literární časopis založený v roce 1964

Jonáš Zbořil

BÁSEŇ PRO MALÉ BÍLÉ RUCE

(odložené do klína během cesty z gymnázia uherské hradiště do ostrožské nové vsi)

po hodinách strnulé jízdy
se autobus zanoří do něžných kopců
jako já do tvé náruče
nahaté nebe se na krajích rozmaže do nachova
smíchá se z hlínou místních sadů
zavoní jak kůra pomeranče.
čekáš mě na nádraží malého města
a víš o tomhle kraji všechno jsi jeho nová bohyně
s malýma bílýma rukama
kterýma mi opleskáváš tvář jak něžný netopýr
s hurónským smíchem který vypaluje
naší hýčkanou sebelítost
s mozkem v tak strašně křehkém těle
že Skácel pije hořké víno z rukou mu padají motýli
snaží se dodat odvahu pozvat tě na skleničku
a já strašně žárlím.

rozcapený rok šedi

se šklebem sevřelo mě město
ráno mě vyplivl byt den mě přemísťoval
prázdnými rozhovory

v telefonu se tvůj hlas ztenčil
a monotónně přeříkává neštěstí

babička a máma jak dvě nerozlučné přítelkyně
přihlížejí vnitřnímu rozkladu jedné z nich
zbývá troška smíchu roztomilé hekání
několik nesouvislých vět
hovínka jako po ptáčeti

pulsuji týdny jak cigareta
s žaludkem vystlaným obzory
a návštěvami tebe
karamelové slepence štěstí
uprostřed nadýchané prázdnoty

prosím chci vyváženou stravu

NEZÁVISLÝ FILM Z MALÉHO KALIFORNSKÉHO MĚSTEČKA ODEHRÁVAJÍCÍ SE V NEBRASCE, NE 22.30

až tě opustím
zuřivost se kterou okolo sebe
budeš rozstříkávat slzy
mě vyžene do ulic města
ten večer pojedu studenou tramvají
a pod kůži na dlaních si zadřu
pravdivá slova z úplně nových básní

až tě opustím
tělem mi projede smutný zpěv
bardů uprostřed kalifornských polí
a já odletím abych je našel
básníky s něžnou tváří s vlasy ve vánku
s úsměvem smutně odhalujícím lži
pomerančového světla léta

až tě opustím
třikrát objedu svět kosti mi budou chrastit
budu si namlouvat že je to krásou
co projela mi páteří. pak
tramvaje rozevřou nohy a položí mě do sebe
rok se budeme jen vozit
dokud zase nepřijdu

9. 2. a 4. 7. 2007

DNES VEČER SE BUDE SMRÁKAT

dnes večer se bude smrákat
tramvaj zacinká a s kvílením
odvrtí se k další zastávce
on proplave prachem ulice
bude to den jak mastná palačinka
co se mu sesune se shrbených zad
a s mlasknutím zapadne za postel
každý den napsat báseň
řekl si nedávno a sedl na metro
a tiše pluli projasněným předměstím
když chtěl začít psát ruce se mu roztřásly
čas se rozdrobil slova vyčpěla
šedivé nebe zkyslo jak mléko
týden jak špatně udělaný dort
dnes večer se bude smrákat
z oblohy vysype se den
zůstanou jeřáby tramvaje kostry
každý den napsat báseň řekl si
a zjistil že není o čem psát

29. 3. 2007

DVĚ UNAVENÉ ŽENY

(Večer Poledne Několik let Večer)

Kotel hučí
Plyšový byt je zcvrklý
jako varhánky na prstech po koupeli
Zběsile drkotá zubama
čeká v dusném tichu
v pyžamu co je mu dávno malé
Další den v poledne naposledy
dostavil lego
Pak se líbal napsal první báseň
babi rozsvítila v pokojích
omotala gumičkou nové společníky:
- strategicky rozmístěná rádia
Poslední báseň
Jedno z rádií
babička vyměnila za mámu:
s varhánky šedi ve vlasech
s babičkou co klepe zubama
když čeká v dusném tichu
na pyžamo co je jí dávno malé.
Plstěný zcvrklý byt
s drobivým zvukem televize
v níž brečí večerní zprávy
Dvě unavené ženy jak z balkánského filmu
jedna s dětsky zlým výrazem
který vzbuzuje lítost

Dnes poprvé jsem nerad odcházel

uprostřed města je druhé město

smyl jsem
tvoje poslední dotyky z kůže
plynoměr začal cvakat
tajné vzkazy

uprostřed města je druhé město
složené z trubek
stínů
a z prachu
a s kápí na hlavě
a prsty s bříšky z plynoměrů
zkoumá vnitřky koupelen

do bytů s přebytky dechu
druhé nepřítomné osoby
klade vajíčka malých smítek
trubek
a tmy

PODVEČER

ticho na vsi
v rádiu kdosi šustí
horký čaj v kelímku
studí
kvílí dálkový autobus
podvečerní nebe
z něhož se
vystěhoval den
je prázdné a velké
jak louka pro kempaře

s každou výpadovkou v polích
se kroutí úzkost
že v tomhle obrovském kraji
neznám jiné místo než tvůj dům
a naši Hami
s cigaretami biliárem a s polibky

dnes je to možná naposled
co se nakrmím horkým lívancem tebe
pak si sebe
odvezeš v karavanech
a moje cévy zkornatí
jak opuštěné výpadovky

NA RYBÁCH

hlava kostelíka
pole a dva kopce
obaleno prachem z pšenice

na nebi nad jezerem
mraky jak z mořské bouře
a po něm
skácelí se hejno

teď ty
píšeš o dávném prosu
ve stejných sadech
polích lokálkách

když zaberou
tak to bliká
a po hladině noci
pluje remorkér
a v celé vsi je slyšet
jak se skřípotem
vykrádá jí štěrk

ale nahozený prut
mrská stejně

a tvoje připomínky
taky tak

doufám
že vždycky budou

čekáme až nám přivezeš buřty.

13. 7. 2007

MÁTE RÁDA ČECHOVA?

Pašenka seděl v Divadelní kavárně a koukal přes knihami obloženou výlohu na ulici. Občas nohou drcnul do křehkého, kulatého stolku a čaj vyšplouchl na podšálky s elegantním světle modrým proužkem. U okolních stolků cinkaly lžičky a bublaly věty. Z gramofonu vyhrával nějaký valse français.
Pašenka proplétal prsty mezi mincemi v kapse. Lizaveta ho rozzlobila. Nepromluvila skoro ani slovo, pořád jen koukala a objednala si k tomu dvě citronády a griotku a čaj. Teď utekla na záchod. Pašenka už nebude mít na tabák. Ale dnes jí to ohromně slušelo. Měla jednoduché bílé šaty, pod kterými se rýsovala velká prsa, měla silné, trošku obtloustlé ruce, ale Pašovi se to moc líbilo. I tvářičky měla baculaté, a světlé, jemné vlasy. Vypadala jako děvčátko, trochu moc urostlé na svůj věk, ale docela hezké. Ve světle modrých očích, hlavně, když se Lizaveta soustředila, se neodolatelně blýskalo.
Paška se zasnil. Čekal, až se mu před očima mihne bílá skvrnka, on okamžitě zaostří, uvidí hezké Lizavetčino tělo. Bude se tvářit lhostejně. A zároveň se rychle chytne lžičky, jen aby se mohl něčeho držet, protože bude ještě z její přítomnosti trochu nervózní.
Před výlohou se mihla povědomá vestička. Jelizaveta jedna protivná. U dveří zacinkal zvonek, kroky byly hlasité a sebevědomé, a přitom se tvářily skromně a že nechtěly vyvolat tolik pozornosti. Těžký dech, odsunutá židle, rozjařený úsměv.
"Zdravím tě, Pašenko!" byl to Filip Černikov. Celý byl tak naoko skromně, vevnitř vyleštěno. Sundal si hezkou čapku a prohrábl si černé vlasy a pohladil si knír. Věděl o pohledech, ale už to uměl udělat tak, aby to vypadalo, že si jich nevšímá. Paljuša byl vylekaný, ještě se definitivně neprobral a možná se ani nechtěl probrat, koneckonců, čekal na Lizavetu a ne na Filipa.
"Nebudu tě zdržovat dlouho, někoho tu máš" usmál se Filip Alexejevič, vycenil zpod opečovávaného kníru hezké bílé zuby a pořád ještě se na židli vrtěl. Vytáhl si z kapsy saka tabák a dýmku a začal si ji nacpávat. Všude bylo cítit jeho parfém, jeho zelená vestička svítila a Paška si najednou připadal jako brouk, který skončil pod hladkou podrážkou Alexejevičovy mokasíny. Jeho knír byl světlý a legrační, bylo to spíš takové chmýříčko, jeho tabák byl levnější, jeho hlas chlapečtější.
Černikov zagestikuloval na pingla, že by si dal jedno vychlazené pivo. Paška seděl a pohoršeně mlčel.
Filip, to určitě nebylo jeho pravé jméno, ale Paša věděl, že si tak Alexejevič nechal říkat už na gymnáziu, když byl o pár let výš než on, a děvčata chodila po chodbách a recitovala jeho jméno jako báseň. Filip se významně pohlédl na rozzlobeného a přitom nesmělého mladíčka.
"Tak teda rovnou k věci, jo?" začal Černikov. Už byl klidný, na stolečku měl svůj prostor, rukávy bílé košile měl hezky vykasané a opálenýma rukama teď zapaloval napěchovanou dýmku. "Měl bych pro tebe partičku."
"Partičku? A jakou?" Paša zbystřil, narovnal se na židli a odvážně spolykal těžký kouř, který na něj Filip vyfoukl.
"Ve své nové hře." odpověděl Černikov. Schválně rozsekával oznámení na krátké věty, aby Pašku co nejvíc napnul. "Bude se to hrát od září. Všechno jsem už sehnal a zařídil. A přijdou se podívat i lidé z MCHATU."
MCHAT, Paško, to je šance.
"A koho bych měl hrát?" zeptal se, opřel se o židli, která zavrzala, zadíval se na známou modrou linku, aby Filipovi ukázal, že ho jeho nabídka nechává chladným, ale vevnitř jeho těla to vřelo stejně, jako když poprvé na jedné ze zkoušek ochotnického souboru potkal Lizavetu a zeptal se jí
"Máte ráda Čechova?" a pak po sobě chvilku pohazovali věty, až se s rozpaky dohodli na první schůzce.
"Mně!" oznámil hrdě Filip Alexejevič.
Paljoško, Paljoško, on si snad dělá legraci. Paška se otočil a schoval rozpačitý obličej a v zoufalství zavolal na číšníka, aby si taky objednal pivo, a zmatené prsty s úlevou ponořil do balíčku s příliš suchým tabákem.
"Je to moje nejnovější hra, v divadle mi ji vzali a budou to dělat profesionálové."
"A proč v tom případě potřebuješ mě?" zeptal se Pavel trochu zmateně a oči mu přistály na právě přineseném půllitru a běhaly nahoru s každou bublinkou.
"Prosím tě," zasmál se Alexejevič, zas ty bílé zuby a ďábelské oči, "jsou tam mladí lidé, to jo, všichni šikovní, ale já potřebuju někoho nezkaženého, čistého, ještě trochu naivního."
Paša si uraženě zapálil právě dobalenou cigaretu.
"V tobě je ještě vidět ta mladická síla, ta energie, pochop, tam už jsou všichni patetičtí, rozervanci nebo úplní cynici. Ty máš v sobě takovou mladickou krásu!" vysvětlil Filip a usmál se.
Paša se napil studeného piva, potáhl si z cigarety. Filip si položil do úst dýmku a vyčkával a rozhlížel se přitom občas po osazenstvu Divadelní kavárny. Po zdech visely secesní plakáty s dámami v kabátech a s boa a nad nimi nápisy "Le Cabaret De Chemine Noir". Okolo krásné slečny cucaly lžičky čaje.
"Nerad bych tě zklamal," začal Paška a vyfoukl kouř a druhou ruku si pověsil za knoflík u vesty, "ale taky nejsem ztělesněná duševní krása."
Začal mít odvahu. Povzbudil ho Alexejevičův zájem. Byla to šance jak se dostat z mizerných ochotníků, kteří dokolečka hrají Shakespeara, někam dál. Mohl by chodit do kavárny a zdravit číšníka "Sašo!" nebo slečně Nadě by mohl říkat "Naděnko, doneste mi pivo! A támhle panu kolegovi ode mě přineste také!" Takže se teď Paša odvážně chytil slova. Jen aby to nebylo tak jednoduché, to je jasné.
"Nevím, v jakých hrách jsi mě naposledy viděl, ale v Mussetově Zpovědi, kterou jsme nacvičili s Innokentijem, jsem tedy zahrál docela surově. Předpokládám," a zas natáhnutí a vyfouknutí kouře, pro dramatizaci, "že tu hru znáš." Strčil ruku do kapsy a na chvilku ho opět zamrzely mince, kterých bylo málo.
Trochu ohromený Filip Alexejevič teď také musel předvést etudku, zůstat sebejistý: "Jistěže. A já přece vím, že jsi bouřlivák, právě to já od tebe chci, to od tebe budu potřebovat. Jen si myslím, že ...jak bych to řekl, že život ještě nevidíš tak černě. Nebo se pletu?" a hladké obočí se na chvilku ztratilo v jemném kouři a zvýraznilo tmavé, hezké kučery Alexejovičových vlasů.
"Ještě donedávna bys nejspíš měl pravdu.", začal sebevědomě Paljoša, "Ale po tom, co jsem prožil s Mášou a po těch knihách, co jsem v poslední době přečetl."
"Které máš na mysli?"
"Například tu Mussetovu Zpověď. Nebo Váňu."
"To už je klasika. Máš toho našeho Rusáčka rád?""
"Velmi," potvrdil Paša, "myslím, že ví o dnešním životě a o mužích a ženách všechno. Upřímně, už si doma zkouším Trepleva a sehnal jsem i někoho ochotného a schopného zahrát Ninu."
"Tak mi o ní už něco pověz, přece!" rozlouskl Filip tajemství osamoceného šálku čaje a nedopité citronády. Pavel se zarazil. Znejistěl. Už je to určitě přes čtvrt hodiny, co Lizaveta zmizela.
"Byla na toaletě, než jsi přišel. Teď je, předpokládám, v zadním salonku a povídá si se spolužačkami."
"Paljoško!" zavolal Alexejevič, zasmál se a luskl na pingla, aby donesl dvě vodky. Musel lusknout ještě jednou, protože zrovna v tu chvíli cinkal dveřní zvonek jak na poplach, kolik lidí odcházelo nebo přicházelo.
"To mi děláš radost! No samozřejmě, že z toho bude výjimečný herecký duet." Pak se naklonil, chytl se za knír a zašeptal "Předpokládám, že už jste vyzkoušeli vzájemnou chemii a odhalili tajemství, tak, abyste spolu mohli bez zábran hraním strhávat publikum. A předpokládám, že ji miluješ."
A na tenhle moment Paljoša čekal. Ke svému překvapení se mu podle všeho podařilo toho ďábla, tu chodící vstupenku do velkého světa bez ochotnických Shakespearů a s roztouženými intelektuálními herečkami ohromit. Teď se mu mohl svěřit s tím, jak kouká na život.
"Láska neexistuje." řekl Pašenka, významně se odmlčel (taky povytáhl nevýrazné rezaté obočí) a napil se piva.
"No to si rád poslechnu," zasmál se trochu zaražený Filip.
"Je to prosté," začal Paljoša, prohrábl si světlé chmýří, "Dva lidi si prostě nikdy nemohou rozumět. Myslím si, že to je jen taková útěcha. Všichni chodí a někoho hledají a někdo jim vejde do cesty," ponořit ruce do taštičky s tabákem, než se začnou moc motat, teď je to Hamlet, ne Othello, "a lidi, ti se s tím smíří. Řeknou si, proč ne. A možná na chvíli přestanou hledat toho pravého. To možná až později, možná až po letech, po měsících, když spí s jinými a myslí si, že to je to hledání. Nebo prostě toho druhého nechtějí přijmout se vším, nechtějí se mu dát. A i kdyby se mu chtěli dát, i kdyby snad našli toho pravého, nikdy to nevyjde. Dívej se, Filipe," řekl Paljoša a začal významně gestikulovat, "když támhleta slečna řekne 'Miluji tě', myslí tím á. když já řeknu 'miluji tě', myslím tím bé. Dva lidé se nikdy nemůžou zcela pochopit. Já sám mám teď v hlavě takových věcí, že to nedokážu nikomu vysvětlit." Paljoša se nadechnul, vypadal, že se trochu třásl. Držel se teď oblíbeného světle modrého madla z porcelánu. Filip Alexejevič mlčel. Podíval se na kapesní hodinky a zjistil, že je čtvrt na pět. Zuřivou teorii vystřídalo cinkání a štěbetání a vrzání židlí a šumění gramodesky, teď smích, rychle a zdvořile utlumený.
"Paško, říkal jsem, že tě nebudu zdržovat, ale vidím, že tvoje Lizka, jestli se tak jmenuje, tvoje Lizka, kterou podle všeho nemiluješ, pořád sedí se spolužačkami. A tahle teorie mě zajímá, Paško, závisí na tom tvá role. Tak co mi povíš ještě o tom svém životě, o láskách, o tom, co se ti staví hlavě z vět románu?"
"Ano, máš pravdu, hodně jsem toho získal z knih. Ale hlavně ze života, samozřejmě."
"No jistě, Pašo!" kýval Filip.
"A taky máš pravdu s Lizavetou. Je to skvělá dívka, je hodná, ale knih moc nepřečetla a o těch starostech, co mám v hlavě, jsem ji ještě nepověděl. Nemohl bych ji milovat," uzavřel Paša. "Nejen kvůli tomu, že už to z principu nejde. Ale taky proto, že to tak prostě necítím."
"A jak to tedy cítíš?" zeptal se Filip.
"Je pro mě příliš hodná" odpověděl Paša, "Myslím, že je příliš naivní a myslí, že se mnou chce být. Totiž že se mnou chce být napořád. Protože si myslí, že mě miluje, a já přitom vím, že se rádi nemáme."
"A co když je ta tvoje teorie úplně hloupá, Paško?"
"Není." odpověděl stroze a rychle, "jsou to ověření autoři, ověřené lásky. Totiž nelásky. Ověřené ženy. Lizaveta je rozkošná, docela pěkná, ale..."
"No," přerušil ho Alexejevič a znovu se podíval na hodinky, "přišel jsem za tebou, protože jsem myslel, že jsi ještě dost nevinný a necynický, ale vypadá to, že jsi na svůj věk už docela zahořklý."
Paška se zarazil, já hlupák, jestli teď přijdu o roli...
"To já v tvém věku.."
Černikov chvilku přemýšlel a pak si rychle zabalil tabák a dýmku, nechal na stolku hrst kopějek, vstal, s Paljuškou si vyměnil pohledy. Jeden se díval s očekáváním, druhý pohled byl jasný, sebevědomý, ale někde vzadu to těkalo nervozitou, asi proto, že Alexejevič spěchal.
"Hned teď jdu do divadla a tu roli ti dám. Řeknu to řediteli, že už jsme kompletní a můžeme začít zkoušet." zarazil se a v očích mu blesklo, "máš v srpnu a v září čas, že?"
"Udělám si ho." odpověděl Paška, který už za těch pár let cílevědomého ochotničení uměl svůj vítězoslavný úsměv schovat.
Tak, jak rychle přišel, Filip odešel. Nasadil si čapku a sebevědomě odkráčel k divadlu a po cestě si v odrazu výlohy upravil účes. Paljoša chvíli Černikova pozoroval, jak se teď otočil a několika rychlými kroky zmizel za výhled výlohy. Pak čekal, chvíli se ani nepohnul. S úlevou vydechl, pohodlně zajel do rozvrzené židličky, prohrábl se ve vlasech, pohladil si pihovatou tvář. Byl spokojený.
Za tři minuty vstal a šel se podívat do zadního salonku s květinami, s klavírem a se stolem smějících se dívek, mhouřily oči ve tvářičkách zalitých sluncem. Lizaveta mezi nimi nebyla.


"Pojďte nahoru, slečno Averbuchová. V divadle ještě nikdo není."
"Možná bych se měla vrátit," podotkla nervózně Lizaveta. Usmála se.
"Budete první, komu ukážu svůj nový byt, Jelizaveto."
"To určitě říkáte každé, Filipe." odpověděla zadýchaně Lizka, když šlapala po točitých schodech a přidržovala si sukni. Alexejevič se zasmál.
"Jelizaveto, vy mluvíte ve větách jak z knížek. To tedy Pavel zaznamenat nestačil."
"Celá tahle situace mi přijde jak z knížky. A nechci vědět, co vám Paška o mně vykládal."
Zastavili se u bílých dveří a než je Alexejevič otevřel, podíval se na zadýchanou Lizku, která si zdvořile kapesníčkem utřela čelo, roztomile velké oči se jí leskly a poprsí se ji pomalu nadzvedávalo.
"A proč jste tedy tady, slečno? Když vám to připadá tak směšné?" zeptal se a znovu urovnal obličej do manekýna. Byl jako sameček pavího očka, za kterým vrtí ploutvičkou nudná, ošklivá samička.
"Filipe, špatně jste mě pochopil. V těch knížkách, co čtu já, to ženy berou jako největší poklonu, když se o ně bojuje."
"No a tu roli - nechcete ji?" výmluvný hlas a zase kukuč pavího očka.
To už byli vevnitř. Malý, ještě nedovybavený byt vypadal elegantně. Byl nepřeplněný, velmi hezký, s vysokými stropy. A bez matek. Paljušova matka, zhrozila se Lizavetka.
Bavili se o divadle a o jeho nové hře a o tom, koho kdo bude hrát, Schlegelová, ale ta Lizavetku neohrozí, vždyť ani rusky dobře neumí, Demidová, Gerasimová, ta bude hrát jen půlku sezóny služebnou, nikomu to neříkejte, oni ji asi vyrazí. No a Tuplev, viděla jste ho minulou sezónu? Toho čeká dobrá budoucnost, pak si Lizavetka nechala sundat sukni a laskat se v klíně. Až potom šla blůzka. Pomohla mu s punčocháči a s prádlem. Alexejevič se lačně zabořil do Lizavetčiných horkých prsou. Když jí laskal a ona ho hladila po tmavých kadeřích a po zádech, všimla si jizvy nad levou lopatkou, která vypadala jako po kulce.
Mezi vzdechy Filip kvílel jste úžasná, Jelizaveto, dám vám, co budete chtít, budu vám psát role na míru a podobně.
"Pašenka se bude zlobit." řekla do ticha Lizaveta. Pak se podívala na Alexejeviče.
"Přece mu to nemusíte říkat," odpověděl Filip.
"Řeknu mu to, Filipe, řeknu, protože je to hlupáček."
"Takže on ti říkal o svých teoriích?"
"Neříkal, ale je to na něm poznat." řekla Lizka a přitulila se k Filipovi a líbala ho. "Má ze mě strach a přitom si myslí, že jsem hloupoučká. Filipe, jak sis udělal tu jizvu?"
Lizka se zvědavě zvedla z Filipovy hrudě a zadívala se mu do očí.
"Vyroste z toho."
"To mu přeju. Jak sis udělal tu jizvu?" opakovala Lizaveta.
"Bydlela tady kdysi taková herečka." pousmál se Alexejevič.
"Byl jsem do ní zamilovaný. Byl jsem do ní blázen. Tenkrát asi méně než teď. Nejspíš se vyspala s mnoha muži. Pak odjela naráz do Petěrburgu, hrát. Psával jsem jí a každý týden za ní přijel na návštěvu. Pak mi docházely peníze, samozřejmě." odmlčel se, odstrčil Lizku a nahý si došel pro tabák a dýmku.
"Pokračuj," pozbuzovala ho Lizka.
"Pak už to byla návštěva vždycky jednou do měsíce, pak méně, ona se mi už nejspíš smála. Tehdy jsem objevil Racka, vzal jsem pistoli, napil se a šel se zastřelit." usmál se, otevřel šuplíček u stolku a nabídl Lizavetě cigaretu.
"Byl jsem moc opilý, takže se mi pistole smekla a já se střelil sem,"
"Chudáčku," zašeptala, pokrývka jí sjela z prsou a ona se naklonila a políbila jizvu. A znovu.
"Chudáčku, a tehdy jsi začal psát hry?"
"Ano," odpověděl Filip, imunní vůči polibkům, klepeta knírku trochu schlípla, břicho se malinko nafouklo, opálená kůže zbělela.
"Bral jsem to jako vykoupení. Byla to moje snaha udělat ze sebe něco víc, povýšit se. Dostat tu ztracenou důstojnost."
"Ty že jsi ztratil důstojnost?" zachechtala se Jelizaveta a dál ho líbala.
"Ztratil. Stejně jako ji ztratí Pašenka. Až se mu zkroutí to těžké lešení teorií."
"A přestane být jako malý kluk."
"Jen se neboj, Jelizaveto." pousmál se Filip, "postaví si další, hrůznější, komplikovanější a pevnější. To jestli tě nemiloval." A vypadal teď jako schlíplý kníratý brouk, nahý a bílý, s vystouplou páteří, se které se sesunula Lizavetina ruka.
"Jestli tě miloval, i když se toho bál," venku v tiché třídě, kde se smrákalo, proletěli rorýsi a dole se lidé scházeli na představení, "tak jsme z něho právě udělali spisovatele. Spisovatele, herece a don Juana. A tím obstál v mé zkoušce a bude na premiéře zářit. Ani tu jizvu mu nebudeme muset líčit." dodal se shnilým úsměvem Filip. Vevnitř se ten úsměv za chvilku rozpadl, ale na tváři zkornatěl jako sádrový odlitek.
"Lizko," pootočil se a vysmekl se tak nekončícím polibkům růžových rtíků, "musím do divadla. Budou tam na mě čekat další role."
Lizka sepjala rty a odtáhla se.
"A Katarína bude moje, že?"
"Jistě." odpověděl Alexejevič a bledý obličej schoval pod kouřem dýmky.
Lizka si přitáhla přikrývku. Úsměv, co se jí objevil na tváři, se velmi rychle zase vytratil a ona teď vypadala, jako ještě v žádném představení, takhle by vypadala Nina.
"Všechny ty vaše konstrukce. Ty nefunkční teorie. Ta sebelítost." začala potichu a chňapla po kusu oblečení. "Všechno vám tak ubližuje." další kus oblečení, teď už ve stoje, "A hlavně aby to mělo co nejviditelnější jizvu." teď už je z postele a pracně si nasazuje pod sukni spodní prádlo. Zvládá to s grácií největší herecké hvězdy. "Nechcete dát druhým zodpovědnost, ale sám ji vyžadujete. Nenávidíte ženské za intriky a za jejich pobláznění, ale pak to z nich přímo dolujete." Lizaveta se dooblékla. "Podceňujete ženy, zneužíváte je a vymýšlíte si, jak vám ubližují, a to vás ani nenapadne jednou třeba umýt nádobí."
"Umýt nádobí?" bledý schlíplý Alexejevič se hlasitě rozesmál.
"Jste ješitní, hrozně ješitní." řekla Lizaveta při odchodu.
"Vy taky." odpověděl polohlasem Filip.
Lehl si zpátky do propocené postele, slyšel zabouchnout dveře, pořádně se zabalil do peřin.
Vzpomínal na Katarinu. Na ženu, která mu nebyla souzena. Potřeboval se cítit naprosto mizerně, potřeboval cítit, že byl ocásek, že byl pro posměch, že za jeho city bylo prázdno. Prázdno. Chladno, smích. Že ten smích studil, pálil, jako diváci, co se popadají za břicho, když nerozumí nějaké hře. Aby se cítil pod psa, nedůstojně. Jako nula. Potřeboval získat inspiraci. Řediteli divadla se ještě nelíbil konec a Alexejevič ho musel přepsat.


Pášenka se klimbal, potácel se, rukama se marně snažil udržet na madlech podšálku, ale nešlo to.
"Paljuško, tenhle už nesmíš rozbít! To by tě pan vrchní vyhodil!" "Hopla!" zavelel sám sobě a zatvářil se jako generál, koneckonců, dostal hlavní roli, bude herec, bude hvězda, bude moci číst hry a chápat život a ukazovat a převypravovat svoje poznatky, třeba jen trochu zkusit vysvětlit, jak to celé myslí, pochopte, třeba ho konečně někdo po cestě z divadla zastaví a řekne mu - já vás chápu a vím, z čeho máte strach, já z ničeho nemám strach...
Lizavetko, lásko, kde jsi? "Lizko!"
Děvčata v zadním salonku už jen tiše seděla. Tvářičky jim hořely stejně jako Paškovi. Byly teď hrozně cudné, ale občas vyprskly smíchy.
Paljoša se rychle opravil, zkontroloval si dech, uklidnil se. Přišel za děvčaty a k prvnímu se naklonil a zašeptal:
"Slečno," a ona ho ignorovala. Paša na ní chvíli trpělivě zíral. Pak přešel k druhému děvčeti. "Slečno," a to se zrovna hlasitě rozesmálo, tak ho taky nevnímalo.
"Máte - máte ráda...?" přešel k další slečně.
"Slečno, máte ráda Čechova?"
A sám ho začínal mít, herec Paljuška, Treplev, čím dál méně rád. Za jeho intriky. Za jeho neštěstí. Hloupá hloupá hloupá. Husa zamilovaná, co po mně chtěla, co ještě a proč vlastně, je docela zajímavé, že lidi nevydrží ani u toho, koho ze srdce milují, takže Lizavetka třeba a byl tu vlastně Saša protože nás akorát obsloužil a pak jen vrchní a Saša a Lizka
Musíme se odprostit od starých knih, napadlo brunátného Pašku. Od toho stařičkého jazyka, od otáčení na podpatku, od vykání, od brunátnění, od věrné lásky, protože tenhle svět je nový, tenhle svět potřebuje...
"Máte ráda Čechova?" a nenáviděl ho.
Stejně jako před salonkem, na zadním bulváru, kde už rozsvítili lampy, nenáviděl Osip peníze. Osip, kterému nikdo neřekl jinak než kopějka, a on chodil a ptal se:
"Nedáte kopějku? Nedáte kopějku? Nedáte... "
"Máte ráda Čechova? Máte ráda? Máš mě...

Paní Atwoodová

Vystoupil z tramvaje a mokré Nusle ho vsákly do sebe.
Mezi prostředníkem a palcem držel knížku a ukazovák mu pevné desky svíraly na straně třicet čtyři.
Chodník byl pod teniskami tvrdší než obvykle. Ulice byla šedá a domy v ní vysoké a prázdné a lítali nad nimi nějací černí ptáci. Nahoře se plazil most a vypadal jako někdo, kdo se z posledních sil drží nad propastí konečky palců a jedno vyděšené oko zpod ramene civí bez mrknutí přímo na hubeného kluka v teniskách.
Uběhly sotva tři hodiny od doby, kdy potichu a sekaně vysvětlil, co k ní cítí. Kamarád, za kterým jde do hospody, ještě nic netuší, a tak se prvních pět cigaret bude svěřovat s vlastními problémy.
Ve sluchátkách se rozezněla další píseň a jemu se zastavil dech a zaradoval se. Byla to přesně ta skladba, kterou si teď chtěl poslechnout, každý tón mu projížděl páteří a souznil s ním. Byla to jenom jeho píseň, nedotčená snahou navodit dobrou atmosféru v její nebo její společnosti, byla jen jeho, a nevadí, že si z ní poslechne sotva dvě minuty, protože se už se blíží k Bratrovi v triku, hospodě, kterou vedou podivní intelektuálové před padesátkou, co se smějí svým interním vtipům a po lokále jim pobíhá kotě uvázané na horolezeckém laně.
Zapálil si cigaretu a zasmál se té nové skutečnosti. Že je volný. Byl jako entuziastický horolezec, poskakoval a pobíhal a hledal průrvu mezi skalami, aby ji mohl s řevem a s napřaženýma rukama přeskočit. Byl jako cestovatel, co právě shodil z ramen těžkou tašku a oddychl si při pohledu na svůj černý vršovický činžák, který rok neviděl.

"Nemůžu tě najít." řekl jí dneska.
Takovou blbost že řekl?
"Víš, prostě tě nemůžu najít," šeptal jí s vážným tónem, když seděli v trávě někde nedaleko jejího domu. Holka na něj civěla svýma hezkýma očima a občas říkala: "Já to chápu." A takhle si to opakovali, občas jí nabídl cigaretu, hrabali se rukama v trávě a koukali na obzor šumící dálnicí. Když si to mezi hluchými pauzami zopakovali po čtvrté, usoudili, že už to stačí, a zdvořile se rozloučili.

Atwoodka by mu takovéhle rozloučení snadno projít nenechala. Proto jí koneckonců říkal Atwoodka. Byla tvrdá. Každá její výtka a připomínka prořízla jeho ego jako žiletka. A psala básně. Asi by se mu zasmála. Pak by řekla: "V první řadě nemůžeš najít sebe, víš?" nakonec by ho přesvědčila, aniž by se snažila, že s ní chce být až do konce života. Atwoodka byla křehká tělem, s malýma ručičkama a vysokým hláskem, ale uvnitř tvrdá a hořká a trochu potají hodná. To ona ho všechno naučila. Naučila ho respektovat ji a přitom z ní nemít strach, naučila ho mít prostě rád, bez strachu z vysvětlování a odůvodňování. Naučila ho občas se smát svým problémům a taky problémům jiných.
Později se jeho bezstarostný smích začal střídat s pocity tiché, znuděné beznaděje. Ta nenápadně přešla v naprostou beznaděj, kdy seděl na záchodě a plakal nad směšnou představou, že není milován.
Naučila ho klepat bradou z žárlivosti. To když se jí jednou z hloupého rozmaru zeptal, jestli se jí líbí ještě někdo další, a ona mu vykládala jak v hospodě pod stolem tře koleny o přísedícího a jak si pak chodí ven zapálit a čeká. Když se jednou milovali a ona odjela, probudil se s ošklivou vyrážkou a brečel.
Nevídali se s Atwoodkou často. To mu pomáhalo horoucně jí milovat a časem stejně nenávidět.
"Bála jsem se, že už tě neuvidim." řekla mu slečna Nemůžu tě najít. Dávali si kafe v příjemném podniku a ona byla moc krásná a on věděl, že mu to taky sluší, po dlouhé době. Vypadala inteligentně, kaštanové vlasy měla lehce zvlněné a voňavé a mandlové oči rámovaly hezké červené brýle. Sama si ho našla. Nechtěl se s ní vyspat, prostě mu s ní bylo dobře a byl šťastný, že je nadšená. Z melodií, z tichých domů a ze dvorků, kde se v noci pod obrysy lampy vlnily kontury stromů a žhnula světýlka dvou cigaret. Byl nadšený z nového nadšení, z toho, jak se budou vzájemně učit, jak si budou vysvětlovat a vyprávět, byl nadšený, že jí toho může tolik říct a že jí může něco naučit, holku z doktorské rodiny s krásným baráčkem a se dvěma auty, bylo to jako z nějakého proletářského románu, kde se dívka z měšťanské rodiny zamiluje do chlapa, co pracuje rukama. Ha ha. Jo, byl jako chlap středního věku, jako mrzáček z ochablého vztahu, svojí silnou ženu vídával ve výlohách kaváren, jak se pozorně usmívá. Pod stůl, na nohy, se radši nedíval. Bylo to jako od té staré dobré Margaret. Od té mrchy, co dostávala ceny za definice prohnilých vztahů, za svinské chlapy a za svinské ženské a za šťastné ženské, co den před svatbou opustili své snoubence a běžely se vyspat s milenci.
Bylo to směšné. Nebylo mu čtyřicet, aby to všechno byla pravda, a nebylo mu šesnáct, aby měl naději, že se ještě odnaučí brát se tak vážně a aby lámal srdce dívkám jen na několik týdnů.

"Myslela jsem si to," řekla mu před autobusem Atwoodka. Zapálila si svýma malýma ručkama, podívala se někam do prázdna a jak vypouštěla kouř, dodala: "Tak snad není moc blbá," a odfrkla si. On se tvářil klidně, potichu kouřil svoji cigaretu. Soustředil se na svojí levou ruku, aby se s cigaretou nevymrštila moc rychle, soustředil se na pusu, aby se neroztáhla do šíleného úsměvu a taky na nohy, aby nezačaly poskakovat a na hlas, aby se nerozkřičel touhou po novém.
Upřel na ni tázavý pohled, když na něj nereagovala, zeptal se: "Zvládneš to?" a ona se trpce zasmála. Rozloučili se během několika vteřin a vyměnili si letmou pusu nebo to možná bylo chladné objetí nebo možná vůbec nic, když ten večer přijel za slečnou. "Teď mám konečně čas na to tě najít!" ještě mu nedala pusu a pořád byli trošku odtažití. Ale to do dvou týdnů zmizí.
Nazítří, nebo možná až ten další den, mu napsala Atwoodka, odpověděla mu na nějakou jeho zdvořilou otázku, že si zrovna holí nohy, bere si krátkou sukni a odchází do hospody. To bylo naposled, co mu napsala.

Pozorně poslouchal vyprávění své nové dívky. Lehávali v předměstských loukách a sledovali noční nebe, ve sluchátkách potichu šuměly neartikulované ruchy z písniček a do svíček padali broučci.
"A kdybysme měli ty lahve dvě, už bysme asi leželi v sobě," řekla a ve cvrkající tmě bylo vidět její úsměv. A tentokrát měli ty lahve dvě a věděli: "Teď už ale nepotřebujeme víno," řekl on a taky se usmál.
Když ji ten večer hladil po zadku a po prsou a nic necítil, neměl strach. Spoléhal a konejšil se týdny a týdny, které se před ním najednou roztáhly a svůdně po něm koukaly a v teplých náručích nesly čas na podnose. Všechny tvary bude přejíždět se vzrušením a taky s láskou, líbat bude upřímně a spontánně, protože nadrženost si tímhle způsobem kompenzovat nemusel.

Poprvé spolu koukali na film. Hladila ho. Byla spokojená, naplněná, usazená. Takže už ji nejiskřilo v očích, jako tenkrát, když spolu byli poprvé a on se cítil bičovaný amazonskou Atwoodovou., nemilován a podváděn. Nesvírala rty a nedržela ruce blízko u sebe v nejistotě, co by udělaly, kdyby je pustila, a neptala se: "Nevadí ti to?" když ho toužebně objala. Teď měla jistotu. Přejela mu zničehonic rukou po rozkroku a on se podíval do těch hezkých očí bez jiskry, kterou vytěsnil trochu matnější lesk spokojenosti. Plnosti. Usazenosti. Kdyby po něm přejela rukou ještě jednou, možná by se pod tou tíhou propadl do pohovky.
Týden na to se šli projít, šli rozvláčně, kroky prokládali nekonfliktními větami, dlaně se nekonfliktně potily, předměstský obzor, ten šuměl výpadovkou a byl prázdný. Slečna ho klidným tónem vychvalovala. Když si sedli pod šedivé, vypasené nebe a zapálili si, chvilku po sobě ještě házeli spokojené věty, když odklepl do trávy a konečně řekl:
"Nemůžu tě najít, víš?".


"No a myslíš, že už to nejde napravit?" zeptal se kamaráda v hospodě. Vyhrávala nějaká avantgardní hudba, předtím pouštěli nějakou známou věc, jeho oblíbenou, jak na to proboha mohl zapomenout?
Majitel hospody a jeho kámoši se do jednoho čemusi hlasitě začali řehtat, takže neslyšel kamarádova slova, která uzavírala jeho rezignované vyprávění. Pak se ještě začali překřikovat.
"...že prostě to nemá smysl," odmlčel se kamarád, "..stě … nemyslet a .... protože .... tak, no." Pak se zvedl, že si odskočí. Ještě něco dodal a zasmál se.
Jemu v hlavě pořád zněla ta hudba. Musí jít domů a poslechnout si ji.
Kamarád vyšel ze záchodu a zastavil se u provizorně postaveného baru, řekl si o kofolu a pivo, ale on na něj zavolal: "Mně už nic," přátelsky dodal: "Půjdu!"
"Tak jak chceš, no." pokrčil rameny kamarád a barmanka s hezkým tělem se usmála a skoro to vypadalo, že budou společně trvat na tom, aby výlet do hospody ještě nekončil. Dotyky ještě ale nebylo tak daleko, aby musel zůstávat kvůli každé barmance.

Zarachtal klíči, na přehrávač nahrál alba, která se mu před chvílí zaryla pod kůži jako staré milenky, vzal si do batohu lehkou bundu kvůli začínajícímu podzimu, na rohu koupil kolu a cigarety, nastoupil na přijíždějící autobus.
Když si sedl a zaposlouchal se do hudby, začal se pro sebe smát. Jsem zpátky, říkal si, a v zářících očích mu přejížděly neonové cedule, rozsvícená okna paneláků a projíždějící světla aut. Otevřel dnes nově rozečtený román a zhluboka nakousl odstavec. Jako vrátit se po roční cestě. Opustil tu, co nemohl najít, a vlastně taky.. Atwoodku. Tak dávno. Jako když soudruzi pro horolezce mezi nuselskou průrvou postavili betonový most a ten nový most stál, důstojně, s rukama zkříženýma na hrudi a s pohledem mhouřícím k dalekému Pankráci.
Když vystoupil a autobus se z řevem odplahočil k poslední noční zastávce, chodník byl tvrdý, stejně jak před hospodou.
Zavanul studený vítr. Pak znova. Byl silnější.
Trochu zpanikařil.
Chvilku se ještě bezdůvodně křenil.
Jsem volný.
Pak si na prázdné ulici lehnul. Natáhl palce, ukazováky, protáhl celou páteř a s posledním zbytkem sil zvedl hlavu a jedno trochu vyjevené oko nasměroval pod sebe. Chtěl vidět, co ho čeká, když se neudrží.

Slečna "nemůžu tě najít" seděla v pokoji a bylo jí trochu smutno.

Atwoodku ošahával hezký a poměrně chytrý kluk a ona doufala, že jí nebude šahat na nohy, které si přes měsíc neholila.

BLURRY, OBJEVITEL SVĚTA

Inspirováno deníkem Anny Frankové


Tak co, milý Blurry, vstaneš dnes z postele? Jednou se převalí, pak znova, konečně se jedna noha pracně vyhrabává z peřin. V jeho pokoji pomalu tančí ranní prach, ale to důležité je, že prach by nebyl vidět, kdyby pootevřeným oknem nevnikalo do pokoje tolik světla! A Blurry vytahuje i druhou nohu, toporně se souká ze zahřátých peřin, až nakonec stojí, kouká se z okna na ulici, slunce se mu čechrá ve vlasech a škádlivě se přitom usmívá. A Blurry se šklebí.
"Co si dáš k snídani, Blurry?" ozývá se ženský hlas z kuchyně a je to určitě slyšet na celou ulici. Blurry něco neochotně zamumlá, snad řekne omeletu, bez přemýšlení, a už sedí za stolem, škrábe se ve vlasech, mne si oči, v celé kuchyni tancuje vůně smažených vajec a opékaného chleba. Jeho maminka je vzhůru už hodinu, má na sobě bílé šaty s červenými puntíky. Vyjde v nich dnes na terasu, na ulici k sousedce, na zahradu, někdy pracovat a někdy jen tak dát ruce v bok a rozhlížet se, protože dneska je hezky a sobota a nikdo nikam nemusí.
Blurryho obličej se ponoří do něžného oparu, maminka před něj právě postavila talíř se smaženými vejci a s párkem, až by se z toho všichni olízli za ušima.
"Mámo chtěl sem omeletu," protestuje Blurry, ale vlastně je mu to jedno, pomalu přežvykuje sousta, je přitom duchem nepřítomný, nevšímá si, jak hezky zní ta symfonie prskajícího oleje, rytmického cinkání příborů, něžného klapotu maminčiných pantoflí.
Na ulici je ještě ticho.
Jak to, že ještě nikdo není venku? V domečcích z červených cihel to všelijak šustí a chrastí, jako by to byly příborníky. Všichni si ještě dávají snídani, Blurry, jsi tu sám!
A Blurry sedí na chodníku prázdné ulice. Sedí v tom tichém dopoledni, čerstvé nebe je vysoko nahoře, Blurry má bradu ponořenou do dlaní, kaboní se a šoupe přitom nohama v krátkých kalhotkách s kšandami, vypadá jako Karkulín.
"Ping, ping, ping, ping......" ozve se do ticha ulice.
Blurry se ani neohlédne a k noze se mu skutálí velký červený míč. Je hezký, myslí si Blurry a hned po něm čapne. "To je můj míč," ozve se hluboký hlas. Blurry s úlekem uskočí, kouká do země a dělá, jakože nic. Je to vysoký, urostlý pán, už docela starý, ale statný. Má tak hustý knír, že není poznat, jestli se usmívá, nebo mračí.
"Proč nejsi doma, když tě to tu tak nebaví?"
A Blurry vytahuje ruce z kapes kalhotek, dívá se na ně, protože se tak nemusí koukat na toho pána.
"Doma je otrava," zamumlá nakonec, založí si ruce pod své kšandy, položí je na břicho, nohou v polobotce kope do malých kamínků, prolétne lehký větřík a větve kaštanů, které lemují celou klidnou ulici, se roztancují.
Starší pán se pousměje, vypadá zasněně.
To je ale blbé dopoledne, viď, Blurry? Neomeletové, tiché, moc brzké, bude moc velké horko, teď tě otravuje nějaký starý cizí chlap, který si myslí, že nutně k zabavení potřebuješ jeho míč! A co to teď vyvádí, proboha? Zařval "Uá!" a pořádně se napřahuje, vyhazuje míč vysoko do vzduchu, dosud se pomalu usazujícího, ještě ho vyleká každý prudký pohyb, míč letí a najednou jako by se zastavil, červený, velký, uprostřed modrého nebe.. a z jedné ulice je najednou vidět na stříšky a na dvorky, na chviličku je vidět skoro celý Amsterdam, ale hlavně tohle klidné, velké, projasněné předměstí. Na chvilku je k zahlédnutí vysoká budova továrny Kleiman a Kugler a strom na jejím dvoře, jaká je to svoboda, pozorovat to všechno z čerstvého vzduchu, třeba jen několik vteřin!
A už se míč blíží dolů, ke dvěma postavám na chodníku, ta velká se pořád směje, přímo na míč, a má napřažené ruce, rozevřené jako větve, a v očích se mu jiskří, je to jen na pár vteřin. A náš Blurry v kalhotkách už zase sedí a kouká do chodníku.
"Ping, ping, ping, ping..."
"Já ti ho půjčím." ozve se zpod vousů metr nad Blurrym. "Vážně, půjčím ti ho," pokračuje pán, "a nic za to nebudu chtít."
Tak co, Blurry? Půjčíš si ten míč? Blurry pomaloučku natahuje ruce, až se dotýkají té lesklé, hladké, červené koule, která by mohla létat tak vysoko! Vidět toho tolik! Pomalu přesouvá dlaně po tom červeném skvostu tak, až ho může s obtížemi vzít do náruče a nenápadně si ho přivlastnit. Přitom samozřejmě pořád kouká do země, jako by říkal "tohle je teda hotová věc, ne?" obávám se, že ne, můj milý Blurry! Pán si pohladí bílý knír, našpulí velké rty a řekne: "Umíš lézt po stromech?"
Koruna jednoho z kaštanů v ulici na amsterdamském předměstí se třese, zelené listy šustí jako stránky vzácné knihy, větve se kymácejí, je slyšet smích. Blurry i starý pán se ohromně baví, skáčou po větvích a házejí po sobě kaštany. Ne tak, aby to bolelo, jen aby to bylo cítit. Červený míč čeká ve stínu dole v trávě.
"Vidíš, jaká je s tebou legrace," zastavil se zadýchaný pán s knírem. Jsou z něj vidět nohy, kus jedné ruky, jedno oko, ve kterém se pořád jiskří. "Myslel jsem si, že jsi protiva."
"Nejsem protiva," odsekne vysokým hlasem Blurry a starý pán se zasměje. Blurry mhouří oči, kouká se směrem do města, vidí střechy, zelená temena stromů, kostel s lešením okolo rozbořené věže, Kuglerovu a Kleimanovu továrnu. "Celé červené, co?" zašustí to od starého pána zezdola.
"Co, co, celé červené?" ptá se Blurry.
"No město. Že je celé červené."
"No," přitakává Blurry. "A taky černé. Támhle třeba" řekne a ukáže prstem na zbořenou věž. A pak támhle. A tam.
"Ale to už jen někde." povídá pán. "To bude do pár měsíců pryč. A město bude jenom červené. Červené a zelené. Kdo je tvoje nejoblíbenější herečka?"
Blurry chvíli přemýšlí, prsty hrabe po kaštanech, pak zase kouká na město s posledními fleky černé a s velkými vleky zelené.
"Máma," řekne nakonec. "My moc do biografu nechodíme." dodá. A Blurry se stydí, protože pán se začal smát, tak smát, že se třese celý ten mohutný kaštan, Blurry, abys nespadl!
"Neznám lepší biograf než koukat po mraveništích a amsterdamských střechách," šišlají pod fousy dolní větve stromu. "Já teda jo," řekne Blurry a v té chvíli těsně vedle něj něco ťukne. Pak znova. Až se starý pán strefí Blurrymu do ruky. Házejí po sobě kaštany, zase, ne aby to bolelo, jen, aby to bylo cítit, a přitom si povídají, jeden hluboký, jeden vysoký hlas, oba se ztrácí v šustotu listí a v letním cvrkotu.
"A kdo je vaše oblíbená herečka?" ozve se vysoký hlásek.
Chvíli zas není nic slyšet, tedy je slyšet všechno, Blurry, každý pohyb a šustot, ale pán ještě přemýšlí.
"No mravenci," řekne nakonec.
"To je hloupost!" vykřikne Blurry a položí si ruku na hlavu a nasadí otrávený výraz.
"Mravenci, ptáci, tenhle strom a moje manželka, samozřejmě." dodá starý pán a větvemi probleskne oko a úsměv.
"Vaše manželka je taky herečka? Moje máma totiž je," zpívá Blurry.
"Moje manželka není herečka, ale hraje na klavír. A v biografu jsem nebyl pěkných pár let."
"Takže to určitě neznáte krabáčky."
A pán se zarazí: "No to opravdu neznám, co to je?"
A Blurry bez hlesu sklouzl po jedné větvi, pak po další, zašustilo to, jak seskočil do trávy. A starý pán jde za ním, v očích mu jiskří a knír se mu vrtí nedočkavostí.
Amsterdamské doky troubí, po hlavních třídách jezdí auta, rušné ulice se natahují jako provázky a u konců jsou klidné a prázdné. Obalené stromy, spravenými cihlovými domky, dvorky, poslední víko kanálu, kterým prorůstá tráva a trošku kapradí. Kousek zpátky, kde jsou ty nejmohutnější a nejpěknější kaštany města, se krčí dva muži, jeden v kšandičkách, druhý ve světle šedém, starém obleku a s čapkou. Hrabají prsty v trávě, rozhrnují lístky a hledají.
"Tady! To je lepší biograf, než mravenci!" zvolá vítězoslavně Blurry a ukazuje prstem na dva červené broučky zadečkem spojené navzájem. Vždycky chvíli jeden táhne toho druhého, pak se vystřídají. Málokdy někam dojdou, protože se vlastně pořád hádají. Starý pán se krčí a mžourá do trávy, Blurry se pomalu zvedá a dává ruce v bok, takže to teď vypadá, jako by se mu pán klaněl, což se Blurrymu moc líbí, viď, že jo?
"Žjova" povídá nakonec pán a mne si přitom knír, "to je fakt nejlepší biograf, co jsem viděl!" odmlčí se. "To jsem viděl pěkně dávno!" znova se zarazí, v očích mu září, klečí a kouká do prázdna, až pokrčí huňaté obočí: "A neměli by to spíš být... třeba ráčci?"
"Krabáčci" odpoví Blurry.
"No ano," přisvědčuje pán, "Ale krabi nechodí pozadu, to raci, to nevíš?"
"Jsou to krabáčci,." a krčí se v trávě u hádajících se brouků. "Je to tak napsané v knížce."
"A v jaké knížce?" zajímá se pán.
"V knížce o světě, co píšu." odpoví Blurry, opět vítězoslavně, načež se otočí a pomalým krokem odchází ke kaštanu. Pán se za ním ohlíží a usmívá se, přes jeho knír není vidět, že se směje skoro nejvíc, co se kdy smál. Blurry na chvilku zašel za strom, co tam hledáš? Zpoza kmene vykoukne velká, lesklá červená koule s nohama, která si sebevědomě vykračuje směrem k pánovi. Skrz křoví, které odděluje trávník s kaštanem a hrajícími si od jednoho z cihlových domečků, je vidět pootevřené dveře a nepatrné bíločervené mihotání. Jsou to máminy šaty, což Blurry poznal hned, a ví, že už musí domů na jídlo.
Když zrovna mašíruje okolo stále se krčícího pána v obleku, na chvilku se zastaví a podívá se mu do očí. Ve tváři má opět výraz "Tohle je teda hotová věc, ne?". Starý pán přimhouří oči a Blurry už poznává, že se pán směje a že přitakává.
"Blurry, oběd!" volá máma a rozhlíží se po červenajícím se městě.
Blurry se nemotorně rozběhne, míč kutálí před sebou, až zmizí ve dveřích i s balonem a s ženou v puntíkovaných šatech a s trochu podiveným výrazem ve tváři. Pán se ještě jednou zadívá do trávy. Krabáčci. Pak se pomalu zvedne, otřepe si špínu z kolen svého šedivého obleku, chvíli jeho kroky šustí v trávě, klap, už jsou na ulici. Pokračuje v cestě. Bez míče pro vnoučata. Jde za ženou. Neviděl ji šest let.