Hana Bartošová

Zlín

V chladném větru
cihlové krychle.
Hezky
v pravém úhlu,
jak v poloprázdném úlu.

Skomírající město.

Jen na rohu
lapkové jacísi tu straší.

Nedělní podvečer
na konci léta,
brzká večeře
a mlhy jdoucí od severu.
(Čím dál častěji sem chodí,
zrána i večer,
přikrývat
co zůstat tu má skryto).

Kov židle studí
jak úsměv obsluhy.
Honóra
se psem v klíně
o módě
cosi
štěbetá líně.
Elegán v autě
v tichu
prázdné ulice
mobilem
rybce nahazuje
třpytivé udice.

Můj rytíř
na stříbrném koni
však nepřijíždí.
(Přijde zas pěšky.
Otrhaný.
Lehce
zlomí mi srdce,
milovaný.
Podvacáté)

Nad údolím těžké mraky.

Tolik prostoru,
zklamaných nadějí,
bublin snění,
nabubřelých slov
podrazů
- a nudy!

A přesto...
moje město.

Zlatíčko

Nožkou švihne
očkem blejskne
náušničkou zacinká
Lehkým krůčkem
přejde k oknu
sladká moje panenka

Ručkou útlou
plamen vznítí
cigaretku podpálí
oheň který ve mně zhasl
naposledy zapálí

Naposledy
dá mi pusu
na mé líce zchátralé
ještě jednu přidá z musu
na láskou rty zsinalé

Hláskem něžným
jako pila
hřebíčky své zatluče
naposledy usměje se
a konečně uteče

S ulehčením pozoruju
mizející v dálce šat
vůně zbytky po parfému
který nosil tenhle kat

Káru svoji nakopne si
- novou v barvě medové-
vstříc úžasné budoucnosti
v své skupině cenové

Křehká moje kamarádka
zmizí s hlukem vrčivým
já večer jdu do postele
s čímsi novým mučivým

Touha

S bolavou hlavou
tak ouha
má touha
před bouřkou
nenaplněná

Však lít lásku stále
děravým dnem
to chápu
nemůže

Snad

Má láska je jak ulita.
Šnečí ulita
v lese ukrytá.
A vevnitř jádro
schoulené.

Má láska je jak tužka.
Ostrouhaná.
Psát s ní přece můžeš.
I obraz nakreslíš.
Snad barev málo
- no to už ale víš.

Má láska je jak zrcadlo.
V něm defilé.
Andrea. Jana. Kamila.
(To bylo zvlášť nemilé).
A snad i Jarda
choulí se tam
na cestě
zbloudilé.

Tak naposledy
vzpomenu si
chvíle minulé.

Pak vstříc už kráčím
světlým zítřkům
do země voňavé.
Však stín svůj
nepřekročím.
Mám srdce bolavé.

Snad přece jednou
povede se
že uslyším
jemný hlas
co pomalu
leč jistě
rozsvítí
mé lampy
jas.

Pták

Na naše okno used pták
a temným okem na mě zírá
jen stojím nedýchám -
on nemrká
a v zobáku kus sýra

Ty černá kavko havrane
či jakým jménem zvou tě
co přinášíš mi
co chceš říct
tu stojím hlavou kroutě

Jen tmavé oko poulí na mě
ten nepozvaný černý host
a já té chvíle prapodivné
už začínám
mít právě dost

Tu nápad bleskne hlavou
dech zatajím
a ptačí řečí ptáku
svou pravdu nahou odtajím

On kývá
něco šveholí
já nevěřícně zírám
pak rychle sahám po holi
a výhrůžně s ní kývám

Leť rychle odkuds přišel
ty posle drsných zpráv
a s sebou odnes si ty řeči
jsi hloupější než páv

Kdo stojí ti tu o tvé cancy
ty ukecaný šamane
vždyť budoucnost
je světlá jasná
a blahobyt nastane

Jen lehce mrknul
černým okem
ocas nadzvedl
a otočiv se ke mně zády
na parapet
cosi provedl

Pak mávnul křídlem
krátce
a zmizel jako duch
jen okýnkem
se ke mně šíří
odpudivý puch

Já snažím se být klidná
- kdo ptáku uvěří -
a za chvíli už
chystám
na sváteční stůl
večeři

A usmívám se
pěkně silně
zvlášť
na kohoutka naproti
vždyť on si ten můj úsměv
zas s radostí
vyfotí

A zamknu smutek
klíčem tajným
s potěšením a velice
A rychle
stane se zas ze mě
jen obyčejná
slepice

Jarní cesta

Kolíne, Kolíne,
stojíš v pěkné rovině.
Malinký domek u trati
bíle září v zeleni.
A loďka naplněná vodou,
před vrbou
sklánějící se
nad hladinou.
Stromy, tyčící se
z rozpuštěného zrcadla
vod
našich emocí.

Bílé květy
na žlutozeleném podkladě
u trati v mokřadě.
Pěnící voda pod splavem,
tam v Týnci nad Labem.

Závora u cesty, milník.
Stanice Pardubice.
Ježci křovin na mezi,
jako ty ostré jehly.
Zač dávají ten perník?
Až tady cítím sladkou vůni
rozkvetlé plané trnky.
Podobně omamnou.
Jednou takto vybuchnout
i s celou marnou touhou!

Láskou vedená
tenká bílá linka
kolem oken a dveří
šedého domku
někde v Chocni.
A čerstvě nasekané dřevo,
kýmsi pečlivě nachystané.
Kouř táhnoucí se údolím Orlice.
Kostelík na kopečku,
žluté petrklíče.

Ovce na šťavnaté mladé trávě,
včera zrozené.

Koně s hříbětem,
pasoucí se na stráni.
Kéž by stačilo
jen vystoupit
na téhle požehnané pláni!

V České Třebové růžový obzor.
A slunce pomalu odchází.
Jarní touhy roznáší větřík
s kouřem prvních ohňů
krajem.

A mysl stále těká.
S rostoucí
nadějí.
Ve člověka?

A Holštejn s mohylou.
Voda už líně plyne
pod starým mostkem
bez zábradlí.
Další prázdná lahvička
červeného vína
začíná vytvářet
i tady
zelenou hradbu naděje.

Obří tunely vedoucí do hor,
na druhou stranu
blízké ciziny.
Co přinese to spojení?
Řev ženoucího se vlaku
odrážený jejich stěnami.
Lukavice na Moravě.
Mlžné závoje
nad zatopenými loukami.
Teď modrošedé hory v dáli
už chystají se ke spánku,
v tichounkém
usmíření
končícího dne.

První světla na rovině kolem.
Staroslavné město Olomouc
kývá svými chrámy.
Blikající světýlka
v dálce pomrkávají.

Už jen jeden most.
A jedna velká řeka.
Pár vesnic...

Čeká?

Globálně oteplovací

Jemné chmýří
travin u vody,
štíhlé topoly.
Hlava
mě pořád bolí.

Prý kdesi
roztávají ledy.

Kéž jaro
rozpustí i ledy
v nás!