tu dobu přes pole k městu šoural se místní ranhojič.
Boty pokryté prachem, přes levé rameno ležérně vestu
pískal si písničku veselou, žvýkal a plival list chřestu.
Jako telegrafní sloupy stávají v řadě podél cest,
tak v úvrati žitného pole močilo švarných chlapců šest.
Nevěsta hledá ženicha, celá se chvějíc strachem
ramena šátkem neskrytá do pole vbíhá kvapem.
Touha i žízeň nevěsty sílí a roste, obraznost stále je větší.
V úvrati pole v remízku i v srpnu chladná je tůň.
Nebylo lze odtud neslyšet, jak nevěsta slabounce brečí.
Chlapci tam po jednom bez hlesu, ze zadu vsedají na kůň
a takořka Čitovi před nosem s noblesou statečně hřeší.
V tu dobu přes pole k městu šoural se místní ranhojič.
Čita se probral, protřel zrak, na nebi uviděl hvězdu.
Marně si hlavu namáhá, kudy by našel cestu.
Námořník věděl by dojista, jak hledat ji podle hvězd
on by však tutově zabloudil a přišel až ráno v šest.
Vzpomínkou na svou nevěstu, se země sbírá se kvapem,
jestli to nemohla vydržet, vzdychá již s jiným chlapem.
Přece mne nebude podvádět, ta jistě někde brečí.
Jazyk měl drsný, v očích strach, vypil by celou tůň.
V tom uviděl pod olší v remízku, nějaké děvče jak klečí.
Nebyl si jist tak štípnul se jestli to není kůň.
Pak ze zadu prudce útočil a na bodák zvítězil ztečí.
V tu dobu přes pole k městu šoural se místní ranhojič.
Poslání
Zázračnou mocí oplývá ukryta v stínu chladná tůň
napít se přichází nevěsta, jezdec i jeho kůň.
Nesnadné bývá ukojit všechnu tu horkost, žízeň, chtíč
nevěsta napít když zohne se, bezděky vystrčí k lásce klíč.
V tu dobu přes pole k městu šourá se místní ranhojič
MÁ DÍVKA JE BAREVNÁ. NO A CO
Podivná žluť jejích vlasů
málo vídaný odstín
asi jak pochcaná sláma
nádherně tvoří kontrast
s rudošskou barvou její kůže
spálené jarním sluncem
jak o prázdninách na savaně tráva
Když vykulí černé oči
našpulí od borůvek modré rty
a je veselá
vypadá úplně stejně
jak malá cikánská holka
když s panenkou si hrála
Moc jí to sluší v bodýčku
a jinak jen v Evině rouchu
rukou když se ohání
chtíc z vlasů
stažených gumičkou do ohonu
odehnat dotěrnou mouchu
Nevadí mi barva vlasů
barva kůže
barva očí
ať si je třeba pihatá
vadí mi ten její klín
Ach bože - kdo to jakživ viděl
rovnostranný rombus
v netradiční barvě grün
NA PLOVÁRNĚ
Přikráčela jako exkavátor
také tak pomalu
majestátně
v celé své mohutnosti
Každý kdo chtěl
měl času dosti
podívat se
na sucho polknout
dát prostor obraznosti
Tak to je ONA
perla naší plovárny
Zkoprněle stojíme
hicujeme
zmlkly i klepny z kavárny
V konfrontaci samců
emancipace
a morálky
zjihnul i lídr
místní smetánky
Říká se o něm
že je to pěkný býk
tak je to správně soudruzi
tak to má být
TOYEN TOYEN
hučí a sténá dar nevěsty
jak telegrafní tyč
trčící u cesty
s bílou hlavičkou
porcelánového izolátoru
natřená smradlavým
dehtem
bez úměry
na průměru drátu
a velikosti kladeného odporu
maluje nevěsta
krvavé siločáry
na záda ženicha
nehtem
chtivá i trpělivá
leží roztažena
a ústy nahlas dýše
zatímco ženich
prsty i jazykem
zkoumá všechny ty chlumy
rokliny a skrýše
mezi vzdychy opakuje
krátká slůvka
ano ano - ne
a horký mok
v kornout se řine
jak bílý jogurt Danone
kolem všude
pak ticho se rozhostilo
a umocnilo silný dojem
při pohledu na vzácné plátno
"Svatební dar" od Toyen
Věnováno malířce Marii Čermínové
DVA DVORY
Červená žlutá
zelená tmavá
a také hnědá
a zlatá barva listí
kam otočím uchem
všude na mne šustí
A ještě další odstíny
jména kterých neznám
mávají a houpou se
na vodítku své silné
slabší
a ještě slabší halouzky
Ba podzim Dušičkový čas
Oči plné barev
mlhou vlhne vlas
ráno asi
přijde první mráz
Na věži tluče už poledne
slunce když mlhu porazí
a větru začne svist
Barvostroj listnáčů pohne se
a v listech začne šum
Tak tady to muselo být
tady ho poprvé uslyšel
nabral si do duše
do uší
natáhl do nosních dírek
Pak . . .
opustil rodný dům
tak jako mnohý snílek
šum svistu do města zavanul
zlatý
podzimlístek
Věnováno zpěvákovi Danielu Nekonečnému
|
